Tam, kde jsme na konci, je Bůh

Kázání sestry seniorky Ester Čaškové při bohoslužbách na Vinohradech 17.9.2006

Má smysl ještě chodit do kostela, na biblické hodiny a přemýšlet o křesťanském životním stylu, když už je dokonalé Boží království za dveřmi? Konec všech věcí je blízko!

Ti první křesťané počítali, že se konce věcí, času i světa dožijí, nebudou muset umřít a přejdou rovnou do Božího království. A není úplně jednoduché pochopit, že ono funguje, platí obojí: ano, konec je blízko, horlivě ho vyhlížejte, ale zároveň berte vážně a zodpovědně každý den, který ještě žijete tady. V tomto světě a také ve společenství věřících, v církvi. To je napětí víry. Už jsme spaseni, ale ještě to není vidět. Konec světa je na dosah, ale ještě ten svět je třeba brát vážně, je potřeba v něm svědčit a projevovat lásku.

Víte, že se člověku úplně změní hodnoty, když se dozví, že má před sebou už jen omezenou lhůtu života. Připouštíte si někdy myšlenku, že konec — i váš konec — je blízko? Co to s vámi dělá? Ve filmech většinou nastane panika. I v nemocnici lidi někdy zachvátí panika, když lékař řekne diagnózu. Moderní svět je vlastně stíhán touhou užít si, protože lidé mají strach o to, co bude. Že jim něco uteče, něco prošvihnou. A tak se vrháme do práce, jezdíme jak zběsilí, klátí nás infarkty i vyhoření.

Ale ta představa, že brzy bude konec, může vést i do druhého extrému: způsobit lhostejnost k životu, člověk přehlíží to, v čem žije. Nepokládá za důležité tohle dočasné tělo nebo jím pohrdá, je „duchovně povznesen“. Z dějin známe blouznivce, kteří tento život a jeho běžné potřeby hodili za hlavu. I křesťané v Tesalonice přestali pracovat, protože měli za to, že už se to nevyplatí. Čas ale ukázal, že to „očekávání víry“ potřebuje dlouhý dech.

Proto mluví apoštol o střízlivosti: dokud žijeme, máme se o své živobytí starat, život zachovávat a pěstovat, pracovat na jeho zlepšení. Bible nás vybízí k věcnosti a střízlivosti! Protože dobré věci se mají dělat, dokud dýcháme. A právě očekávání toho budoucího dává přítomnosti její hlubokou závažnost: teď se rozhoduje o tom, jak to s námi bude potom.

Nedostatek střízlivosti je i v tom, když člověk na to poslední nemyslí. Když žije jen tady a teď v jakési chtěné slepotě. Je to zvláštní, jak se bojíme o smrti i mezi těmi nejbližšími mluvit! Ti, kteří věří jen tomu, nač si sáhnou, to někdy omlouvají právě střízlivostí: nechtějí si dělat příliš velké naděje, aby nebyli zklamáni — a tak si nedělají žádné. Ježíš v mnoha podobenstvích varuje před bezmyšlenkovitostí a lehkomyslností života, který je zaměřen na to, co máme teď, a nechce myslet na to poslední.

To poslední však nemusí být jen časově poslední. Poslední může znamenat, že je to na okraji našeho zájmu a pozornosti. Že na to nemáme čas. Ale to, co se vám zdá na okraji života — třeba otázky smyslu, soudu, viny — může být „zatraceně“ blízko. Protože tam, kde jsme na konci, tam je Bůh. Když apoštol říká: Konec je blízko, nechce strašit, ani znehodnotit to, čím žijeme, ale chce říct: V dohledné době se dostanete do bezprostřední Boží blízkosti! Tohle berte vážně! Nepřehlížejte to. Počítejte s tím a připravujte se na to. My často vidíme jen to, co vidět chceme. Z nedostatku odvahy odvracíme pohled. A tak jsme slepí i vůči potěšování. Vždyť musí přijít konec pomíjivých věcí, aby mohly nastat ty nepomíjivé. Konec všech věcí v tomto světě znamená začátek slavného zjevení Krista a také začátek Božího přebývání mezi lidmi, jak o tom mluví Zjevení Janovo: A oni budou jeho lid. Setře jim každou slzu z očí. A smrti ani bolesti už nebude… V hloupé beznaději tak někdy ze strachu utápíme oprávněnou naději, výhled, který těší a stojí za to. Čeká nás přece dědictví, nevyslovitelná radost, spasení duší!

V tomto smyslu vidět blízký konec vůbec není ponuré, ale radostné! Konec není černá jáma hrobu, ale cesta do světla, do vzkříšení.

On ten konec už vlastně trochu zasahuje do naší současnosti. Boží království znamená být s Bohem. A my to spojení s Bohem přece máme už teď — v modlitbě! Jako bychom měli telefonní drát do budoucnosti!

Konec je blízko, a tak se připravujte tím, že budete střízliví a pohotoví k modlitbám. Že svůj vztah s Bohem nenecháte až na poslední chvíli: však ono se uvidí. Ono to nějak dopadne… Modlitba je střízlivá práce srdce. Není určena jen pro zvláštní nebo krizové příležitosti! Modlitba je pěstování cesty do nebe. Prošťuchování toho telefonního drátu — aby k nám Boží servis mohl proniknout. A může nám pomoci pevný řád modlitby — včetně těch naučených, osvědčených formulací. Volná modlitba není hned sama o sobě lepší. I ta se může stát rutinou. Ale jde přece o to, abychom zformulovali, vyslovili před Boží tváří to, co se děje, věci, které námi hýbou, tíží nás, a které potřebujeme s někým sdílet. Máme zažitý model modlitby jako něčeho nezáživného, jako nudné povinnosti. Ale modlitba je sdílení — jako když jdete s kamarádem na kafe, a už se nemůžete dočkat, že konečně můžete vyklopit, co se stalo, s čím si nevím rady, z čeho mám radost. Modlitba znamená v Boží přítomnosti ventilovat, otevírat svůj život.

Pán Bůh z toho má radost — a my užitek. Víte proč? Když se člověk modlí, dostává se ze svého omezeného pohledu, z předem daných řešení. Učí se vidět věci jinak, z nadhledu. V modlitbě se na náš život přikládají Boží měřítka: měřítka času, hodnot, závažnosti. A ty věci najednou vypadají jinak!

Když vezmeme vážně, že jsme „na konci“, že se k němu blížíme — ať to chápeme osobně, jako konec vlastního života, nebo konečnou fázi dějin, je každopádně modlitba to nejpřiměřenější, co můžeme dělat. Být v kontaktu s tím, kdo nás vede. Kdo to celé režíruje, má pod kontrolou a završí, dokoná. Svět se přece neblíží svému konci jako likvidaci, ale ke svému cíli — plnému společenství s Bohem. Před námi je dokonání, zjevení smyslu stvoření. Bude odhalena pointa. Není to důvod těšit se, že u toho budeme moci být a nebudeme zklamáni?.

Ale pozor: S koncem času houstnou vztahy mezi lidmi. I to nám ty americké akční filmy moc pěkně předváději: v krizi, při nějakém ohrožení se v plné šíři ukáže lidské sobectví. S rostoucí nespokojeností ubývá lásky. Zachránit musím především sám sebe! Ale to je přesně ta situace, kdy věřící člověk může dát svou víru, naději i lásku. Projevovat lásku neznamená city, emoce, vzrušené výkřiky. Podstatou lásky je přece snaha o dobro pro druhého, o jeho záchranu. Proto apoštol píše: Láska přikryje množství hříchů.

Možná nás zarazí, že je to třeba říkat, že i uprostřed toho prvokřesťanského sboru byli hříšníci a měli hodně hříchů. Ale vždyť se známe! Jsme součástí tohoto hříšného světa, nejsme o nic lepší než jiní lidé a naše lidské slabosti vycházejí najevo samozřejmě i ve sborovém životě, ve vztazích mezi křesťany. Tam, kde není láska, tam se soudí, posuzuje a odsuzuje — často tvrději než „ve světě“, protože ti, kdo soudí z pozice dobrého křesťana, mají pocit převahy v tom farizejském smyslu. Jednají s pýchou spasených. Bez lásky k druhým dovedeme pranýřovat a vypočítávat viny, ukazovat na ně prstem a v duchu si říkat: Ten je na tom hůř než já. Láska ale přikrývá – neodhaluje hříchy. Nemyslí se tím zakrýt si oči a jen o lásce mluvit. Vůbec tím není vyloučeno, že budu věcně jednat a budu se snažit odstranit zlo. Ale jde o to, že když jednám z lásky, nechci toho druhého člověka zničit, ale pomoci mu znovu vstát. Dodat mu odvahu, naději, podpořit ho. Sdílet s ním jeho trable, a tím je umenšit, rozdělit náklad. Neste břemena jedni druhých. Tak to myslel a sám dělal Ježíš. A do přikázání lásky shrnul celé Desatero. Podle vzájemné lásky mají být jeho učedníci identifikovatelní v tomto světě! Ten poslední soud (dělení na kozly a ovce) se bude dít také podle skutků lásky. Zbožnost bez lásky nestojí ani za zlámanou grešli. O takovou zbožnost, o náboženské projevy, které druhé lidi ponižují, srážejí je, berou jim naději — o takové náboženství Kristus nestojí. Milovat Boha a nenávidět svého bratra nejde dohromady.

V konkrétních, každodenních situacích se ukáže, jestli to myslíme vážně. Třeba když vám zaklepe na dveře host! „Host do domu, Bůh do domu“, nebo taky „hůl do ruky“ — v moderním podání.

Možná už se zase blížíme té situaci tehdy v Orientě běžné, že mimo domov byl člověk velmi ohrožen. Proto bylo pohostinství nejen péčí o nasycení, ale také útočištěm, poskytnutím ochrany a bezpečí.

Křesťanský sbor má poskytovat takovou péči, ochranu — ale i sdílení a útočiště v nouzi. To jsou pak projevy lásky, kde nestačí něco zamumlat, ale kde se vaří a uklízí, kde se platí za kafe pro druhého, kde se sdílí čas i bolesti. Tady, ve všedním dni, mimo bohoslužby se ukáže, jestli je ta láska jen pouhé slovo anebo je opravdu silou, která nás spojuje, a která svědčí o Pánu, který je láska. Být spolu i v životě. Zajímat se o sebe, pomáhat si. To je něco, co křesťany spojuje také v ekumeně napříč církvemi a napříč celým světem. V čase, kdy roste strach z cizích lidí, kdy přibývá nepřátelství mezi lidmi, mohou křesťané nacházet u jiných křesťanů vlídné a otevřené přijetí. Tvoří tak to viditelné společenství lásky, které tu není proto, aby je druzí chválili. Ale ukazuje k Dárci. Prožívaným společenstvím lásky ukazujeme těm okolo, co má smysl a jak bude vypadat budoucnost.

Vždyť nakonec jde přece o to, aby byl Pán Bůh oslaven: vždycky a vším. K tomu nám Duch dává všelijaké dary — ty zvláštní (těch není mnoho) a pak ty normální, potřebné pro život církve: kázání evangelia a všední, nenápadnou službu. Tak v nás pracuje Duch svatý. Propůjčuje, dává dary proto, abychom jimi sloužili druhým. Tvoje obdarování je proud Boží milosti který skrze tebe teče k těm druhým. Nikdo se nemůžeme vymlouvat, že je jen host nebo pozorovatel nebo že žádný dar nedostal. Každý z nás má svůj dar, svůj nezaměnitelný úkol, něco, čím je pro druhé i pro Boha nepostradatelný! Nikdo není křesťanem jen sám pro sebe. Jsme tu pro druhé, aby byl Pán Bůh co nejvíce lidmi oslavován, vyznáván a za Pána uznáván.

Všechno, co se děje, proč tu jsme, se děje skrze Krista Pána a z moci Ducha svatého ke slávě Boží. Proto jsme tu jako svaté kněžstvo. Soli Deo gloria! Amen.