Ke kořenům našeho evropanství II.

Jan Hus hovoří k věrným Čechům

Myslíme-li na českou reformaci, napadne nás otázka: Jak je možné, že reformní myšlenky Husovy přijal o sto let později Martin Luther, ale za svého života se Hus dožil ze zahraničí jen odsouzení? Husovi náleží nezměrná zásluha, že vyzvedl Písmo svaté za nejvyšší autoritu svého bohosloveckého myšlení. To je právě to, co bylo cenné v očích Lutherových, stejně jako Husův neohrožený boj proti odpustkům. „Věrnými Čechy“ nemínil ty, kdo pamatují především na svoji zem a na svůj lid, nýbrž ty, kteří „Boha a jeho zákon milují a budú milovati". A „Němec dobrý (t.j. Boha poslouchající) milejší než bratr zlý“. Se svými burcujícími kázáními se však Hus obracel především na české měšťany. K tomu mu sloužila Betlémská kaple, zřízená pro kázání v českém jazyku. Hus se však ve svém nadšení pro reformu nechal příliš ovlivnit učením Johna Wyclefa o státu a církvi. Tato nauka nadřazovala Boží zákon všem zákonům lidským, například zplnomocňovala poddané, aby přestali poslouchat svého pána, jestliže on žije ve zjevném hříchu. To hrozilo podlomit stabilitu tehdejší společnosti. Za nejvyšší soudní instanci prohlašoval Wyclef Krista, tím zneuznal autoritu papežovu. Stát, to znamená panovník a šlechta, měl napravovat zlořády v církvi. Kolem roku 1408 už byla situace v Praze tak neklidná, že to hrozilo společenským otřesem. Proto od reformy ustoupili i čeští mistři, kteří ji původně připravovali, jako Stanislav ze Znojma a Štěpán Páleč. Pražská fakulta reformu odmítla ústy svých německých teologů, kteří se opřeli o to, že Wyclef byl už před tím církví prohlášen za kacíře. Nemohli to ovšem přijmout ani zámožní měšťané v Praze i v ostatních českých městech, z nichž velkou většinu tvořili Němci. Do Prahy sice přicházeli reformě přející cizinci, Angličan Petr Payne, Mikuláš z Drážďan a jiní, přesto se však v boji, který měl být čistě duchovním, vytvořila fronta Čechů proti Němcům. Po smrti Husově, v době křížových výprav, došlo prakticky k vyhnání Němců z celých Čech.

Josef Pekař, historik, který neměl pro husitskou revoluci pochopení, si liboval: jediné dobro, které nám husitství přineslo, bylo počeštění celé země. Šlo ovšem o Čechy — Morava nebyla husitskou revolucí příliš zasažena a ostatní země Koruny České, Slezsko a obě Lužice, zůstaly katolické a převážně německé.

Co tedy přinesl Jan Hus Evropě? Věřím, že hodně. Z úst jeho i jeho přátel vyšla do světa myšlenka - touha po nápravě, snaha poznat v Písmu Boží pravdu a takto poznanou pravdu hájit až do smrti. Myšlenka nepřesně formulovaná, tehdy asi neobhajitelná, ale živá a strhující.

Jednota bratří

Zde tedy musíme Josefa Pekaře opravit. Krásný a vzácný plod, který vykvetl z husitské bouře, to byla Jednota bratří. To byli ti, kdo poznali, že zbraněmi nelze vytvářet pravou církev Kristovu — a proto ji hledali v tichosti a v pokoře, prosíce o pomoc jen Ducha svatého. Hnutí vzešlo z myšlenek jihočeského pacifisty Petra Chelčického a z kázání Rokycanových, nalezlo azyl ve východních Čechách, ale bylo neustále podrobeno pronásledování, dokud se ho v 16. století neujaly některé panské rody. To už bylo hnutí rozšířeno i na Moravě. Bratři poctivě hledali ve světě křesťanskou obec, která by odpovídala představě o apoštolské církvi — nenašli ji však. Vystoupením Martina Luthera získali spojence, mocného a důvěryhodného, přesto se s ním shodovali jen zčásti.

Připomínám, že tu nešlo o České bratry!! Bolestivě by se jich dotklo, kdyby je někdo tak nazval. Byli to bratři v Kristu, bez ohledu na jazyk, jímž mluvili, a na knihy, jež četli. Bez ohledu na jazyk šířili svou víru, a tak byla řada jejich sborů v Čechách a na jižní Moravě česky mluvících. Na severní Moravě pak byly početné sbory — Fulnek, Suchdol, Odry a jiné, kde žili převážně Němci.

Jan Amos Komenský, poslední biskup Jednoty, učil nejprve v české škole v Ivančicích, později v německé škole ve Fulneku. Sám měl vzdělání z německého Herbornu a z univerzity v Heidelbergu. Po vypuzení ze země založil školu i sbor v polském Lešně, pohyboval se v protestantském Německu a přijal i úkol reformovat školství nejprve ve Švédsku, pak v Uhrách. Navštívil i Anglii, a jen neklid na královském trůně tehdy znemožnil jeho uplatnění v zemi. Svůj nesmírně plodný život zakončil v Nizozemí.

Komenský nejen že zůstává jednou z největších osobností našich dějin, ale v souvislosti, o niž nám nyní jde, je prototypem velkého Evropana. Muž, který svoji víru, moudrost a vzdělání předával se stejnou láskou svým rodákům i všem křesťanům, k nimž si našel cestu.

Jiří z Poděbrad nabízí evropský parlament

Vraťme se tedy zpět do patnáctého století. Král Jiří, náš jediný husitský král, vládl zemi, na niž celá Evropa shlížela jako na semeniště kacířů. Zejména když papež Pius II. zrušil rozhodnutí bazilejského koncilu a prohlásil kompaktáta za neplatná, byla svrchovanost země silně ohrožena. Přitom zdaleka největším nepřítelem byli Turci, kteří mečem a ohněm šířili svoji moc na Balkáně. Král Jiří navrhnul válečný spolek proti Turkům, papež návrh zmařil. Jiří proto vystoupil s novou závažnou koncepcí: vytvořit mírovou unii evropských panovníků, jejímiž hlavními orgány by byl stálý kongres a soudní dvůr. Byla by to organizace na úrovni dnešní Rady bezpečnosti Když Jiří získal souhlas králů polského a uherského, vypravil velmi reprezentativní poselstvo za Ludvíkem XI., králem Francie. V čele mise stál králův švagr Lev z Rožmitálu. Úspěchu se však královi poslové nedočkali, ani když v dalších letech navštívili řadu západoevropských panovníků. Jedno rytířské pachole si pilně psalo poznámky — podle nich později Alois Jirásek napsal knížku „Z Čech až na konec světa“.

Vojtěch Zikmund

Pokračování a závěr v příštím čísle Hroznu