Sjezd (nejen) evangelické mládeže

V Havlíčkově Brodě 29.9. – 1.10.2006

„Sjezd? No já vlastně nevim, vono už to není ňák převratný, no…“ odpověděl mi v září kamarád na otázku, zda se chystá na zmíněnou akci. Jeho slova mi pak v hlavě zněla i dávno potom, když jsem od havlíčkobrodského nádraží mířila ke kulturnímu domu a těšila se na známé tváře.

„…už to není ňák převratný…“ Něco pravdy na tom bylo. Kouzlo prvního setkání bylo dávno pryč, už jsem věděla, co mě čeká — jedna dvě přednášky, divadlo, film, koncert, bohoslužba, nocleh v plné třídě, školní jídelna, večerní rozhovory a všude na těch místech známé tváře. Bohoslužba, fotbálek… nic převratného.

Myšlenka mě opustila u dveří kulturáku, bylo třeba pozdravit přátele, vyřídit si „papíry“. Teprve v sobotu mě znovu přepadla ta zrádná věta při procházce parkem. Bylo babí léto, podvečer, okolo posedávaly diskutující skupinky a já byla unavená z té snahy toho co nejvíce stihnout — kulturu, přednášky, pobožnosti, přátele… Vždyť přesně tohle jsem čekala a vím, že to tak bude i příště. Všechno se dá odhadnout, jen názvy kapel, filmů, přednášejících a motta se budou lišit. Vlastně jsem se tomu kamarádovi tak nedivila. Začínala jsem ho chápat.

Ale uprostřed kritických myšlenek typu: „Kam teda ta mládež spěje?“ mě z trávníku někdo zavolal, ať se s nimi jdu najíst. Cestou do jídelny jsme potkali další známé, zabrané do diskuze o filmu a o tom, jak je málo času potkat se „s lidma co je vidim jednou za rok a chci s nima prokecat tak sto let“. A já si vzpomněla na všechny ty pozdravy a povědomé obličeje, na fráze : „Tak se někdy sejdem. Někdy pokecáme. Zavolej, jo?“ a konečně mi došlo, že sjezd přece není o převratnosti, ale o setkávání. Je to klišé, že? Tak ať, jen by na něj mohlo být víc času.

Blanka Uličná