Lichtenburg – dein' Name trug

Byla mu zima. Kovovou okenicí nepronikal ani ten zbytek měsíčního světla, který se prodral venkovní nocí. Aspoň myslel, že je noc, přehled o čase ztratil už dávno. Z chodby k němu doléhaly těžké kroky hlídky. Pomalu vstal, a jakmile odezněly, začal šplhat po mřížích oddělujících ho od předsíňky jeho cely a těžkých dveří. Stoupal po příčkách a snažil se nezpůsobit hluk, protože v místnosti vedle byla Wachstube SS. Nahoře u stropu našel po hmatu poslední slovo a zabořil nehet do omítky. Když po chvíli uslyšel klíče v zámku, seskočil dolů a přimhouřil oči před světlem zvenku. Třeba mu tentokrát opravdu končí samotka. Ale těm po něm tu zbude nápis

„Bekommst auch du mal 14 tage, so weine keine Träne, denn ich denke mir es kommen auch andere hinter Dir“

Mezi zuby mě tlačí slaný kov baterky. Zeď přede mnou osvítí blesk foťáku a já slézám zpátky. Je čtyřicet let po tom, co se mohl odehrát výše uvedený příběh a nad mou hlavou se stále skví nápis

„Dostaneš-li také ty někdy 14 dnů, tak nebreč, tak jako já si říkám, že po mně přijdou další“

V cele září dva reflektory a na betonovém kavalci stojí otevřený notebook. Je léto 2007 a v celách pod zámkem Lichtenburg v Sasku probíhají práce letního tábora organizace ASF. V renesanční stavbě, která od napoleonských dob sloužila jako věznice a na kterou si Hitler vzpomněl hned při nástupu k moci, byl zbudován experimentální koncentrační tábor. Prošly tudy budoucí vězenkyně Ravensbrücku, transporty byly ale odesílány do všech velkých lágrů, kde se uplatňovaly postupy a organizace vyzkoušené právě v „modelovém zařízení“ Lichtenburg.

Po někdejších „hostech“ tohoto zařízení příliš nezbylo, někdejší vláda NDR využívala místo v souladu s komunistickými zvyklostmi – jako skladiště pro JZD a učňovský internát. V jedenácti celách v bunkru, sloužících kdysi jako arestcely, se však zachovalo to, co si přáli zachovat sami vězňové. Kalendáře, záznamy, básně, obžaloby nacistických trýznitelů schované až u stropu, či naopak na stěnách u oken, u zbytků světla.

Právě tyto „zprávy mrtvých“ měl náš projekt pomoci zachovat. Tři Češky, jedna Běloruska, dva Němci, Polka a Ital pracovali čtrnáct dnů pod vedením dvou studentek na dokumentačních a propagačních pracích souvisejících s památníkem. Věřím, že se nám podařilo udělat první krok a otevřít cestu dalším dobrovolníkům i naznačit způsob využítí „koncentračního zámku“ v budoucnosti.

Zážitků i úvah by bylo ještě nejméně na dva články. Vzkazy, jejichž luštěním jsem strávila prázdninové hodiny, se mi často připomínají i teď. Naposledy mi při zprávě, že neonacisté chystají pochod Židovskou čtvrtí na výročí křišťálové noci, vytanul na mysli nápis „Gewalt galt von Gericht“ (násilí platí za spravedlnost) a také slova přeživší z Ravensbrücku: „Zlo se nemá tolerovat ani v malém, ani ve velkém. Bojujte proti němu, kdykoli je rozeznatelné.“

Může se nám zdát, že čtyřicet let je čtyřicet let, ale některé věci se tak snadno vymýtit nedají, i když se snaží převléci kabát. Vzpomeňte se i vy na to, co nám vzkazují zdi lichtenburských cel. Třeba 10. 11. 2007.

Blanka Uličná