Tradice a přítomnost

Na bohoslužbách v Javorníku

            Jarní výlet do Bzence bývá pro nás i příležitostí, jak aspoň trochu poznat jiné sbory té naší velké, českobratrské evangelické. Po loňské návštěvě Kyjova, kde na nás v městské modlitebně dýchla živost nevelkého sboru, jsme se letos vydali zase do Javorníka. K úhlednému tolerančnímu kostelu už docházely hloučky místních, takže moc zabloudit se nedalo.

Kostel vyzdobený malbami v duchu tradičních výšivek má také tradiční uspořádání — kazatelna a stůl Páně jsou uprostřed a ze tří stran je obklopují lavice — ze tří stran se dá také do kostela vstoupit. To však není vše, co připomene dávnou minulost tolerančních sborů: na lavicích vedle našich zpěvníků leží staré kancionály, silné, tolikerým používáním ohmatané, některé dokonce ještě ve švabachu. Nevíme přesně, jestli kancionály nepatří konkrétním bratřím a sestrám, kteří v kostele na tomto místě možná vždy sedávají, proto si vybíráme místa v lavici poněkud s nejistotou. Nejistotu ještě umocňuje to, že ženy a muži zde sedí odděleně — jak se ale zdá, není to nepřekročitelné pravidlo, protože když se od naší „koedukované“ skupinky oddělí bratr místokurátor a jde si hrdě sednout do lavice pro muže, usedne do vedlejší lavice jedna z místních sester.

Přišli jsme na rodinné bohoslužby — mladý bratr farář Hurta vede skupinku mládeže a dorostu ve zpěvu, sám s baskytarou v ruce — v kombinaci s talárem to vypadá opravdu netradičně. Mládež zpívá i hraje nadšeně, písně mají probuzenecký charakter a sladké melodie.  Po jejich doznění se zase chvíli zpívá z kancionálu a chvíli ze zpěvníku. A kázání? Je o tom, že kdo chce být největší, má být služebníkem všech, a je taky trochu o obraze vepředu: rukou pečlivé sestry jsou na něm vyšita jména všech kazatelů sboru, a tak jsou vzpomínáni tito služebníci i sestra, jejíž neokázalá služba spočívala třeba právě v darování svého umění. Tradice se mísí s  přítomností.

Po bohoslužbách chválíme bratru faráři práci s mládeží a dovídáme se, že víra je stále hodně důležitá v místních rodinách. Napadá mě, že ač se náš velkoměstský sbor přece jen liší od tohoto moravského, udržujícímu mnohé tradice minulosti, zrovna touhu mít víru v Pána Boha za to nejdůležitější v našich rodinách snad máme společnou.

Jana Šarounová