Vinohradský sbor ČCE

Já tě provázím a já tě nesu

Kázání bratra profesora Manfreda Oeminga z Heidelbergu na Vinohradech 24.10.2010

Nyní toto praví Hospodin, tvůj stvořitel, Jákobe, tvůrce tvůj, Izraeli: "Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj. 2 Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí. 3 Neboť já Hospodin jsem tvůj Bůh, Svatý Izraele, tvůj spasitel. Jako výkupné jsem dal za tebe Egypt, Kúš a Sebu dal jsem místo tebe. 4 Protože jsi v očích mých tak drahý, vzácný, protože jsem si tě zamiloval, dám za tebe mnohé lidi a národy za tvůj život. 5 Neboj se, já budu s tebou. Tvé potomstvo přivedu od východu, shromáždím tě od západu. Izaiáš 43:1-5

Milí bratři a sestry,

znáte také ty chvíle, kdy byste nejraději hlasitě naříkali a kdy máte pocit, že na to máte právo? Znáte tu touhu vykřičet svou starost, svůj strach, svou nespokojenost a frustraci? Já tenhle pocit nutkání k nářku znám velmi dobře. V posledních měsících jsem ho zažíval obzvlášť často při návštěvách v nemocnici. Opakovaně jsem se setkával s lidmi ve velkých bolestech, kteří leželi v posteli a naříkali a chtěli naříkat. Jeden tiše a zahořkle, jiný nahlas, pomateně a bez sebe. “Jak to, proč právě já?“ třeba po náhlém naprosto neočekávaném infarktu. A já sám jsem tuhle nutnost naříkat cítil a prožívám ji pořád znovu. Takovým lidem i sám sobě pak říci něco, co skutečně potěší, je velmi těžké. Co vůbec může být útěchou v situaci trápení? Většina lidí hledá útěchu v alkoholu, v prášcích nebo taky ve velmi povrchním rozptýlení. Co na to ale mám říct jako farář? Když tu situaci bagatelizuji a zlehčuji, působí taková útěcha spíš cynicky, jako výsměch. Když se snažím přejít takovou vážnou situací všeobecnými frázemi, připadá mi, že utíkám jako ten, kdo skutečnost nechce vzít vážně. Když lidi utěšuji vírou v Boží budoucnost, která překoná i smrt, mnozí si myslí, že je chci vodím za nos a že neberu jejich strach v celé jeho krutosti vážně. Nářek ale chce, abychom ho brali vážně, protože je vážný, dokonce smrtelně vážný.

Člověk může svou situaci – svou přítomnost vidět velmi různě. Vidí utrpení, vidí nesmyslnost a cítí bezvýchodnost. Bůh ale vidí tutéž situaci docela jinak. V Božích očích už je I uprostřed utrpení dávno rozhodnuto o změně k lepšímu. Viděno Božíma očima je člověk ještě v té mizerné situaci, ale ta už se vlastně změnila. Jen on to ještě neví. A ještě tomu nevěří.

Tak se vedlo i těm Izraelitům v babylonském zajetí. Bůh už dávno rozhodl, že je z toho zajetí vysvobodí. Už dávno sr rozhodl, že ukončí jejich exil a přivodí docela novou politickou situaci… Nechal už svého proroka kázat o změně, o záchraně. Ale lidé nerozpoznali znamení času, a naříkali dál.

Ve Starém Zákoně slyšíme často hlastiý nářek, a sice právě z úst zbožných lidí. Právě ti, kteří věří, že je to Bůh, kdo stvořil svět a kdo ho udržuje, právě ti, kteří počítají s velkou boží mocí, právě ti naříkají. Zvláště tehdy, když člověk věří, že Bůh je tady přítomen a svět drží ve svých rukou, tehdy se člověk ptá: Proč se to také neprojeví na mě a na nás, když se na něj spoléháme a důvěřujeme mu?A mnohonásobná výzva Probuď se! V žalujících žalmech je výrazem nejhlubšího nářku nad tím ,že se zdá, že Bůh spí. Zdá se, že moc mají utiskovatelé a násilníci, ale vysvoboditel nepřichází, ten tu chybí.

V tomhle zážitku, že Bůh je daleko, jsou paradoxně ateisté i věřící zajedno. I bezbožník naříká nad temnými mocnostmi světa jako je nemoc, závislost, smrt. I ten, kdo nemůže v Boha věřit, obžalovává mocné tohoto světa a žalostné podmínky ve světě. Když naříkají, jsou si lidé možná ještě blíž než, když mají radost. Ale přesto se podstatně liší nářek lidí zbožných a lidí bezbožných. Já sám mám tyhle dvě strany v sobě: když naříkám ve chvílích, kdy se mi zdá, že nemůžu věřit v Boží stvořitelskou moc a v jeho milující náklonnost k nám lidem, ke každému z nás, ke mně i k tobě, ve chvílích, kdy se mi dokonce i Boží existence jeví pochybná a nejistá, pak je můj nářek bez naděje. Je to studené a tvrdé jako led, když nářek není komu adresovat. Když už nevím, ba ani nedoufám, že Bůh je tady a že mě slyší. Co pak ještě zůstane? Co mě dá naději? Hrozí mi, že se utopím v bouři starostí a strachu. Možná mě napadne žalující modlitba, podobně jako když se modlil Voltaire:

Milý Bože, jestli existuješ, pomoz mi, jestli můžeš a zachraň moji duši, jestli nějakou mám.

Ale většinou toho zůstane ještě míň. Nářek se změní v rezignaci nebo v neadresné bědování nebo ve vztek, zuřivost, hněv.

Ale ve chvílích, kdy cítím Boží přítomnost a mohu naplno přitakat jeho lásce, v takových chvílích dostává můj nářek docela jiný zvuk. Pak už v tom nářku zaznívá očekávání, že Bůh skutečně pomůže. “Potěšte, potěšte můj lid. Já jsem váš Utěšitel“, tak zní začátek té boží odpovědi na nářek proroka v babylonském zajetí, kterého trochu uměle nazýváme Deuteroizaiášem. Na volání o pomoc reaguje Bůh dvojitým ujištěním: Neboj se, vždyť já jsem tě vykoupil. Povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj.

Jsem tu pro tebe. Já tě utěším. To znamená velice mnoho. Skrze všechny temnoty, uprostřed všeho nářku , jsem já, tvůj Bůh, s tebou a jdu spolu s tebou. A´t se zvedají vlny ve tvém životě kdovíjak vysoko, ať je cesta života mořem času jak chce nebezpečná, já tě nenechám padnout. Na to se můžeš spolehnout. Nikdy nejsi sám. Ani v nemoci ani ve smrti. Já tě provázím a já tě neseu. To ti říkám jako mocný Stvořitel nebe a země, který přikazuje mořím a vede dějiny světa.

Bůh zná důvody našeho naříkání a ptá se ze své perspektivy: Čeho se vlastně tolik bojíš? Když půjdeš přes vody, budu s tebou a proud tě nestrhne. Když půjdeš ohněm, nespálíš se a plamen tě nepopálí. Proč se chvěješ jako osikový list? Udělej si jasno: I lidé, ze kterých máš strach, jsou smrtelní. To mi připomíná jednu dobrou radu mé maminky, když jsem jako školák měl z jednoho učitele velký strach. Řekla mi: Chlapče, musíš si představit, že tenhle muž, který ti nahání hrůzu, stojí před tebou v podvlíkačkách, v plandajících trenýrkách, které mají možná ještě na tom nejhorším místě dírku. Mně to tehdy moc pomohlo a chtěl bych tuhle radu předat dál. Je báječné , když ti silní mužové a ženy, vládcové a furie tohoto světa jsou zbaveni svého kouzla, když je prokoukneme jako stvoření. Knížata jsou také jen lidé, kteří umírají, když si hrob vezme svou kořist. Je to útěcha, že Bůh vidí náš strach realističtěji a kritičtěji než my lidé. A je dobře, když se necháme Božím slovem vést k takovému kritickému prokouknutí a omezení démonských mocností. Osvícení je také způsob, jakým Boží paže dnes osvobozuje a napichuje draky na kopí.

Shrňme ještě jednou tyto součásti boží péče o nás: je zde příslib samotného milujícího Boha, který je jasnější než všechno ostatní, je zde kritická Boží otázka na toho, kdo se bez míry bojí, nebezpečné a ohrožující mocnosti jsou zbaveny svého kouzla a demytologizovány a nakonec je tu poukaz na to, že Boží soud nebo jeho spása se uskutečňuje ve volbě mezi těmito možnosti – žít život darovaný Bohem, život v naději anebo žít bez Boha. To je něco, podle čeho se můžeme řídit i v pastoračních rozhovorech. Zbavuje nás to strachu, utěšuje a posiluje.

A kde my sami můžeme zažít něco z téhle Boží péče o nás? Kde najdeme tuhle Boží útěchu? Najdeme ji v bibli, v kázaném Božím slově a v dnešních bohoslužbách tady.

Vaše farářka je taková Boží hlásná trouba, je pověřená, aby vyřizovala radostné a potěšující poselství. Celá kniha Deuteroizaiáše je vlastně povoláním a pověřením kazatelů. Stejně jako prorok měl vyřizovat Boží slovo, aby utěšil a povzbudil Boží lid, je právě k tomu pověřen také každý farář ve svém kazatelském úřadu. Kazatel nemá chtít být ani politik ani psycholog ani moralista nebo filozof, každopádně ne ve svém úřadu kazatele. Má být prostě tím, kdo neříká svoje slova, ale jako svědek předává dál slovo Boží. A to má dělat všude, především však při bohoslužbách. Dnes se o to pokouším zástupně já, příští týden to bude zas někdo jiný. Ať jsou naše osobitosti jakékoliv, smíte od nás všech očekávat to, že se snažíme dosvědčovat toto útěšné Boží slovo.

Protože jsi v očích mých tak drahý, vzácný, protože jsem si tě zamiloval, dám za tebe mnohé lidi a národy za tvůj život. 5Neboj se, já budu s tebou. Tvé potomstvo přivedu od východu, shromáždím tě od západu. Amen.

číslo 111, listopad 2010
předchozí   další

Obsah

Já tě provázím a já tě nesu
O knihách, životě a víře
S dětmi ve sboru
Fair Trade je víc než prodej
Time management jako duchovní úkol
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2024
ročník 2023
ročník 2022
ročník 2021
ročník 2020
ročník 2019
ročník 2018
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redakce: Eliška Novotná. Tiskovou sazbu připravuje Jan Mach, internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).