Noc apoštolů

Přesně týden po Noci kostelů jsme se společně s Olgou, Jarmilou a Mikulášem setkali v kostele Nejsvětějšího srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad. Byla tam totiž Noc apoštolů. Náš sbor byl osloven s nabídkou, že bychom na této akci mohli číst část listů apoštola Pavla. Když jsem dorazil já, v potemnělém kostele někdo od pultíku zrovna předčítal. Marně jsem vyhlížel kohokoliv od nás. Teprve když jsem se zeptal služebnic u vchodu, poslaly mne ven, abych kostel obešel a vstoupil zadním vchodem. Tam na mne čekalo překvapení. Stoly uvnitř nevelké místnosti se prohýbaly jídlem, kolem se míhali služebníci v oblecích a hloučky lidí o čemsi polohlasně debatovaly. Jak mé srdce zaplesalo, když jsem uviděl Jarmilu, Mikuláše a Olgu! Ještě než jsme se stačili pořádně pozdravit, už se nás ujal jeden služebník a na podrobném rozfázovaném plánku nám začal vysvětlovat, kudy do kostela vstoupíme, kudy půjdeme, kde se budeme klanět a kde číst. Nato se začala rozvíjet neřízená diskuze o tradicích, kde se klanět, kdy, komu a zda vůbec. Služebník se mírně ošíval a ze svých striktních požadavků poznenáhlu začal slevovat. Záhy jsme dospěli k ekumenickému kompromisu. Předal nám podklady, ze kterých máme číst. Opět se tam nachomýtl nějaký evangelík s tím, že jemu bylo řečeno, že je možno číst z libovolného překladu. Jednoduše řečeno – protestanti protestovali a katolíci chlácholili. V tom okamžiku se tam objevil místní farář, s kterým jsme se dali do přátelského rozhovoru o místním sboru. Mne osobně velmi mile překvapilo, že se zde konají kurzy Alfa, a zajímaly mne jejich zkušenosti. Na delší hovor však nebyl čas.

Ještě jednou jsme si zopakovali pořad nástupu a čtení a již jsme se řadili za služebníkem, který nás pomalým a vážným krokem odvedl kolem celého kostela až do předních lavic. Tam jsme se postupně střídali u pultíku a četli část listu Filipským, kterou jsme dostali a předem si ji připravili. Bylo zajímavé sledovat, jak ostatní lidé reagují. Bylo již kolem půl jedenácté večer a někdo poslouchal dychtivě, jiný – znaven již pozdní hodinou – poklimbával uveleben na dřevěné lavici, vytrháván z letargie pouze silným slovem předčitatelovým. Konec akce byl plánován po druhé hodině ranní. Všeho všudy bylo v kostele kolem padesáti lidí. Během čtení někteří přicházeli a jiní neslyšně odcházeli. Jakmile jsme dočetli, uvolnili jsme svá místa nově příchozí skupince a vrátili se zpět do přípravné místnosti. Nyní jsme si mohli dopřát hojného občerstvení, neboť naše hrdla již nebyla svírána trémou z neznámého, ale naopak naše duše plesaly z dobře předneseného slova. Ještě dlouho jsme si pak navzájem sdělovali své pocity, a když jsme se rozloučili s pořadateli a poděkovali jim za pozvání, namířili jsme si to ke svým domovům. Jediná výtka k této akci je pouze faktická – bylo by vhodnější nechat oběma nocím větší rozestup. Pak by se jistě i z našeho sboru našlo víc předčítajících, kteří by posloužili slovem ostatním. Vynikající souhra pořadatelů a celková připravenost celé akce si zaslouží velkou pochvalu. Věřím, že i pro posluchače to byl velmi nevšední zážitek.

Filip Krupička