Příběh mapy

Snad to bylo v roce 1991, nebo již v roce 1990? Přesný den a hodinu lze jistě dohledat v zápisech ze synodů naší církve. Synody se tenkrát konaly celé, včetně zahajovacích a závěrečných bohoslužeb, v kostele na Vinohradech. A tehdy, někdy mezi desátou a jedenáctou hodinou dopoledne, bylo přerušeno projednávání návrhů z konventů, všichni synodálové museli opustit dům, odejít na ulici, nebo prý ještě lépe do parku – a nejméně hodinu jsme se neměli (nesměli) vracet!

Někdo, prý „anonym“, telefonicky oznámil policii, že v kostele je umístěna nálož – „a takovou věc samozřejmě nelze brát na lehkou váhu“, oznámil nám příslušník policie. Vynucená přestávka se protáhla do začátku odpoledního zasedání.

Byl jsem zvědavý, jak takové hledání „nálože“ probíhá. a tak jsem muži, který nás z kostela vykázal, řekl, že jsem místní farář, že v domě bydlím a při této „domovní prohlídce“ – samozřejmě „na vlastní nebezpečí“ – chci být. Váhal, pak ale souhlasil!

Prohlídku provádělo několik mužů, hlavně detektorem kovu, a služební pes. Ten byl nejpilnější! Proběhl lavicemi, „nakoukl“ do zadních místností, věnoval pozornost i „falešným“ dveřím vedle hlavního vchodu, vyběhl na „galerii“ a mně se zdálo, že i tady ho zajímá především to, co je za dveřmi. Nejprve to byly dveře do prostoru za zdí, na které jsou obrazy bratra Miroslava Rady. O této „skrýši“ jsem tehdy nevěděl! Je několik metrů dlouhá, široká snad asi 60 cm, před lety se tudy chodívalo k varhanům! Tehdy byla plná věcí, většinou židlí. Jeden z mužů ty dveře otevřel (snad nějakým šperhákem), jít dál se ale neobtěžoval nikdo. Ani pes ne! Toho vzápětí zaujaly jiné dveře, a to ty, které vedou z pravé galerie na zahradu. Zamčené nebyly! Stál jsem nejblíže a mohl je snadno otevřít. I za nimi je menší prostor, jakési „mezidveří“. Pes tam skokem vběhl a hned zase vyběhl. Pak ho jeho pán odvedl, nejspíše do sklepa a potom někam dál po domě.

Jestli byly i ty druhé dveře, které vedou ze zahrady na galerii, otevřené nebo zamčené, to už nevím. V prostoru mezi nimi, ve kterém pes nic nebezpečného nenašel, ležely ale dvě pozoruhodné věci. Zarámovaný obraz T.G.Masaryka, který je nyní v kanceláři sestry farářky a něco, o čem jsme si já i policista vedle mne mysleli, že je to rohožka na čištění bot. Vypadalo to tak!

Byla to ale ta mapa Palestiny, která je nyní v sále v prvním poschodí. „To si tady někdo připravil, aby si to odnesl“, řekl policista a já tomu uvěřil, až když o něco později zmizela ze Stolu Páně stará, velká Bible Kralická. Vděčně připomínám, že ta, kterou nyní máte, je po bratru kurátorovi Bakosovi a sboru ji věnovala sestra Langerová.

Ještě ale k té „rohožce“: I přes plexisklo, které mapu chrání a za které vděčíme také bratru Radovi, lze poznat, jak byla mapa kdysi složená. Kdybyste ji mohli vidět zezadu, zjistíte, že jeden její díl je téměř černý a zřejmě i od bot odřený. Bylo nás tehdy více, kdo jsme si přáli, aby mapa nezůstala někde složená ve skříni, ale aby nám všem připomínala nejen zeměpis biblické Palestiny, ale i kousek té „nejobyčejnější“ historie vašeho (vinohradského) sboru. Proto jsme se tehdy rozhodli, že mapu „necháme, jak je“, i s tou skvrnou! A použít plexisklo bylo nutné, protože sklo v tak velké ploše by prý bylo příliš těžké.

Mne, přiznávám, pohled na tu „mapu–rohožku“ vždycky potěší, povzbudí a připomíná, že nic (a ani nikdo) nejsme dokonalí! Proto jsem vám vděčný, že (jak slyším) necháte „tu věc na zdi“ i po rekonstrukci svého sborového sálu.

S poděkováním a pozdravem

Jaromír Dus