Mé nejstarší vzpomínky na Jana Karafiáta I.

Bylo to v létě roku 1902. Z třípatrového domu na Vinohradech na Smetance č.6 vyšel svěžím krokem Jan Karafiát. Bylo mu tehdy 56 let. Vypadal jako skotský šlechtic. Kdyby byl měl kolárek, byl by ho u nás každý pokládal za katolického kněze. Hladce oholený, v černých šatech, v tvrdém klobouku, s bílým motýlkem a s černou holí. Zedníci, zaměstnaní na rohu Smetanky proti Riegrovým sadům, odložili zednické lžíce, nádobky na maltu, cihly a vůbec vše, co měli v rukou, ba dokonce i fajfky. Jeden z nich je totiž upozornil: „Kamarádi, padla! Velebný pán už jde.“ Někteří zaměstnanci na stavbě nové školy si vytáhli cibulovité hodiny a ručičky postavili na poledne. Věděli, že Jan Karafiát vychází na procházku přesně o dvanácté. Už ani nečekali na výstřel z děla z Mariánské bašty, kterým tenkrát bylo Pražanům ohlašováno poledne. Jan Karafiát byl podle jejich zdání přesnější než hvězdárna, jež dávala znamení odpalovačům na baště. A tak to chodilo od pondělka do soboty.

Na rohu někdejší Pštrosky a Nerudovy ulice u čísla druhého čekával na Karafiáta sotva desetiletý hošík. Maminka ho navedla, aby se mu nabídl za průvodce. Ponejprv to dopadlo přežalostně. „Tak ty chceš s námi na procházku s párkem v ruce? Synáčku, s párkem v ruce se na procházku nechodí. Vyřiď to mamince a s párkem v ruce už nechoď! A maminku pěkně pozdravuj! Však jsme u vás bydleli v Klatovech, když jsme tam kázali. S Pánem Bohem!“

A synáček odběhl skoro s pláčem. Ale druhého dne čekal na rohu zas. A Karafiát ho bral s sebou na hodinovou procházku, kdykoliv to rozvrh hodin ve škole dovoloval.

Karafiát měl pro synáčka kouzelnou přitažlivost. A tak kráčeli ti dva vedle sebe: vysoký urozený pán v černé buřince a s černou holí a hubený synáček s krátkými kalhotkami a s kastrolovým slamáčkem na hlavě. Ale oba si náramně rozuměli, až se divili ti, kdo je potkávali. Chvíli vyprávěl pan farář a synáček poslouchal, nato vyprávěl synáček a pan farář trpělivě naslouchal. Kráčeli vzhůru do Riegrových sadů…

„Tak ty se nepamatuješ, kdy jsme byli u vás v Klatovech?“ ptal se zpívavým hlasem Karafiát. Chlapec se mimoděk ohlédl, aby zjistil, kdože to byl s Karafiátem u nich v Klatovech. Ještě totiž neznal Karafiátův zvyk mluvit o sobě v množném čísle. Dlouho pak si představoval, že pan farář chodí i na procházku s Pánem Bohem jako Enoch, o kterém mu Karafiát vypravoval. A tak si synáček myslel, že s Karafiátem přijel tenkrát do Klatov i neviditelný Pán Bůh. Jinak by přece neříkal: „My jsme byli u vás.“

Snad nebyl synáček daleko od pravdy, když nikoho jiného vedle pana faráře neviděl, odpověděl mu také zpívavým hlasem, jakému se naučil v Klatovech: „Dobře se na to pamatuji, pane faráři, a vím, co jste tenkrát kázali.“

„A co jsme kázali?“ „Kázal jste o Šalamounovi!“ „Synáčku, neříká se Šalamoun, ale Šalomoun. To jen ti, co neznají Bibli, říkají Šalamoun. My říkáme Šalomoun, jak to píše Bible – copak jsme tenkrát kázali o Šalomounovi?“ „Kázal jste, že měl sedm set žen a že to s ním nakonec moc špatně dopadlo.“ „A proč to s ním špatně dopadlo?“ „Protože neměl ty ženy, jen jako když má náš císař pán sedm set kočárů. On si od těch žen dal poroučet. A byly to pohanky!“ „To já bych si poroučet nedal!“

Karafiát se zastavil, dlouho se díval na synáčka a pak jen jakoby pro sebe prohodil: „Nejlstivější jest srdce nade všecko a nejpřevrácenější.“ Ale pak si to rozmyslel a řekl: „Víš co, naučíme se tomu zpaměti.“ A učili se. Pan farář dělal, jako kdyby to neuměl, a čekal, že mu synáček napoví, a pak zase synáček doopravdy čekal, až mu napoví pan farář. A než přišli domů, už to uměli oba. Při loučení řekl Karafiát: „ Synáčku, když si ten verš budeš pamatovat ještě zítra, dostaneš ode mne bonbon. Popros tatínka, aby ti ten verš našel v Bibli. On to dovede. On má na to takovou silnou knihu, kde jsou všechna slova v Bibli zaznamenána a podle té knihy to najde.“ Synáček ovšem tomu verši tenkrát nerozuměl, ale protože měl pana faráře rád, důkladně se tomu výroku Písma svatého naučil. Umí ho ještě ve svém stáří a vděčně vzpomíná na první bonbon z ruky Karafiátovy.

Adolf Novotný

Pokračování příště

(Vzpomínku Adolfa Novotného na Jana Karafiáta si opsala farářka Marcela Čecháková. Vzpomínka se pak dostala k její kolegyni, Jarmile Strádalové, která nám ji pro Hrozen poslala.)