Vinohradský sbor ČCE

Mé nejstarší vzpomínky na Jana Karafiáta I.

Bylo to v létě roku 1902. Z třípatrového domu na Vinohradech na Smetance č.6 vyšel svěžím krokem Jan Karafiát. Bylo mu tehdy 56 let. Vypadal jako skotský šlechtic. Kdyby byl měl kolárek, byl by ho u nás každý pokládal za katolického kněze. Hladce oholený, v černých šatech, v tvrdém klobouku, s bílým motýlkem a s černou holí. Zedníci, zaměstnaní na rohu Smetanky proti Riegrovým sadům, odložili zednické lžíce, nádobky na maltu, cihly a vůbec vše, co měli v rukou, ba dokonce i fajfky. Jeden z nich je totiž upozornil: „Kamarádi, padla! Velebný pán už jde.“ Někteří zaměstnanci na stavbě nové školy si vytáhli cibulovité hodiny a ručičky postavili na poledne. Věděli, že Jan Karafiát vychází na procházku přesně o dvanácté. Už ani nečekali na výstřel z děla z Mariánské bašty, kterým tenkrát bylo Pražanům ohlašováno poledne. Jan Karafiát byl podle jejich zdání přesnější než hvězdárna, jež dávala znamení odpalovačům na baště. A tak to chodilo od pondělka do soboty.

Na rohu někdejší Pštrosky a Nerudovy ulice u čísla druhého čekával na Karafiáta sotva desetiletý hošík. Maminka ho navedla, aby se mu nabídl za průvodce. Ponejprv to dopadlo přežalostně. „Tak ty chceš s námi na procházku s párkem v ruce? Synáčku, s párkem v ruce se na procházku nechodí. Vyřiď to mamince a s párkem v ruce už nechoď! A maminku pěkně pozdravuj! Však jsme u vás bydleli v Klatovech, když jsme tam kázali. S Pánem Bohem!“

A synáček odběhl skoro s pláčem. Ale druhého dne čekal na rohu zas. A Karafiát ho bral s sebou na hodinovou procházku, kdykoliv to rozvrh hodin ve škole dovoloval.

Karafiát měl pro synáčka kouzelnou přitažlivost. A tak kráčeli ti dva vedle sebe: vysoký urozený pán v černé buřince a s černou holí a hubený synáček s krátkými kalhotkami a s kastrolovým slamáčkem na hlavě. Ale oba si náramně rozuměli, až se divili ti, kdo je potkávali. Chvíli vyprávěl pan farář a synáček poslouchal, nato vyprávěl synáček a pan farář trpělivě naslouchal. Kráčeli vzhůru do Riegrových sadů…

„Tak ty se nepamatuješ, kdy jsme byli u vás v Klatovech?“ ptal se zpívavým hlasem Karafiát. Chlapec se mimoděk ohlédl, aby zjistil, kdože to byl s Karafiátem u nich v Klatovech. Ještě totiž neznal Karafiátův zvyk mluvit o sobě v množném čísle. Dlouho pak si představoval, že pan farář chodí i na procházku s Pánem Bohem jako Enoch, o kterém mu Karafiát vypravoval. A tak si synáček myslel, že s Karafiátem přijel tenkrát do Klatov i neviditelný Pán Bůh. Jinak by přece neříkal: „My jsme byli u vás.“

Snad nebyl synáček daleko od pravdy, když nikoho jiného vedle pana faráře neviděl, odpověděl mu také zpívavým hlasem, jakému se naučil v Klatovech: „Dobře se na to pamatuji, pane faráři, a vím, co jste tenkrát kázali.“

„A co jsme kázali?“ „Kázal jste o Šalamounovi!“ „Synáčku, neříká se Šalamoun, ale Šalomoun. To jen ti, co neznají Bibli, říkají Šalamoun. My říkáme Šalomoun, jak to píše Bible – copak jsme tenkrát kázali o Šalomounovi?“ „Kázal jste, že měl sedm set žen a že to s ním nakonec moc špatně dopadlo.“ „A proč to s ním špatně dopadlo?“ „Protože neměl ty ženy, jen jako když má náš císař pán sedm set kočárů. On si od těch žen dal poroučet. A byly to pohanky!“ „To já bych si poroučet nedal!“

Karafiát se zastavil, dlouho se díval na synáčka a pak jen jakoby pro sebe prohodil: „Nejlstivější jest srdce nade všecko a nejpřevrácenější.“ Ale pak si to rozmyslel a řekl: „Víš co, naučíme se tomu zpaměti.“ A učili se. Pan farář dělal, jako kdyby to neuměl, a čekal, že mu synáček napoví, a pak zase synáček doopravdy čekal, až mu napoví pan farář. A než přišli domů, už to uměli oba. Při loučení řekl Karafiát: „ Synáčku, když si ten verš budeš pamatovat ještě zítra, dostaneš ode mne bonbon. Popros tatínka, aby ti ten verš našel v Bibli. On to dovede. On má na to takovou silnou knihu, kde jsou všechna slova v Bibli zaznamenána a podle té knihy to najde.“ Synáček ovšem tomu verši tenkrát nerozuměl, ale protože měl pana faráře rád, důkladně se tomu výroku Písma svatého naučil. Umí ho ještě ve svém stáří a vděčně vzpomíná na první bonbon z ruky Karafiátovy.

Adolf Novotný


Pokračování příště

(Vzpomínku Adolfa Novotného na Jana Karafiáta si opsala farářka Marcela Čecháková. Vzpomínka se pak dostala k její kolegyni, Jarmile Strádalové, která nám ji pro Hrozen poslala.)

číslo 160, říjen 2015
předchozí   další

Obsah

Co je člověk?
Ohlédnutí za létem II.
Příběh mapy
Mé nejstarší vzpomínky na Jana Karafiáta I.
Pojedeme do Herlíkovic?
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2020
ročník 2019
ročník 2018
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redaktory jsou a , Tiskovou sazbu připravuje , internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).