Odevzdávání Pavla Filipiho

O tom, co Pavel Filipi znamenal pro českou teologii i celou naši církev, napíší asi jiní. Mnozí ho znali jako teologa, kazatele, učitele, v našem sboru ale po něm zůstane prázdné místo především jako po spolubratrovi a příteli, jako po někom, s kým jsme sdíleli dobu jeho slávy i léta, o nichž se Písmo zmiňuje jako o těch, v nichž člověk nemá zalíbení. Ve vinohradském sboru prožil velkou část života, velmi rád tady kázal, sbor mu ležel na srdci. Vím, že se pravidelně za náš sbor modlil, za staršovstvo, za kazatelku, nerad viděl neshody nebo nelady. Modlil se za všechny, na kterých mu záleželo, s až dětskou důvěrou také v sílu modlitby věřil, očekával na Hospodina, který je schopen měnit zdánlivě nezměnitelné.

Poslední léta pro něj určitě nebyla snadná. Často v poslední době vzpomínal na profesora Hellera, který kdysi mluvil o tom, kolik věcí člověk ve stáři musí Bohu odevzdávat zpět a jak to často bolí. I Pavel odevzdával – vědecké úspěchy, cestování, kontakty ve světě, časté návštěvy přátel a známých, letní pobyty v milovaném Telecím, odevzdával psaní knih, kazatelny mnoha sborů, na něž sice byl nadále zván, ale byl vázán péčí o svou paní a také cítil, že mu ubývají síly. Odevzdával i pracovní spěch a shon – pamatuji se, když jsem odněkud uspěchaná přiběhla a žehrala na moc práce, jak mi řekl: „Nestěžuj si a buď ráda, že máš moc práce, jednou to budeš postrádat.“ Těžce se trápil s tím, jak dlouho se ještě zvládne fyzicky starat o svou ženu. Těžce odevzdával milovanou práci na fakultě a také pak i své vlastní zdraví. Odevzdával ale s grácií. Nestěžoval si, nefňukal. Pokud vůbec mluvil o různých svých obavách a bolestech, bylo to věcné a vždy v tom byla ona důvěra v Hospodina, který ho neopustí.

Do posledních dní si zachoval mladého a pronikavého ducha, smysl pro humor, schopnost komunikovat s mladšími lidmi i radost z dávání. „Já už jedu z kopce, Jano,“ řekl jednou, když zaplatil pivo za celou „postaršovstvovou“ sešlost a my jsme byli v rozpacích. „Já už škudlit nemusím a neberte mi tuhle malou radost, protože já hostím rád.“

Odešel člověk, který stejně jako nikdo z nás nebyl dokonalý a taky to o sobě netvrdil. Věřím, že Pán Bůh mu pomohl projít hořkým údolím stínu smrti a provedl ho za ruku ne jako profesora teologie, ale jako své milované dítě, které teď pohostí On sám, hostinou chudých, a ani jeho doposud nevyslyšené modlitby neztratí z mysli. Pavel nám bude moc chybět.

Jana Šarounová, 28.12.2015