Kain a Samařan

Kázání Matěje Opočenského při společných bohoslužbách 29.8.2021

První čtení: Kain a Abel Gn 4, 1–17

Základ kázání: Milosrdný Samaritán Lk 10, 25–37

I.

Naši pozornost snadněji upoutají špatné zprávy. To asi známe. Krimi rubrika – ta nesmí chybět v žádném periodiku. Také se takové zprávy, tak banální poučka, lépe prodávají. Když slyšíme příběh o Kainovi a Ábelovi, stojí Ábel spíše ve stínu Kaina. A když už Kain, pak nás upoutá jeho zločin, to, jak si zkazil život, jak ho vzal bratrovi a jak ho Bůh potrestal. A třeba méně pak už vidíme to, že Hospodin Kaina vzal v ochranu. A že se později Kain třeba oženil. Že se možná změnil, (i když takovouhle psychologickou drobnokresbu Genesis už nezná.) A co podobenství o Samařanovi?

Na zákoníkovu otázku: „Kdo je můj bližní?“ Ježíš odpovídá podobenstvím. Příkladem ze života, dobře představitelným. Kdo z nás někdy nepotkal někoho ležícího na ulici? A jak se v nás pralo svědomí: Pomůžu, nepomůžu, on je určitě jen opilej, ten si za to může sám… Kdo se skloní? Pomůže někomu, ztratí čas s někým, kdo mu nevoní? (Přiznávám, že tady mluvím z vlastní zkušenosti). V podobenství navíc jde o člověka, který evidentně není opilý, není zfetovaný, je „jen“ zbitý a okradený… A přesto první dva ctnostní kněz i levita, bratři ve víře, jen nakouknou a jdou dál z Jeruzaléma, z města pokoje, do Jericha. Svou cestou…

Podobenství je ale vystavěno jinak než především na šokující zprávě o loupeži a skandálním neposkytnutí pomoci. Ne tak, abychom upnuli svou pozornost na zlo a bídu tohoto světa, i toho světa, který se zdá slušný a v pořádku, ale na to, co bude následovat potom.

Je-li první příběh postaven na upozornění: „⁷Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit;“ ty však máš nad ním vládnout. Pak ten druhý příběh nás vede k upozornění: ³³„Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl hnut soucitem;“ ³⁴přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem, obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral.

Ježíš šokuje své posluchače milosrdenstvím, ne vraždou a krimi historkami, ale tím, kudy vede cesta života. Ano, v skrytu především toho věčného života. Vždyť zákoník se Ježíše ptá, aby ho zkoušel, co vede k podílu na životě věčném. Dvojí přikázání lásky o lásce k Bohu, člověku a sobě samému mu nestačí. Ježíš mu tedy řekne toto podobenství. Samařan, pro židy někdo podřadný, nepřítel, se stává bližním právě v té akci soucitu, dovedené do konkrétní pomoci. Ošetří, naloží, odveze do hostince, zaplatí, a kdyby výlohy na zotavení dělaly více, slibuje, že cestou zpět náklady uhradí…

Kdyby Ježíš vyprávěl příběh nám dnes, mluvil by nejspíš místo o Samařanovi o Romovi, Afghánci nebo prostě o někom, kdo nepatří k nám, k naší společenské vrstvě, národnímu či rodinnému příběhu.

A nakonec i ten první příběh nezůstává jen u varování před zlem uvelebeným ve dveřích našeho srdce. To jistě také. Přináší ale také velký odkaz k Božímu milosrdenství, v tomto i jiných případech snad až nespravedlivému a pro naše obvyklé mravní cítění až nesnesitelnému: ani vrah, ten nejtěžší kriminálník, nepřestává být v Hospodinových očích člověkem. I zde je byť jen naznačen apel být i takovým lidem bližním: je to zde lakonicky a stručně vyjádřeno jen: „aby jej nikdo, kdo ho najde, nezabil“. I člověk s jakýmkoliv životním cejchem má právo na život. Lidská msta tu nemá místo.

II.

Oba příběhy ale spojuje ještě jedna rovina. Jak Kain, tak Samařan jsou postaveni před stejnou otázku: Upřednostním sebe, své zájmy, své plány, své ego? Nebo toho druhého? Budeme pokračovat po své cestě hlava nehlava, nebo se dovedeme zastavit a pomoci bližnímu? Necháme se zalknout závistí, žárlivostí a nepřijetím, nebo budeme přát druhému úspěch a přijetí? Dáme prostor naučit se vyčkávat, až na mě Hospodin také shlédne, nebo raději konkurenty odklidíme z cesty?

Konfrontace s něčím, co nás omezuje v našich plánech, nás něčemu učí. Ať už skrze překonávání žárlivosti, nebo skrze přeházení plánů kvůli pomoci někomu cizímu.

Oba dva, Kain i Samařan ztratili svůj čas, ale každý jinak. Kain ztratil čas určený pro svůj životní projekt – obdělávání půdy. Ztratil ho, protože to nezvládl, podlehl žárlivosti, a v jedné osudné chvíli nakonec zabil. Čas jeho možného životního úspěchu byl zmařen: země už mu sílu nedá.

Samařan také ztratil svůj čas. Svůj čas obchodního cestujícího – protože pomohl člověku v nouzi. Obětoval své plány pro tento den – a možná nejen pro tento den – a dokázal se naučit předřadit svým plánům život, resp. nouzi někoho jiného.

Jestli se na něčem zakládá biblická či Ježíšova zvěst, pak je to výzva k tomu, abychom vyhlédli ze svého života, svého osobního budování blahobytu a štěstí a pokusili se přiblížit někomu, kdo je vedle nás. Kdo nemusí hned trpět jako ten zbitý muž či umírající Ábel, ale prostě potřebuje cítit, že tu někdo vedle něj je a ten někdo trochu rozumí jeho situaci, jeho vnitřním zraněním.

Pokud zkoušíme formulovat, na čem stojí to „křesťanské“ v Evropě, jakási identita či hlavní příběh, který tu jako křesťané chceme aktivně žít, nemůžeme pominout právě tenhle rozměr. Rozměr pomoci těm, kteří se ocitli v naprosté beznaději. I v tom případě, že nepatří do našeho kulturního okruhu nebo nemluví stejnou náboženskou mluvou, jsou prostě lidmi jako my. Myslím naprosto konkrétně na lidi uvízlé na polsko–běloruské hranici. A při vědomí vší politicko–náboženské komplikovanosti tohoto případu (i toho, že jeden diktátor vydírá naprosto cíleně Evropu skrze její vlastní ideje lidských práv a pomoci v nouzi), pak přistoupíme-li na politiku ne–pomoci, prostě podlamujeme to křesťanské, co do Evropy máme vnášet. A nejen to, podlamujeme to, v co sami věříme. Jsme vedeni k akci.

Ježíš to řekne naplno: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, ⁴⁵abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. ⁴⁶Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž? ⁴⁷A jestliže zdravíte jenom své bratry, co činíte zvláštního? Což i pohané nečiní totéž?

III.

Samařan, pohan, v sobě objeví lásku k nepříteli. V Kainově příběhu se zase objevuje myšlenka, že zákon odplaty/msty nepatří mezi lidské zdroje pro život. Pokud msta, pak Hospodinovou rukou, ne lidskou. Už ne trest smrti, ale když už, tak doživotí a neustálé pokusy o nápravu. Že to stojí čas a peníze? Ano, stojí. Stojí to i naše pohodlí, myšlení na sebe a vlastní blahobyt a štěstí. Ostatně Samařan zaplatí výlohy ze svého.

Asi se shodneme, že nemůžeme pomoci vždy a všude a že ve vzduchu bude vždycky mnoho otázek a překážek. Ale zároveň se můžeme pokoušet hledat možnosti, jak se alespoň v určitých situacích přinejmenším nezabíjet (a to může podle Ježíše znamenat už jen to, že se nebudeme na sebe hněvat) a v momentech nabyté odvahy víry aktivně pomáhat.

Ježíš před nás staví příběh, který vůbec není snadné naplnit. Dějiny dávají za pravdu všem nám, kteří máme nad sebou a možnostmi naší pomoci pochybnosti. Pro naši útěchu je tu paradoxně ten příběh o Kainovi. Vždyť on dostal šanci se i po svém životním kolapsu nadechnout k novému životu. Náš Bůh je Bohem nových šancí: ten Bůh, který vzkřísil Krista, jenž byl vydán do rukou hříšníků. A na této dobré zprávě stojí celá křesťanská víra. Vždyť Bůh jedná jako milosrdný Samaritán. Na tomhle šokujícím poznání o Božím milosrdenství stojí biblická zvěst. Amen.