Cesta široká a cesta úzká, cesta Lotova a cesta Abrahamova

Kázání bratra faráře Jaromíra Dusa na Vinohradech

Text: Mt.7, 13 –14

Výrok Pána Ježíše o dvou cestách: Vejděte těsnou branou. Prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby. A mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu. A málokdo ji nalézá. Amen

Milí bratři a milé sestry, nejprve vám znovu přečtu 3 verše ze 13. kap. knihy Genesis, které jsme již slyšeli od stolu Páně, a potom povím něco, co je tak samozřejmé, že bych to v tomto shromáždění ani říkat nemusel. Přesto to udělám! Nejprve ten biblický text: „Pozdvihl tedy Lot očí svých, spatřil všechnu rovinu vůkol Jordánu, byla jako zahrada Hospodinova a jako země Egyptská. I zvolil sobě Lot rovinu Jordánskou. Abraham pak bydlil v zemi Kananejské!“

A nyní ta poznámka: Pro nás, kteří jsme se zde dnes shromáždili, je bible, Písmo svaté, tou nejvzácnější knihou, kterou známe a máme. A tak ji čteme jinak než jiné knihy! A rozumíme jí jinak! Biblické příběhy a biblická vyprávění znamenají pro nás víc než příběhy zapsané jinde, byť je psali ti nejmoudřejší a nejnadanější spisovatelé a básníci. Ne jenom to, co pověděl Pán Ježíš ve svých kázáních a podobenstvích, ale i to, co bylo napsáno o staletí dříve, jako třeba to dnešní prastaré vyprávění o Abrahamovi, Lotovi a jejich pastýřích, je pro nás moc důležité! Ten text totiž není jen vyprávění o lidech, kteří žili dávno před námi, ale je to také zpráva o nás a pro nás. Zmiňuje naše starosti a problémy a radí, jak a podle čeho se máme v životě rozhodovat, když před rozhodnutím stojíme.

Ovšem že bible nevypráví jenom o lidech! Lze říci, že její řeč je především a na prvním místě o tom, co pro nás lidi učinil Pán Bůh, jak se k nám ve své lásce sklonil a sklání, jak nás má rád a co všechno je ochoten pro nás obětovat. Je-li ale v bibli řeč o lidech, potom je to opravdu hlavně o nás! Tak Písmu svatému rozuměli ti, kdo se v tomto kostele shromažďovali před námi a tak se mu učíme rozumět i my!

To prakticky znamená, že když biblický text slyšíme nebo čteme, představujeme si sami sebe, své rodiny, svou církev, popřípadě někdy i svůj národ, na místě těch, o kterých je řeč. To my jsme otroci v Egyptě nebo zajatci v babylonském zajetí, to my putujeme pouští, táboříme pod horou Sinaj, brodíme se přes řeku Jordán či dostáváme svůj podíl v zemi zaslíbené – a to my jsme ti shromáždění kolem Pána Ježíše, když káže, když rozdává chléb nebo uzdravuje. Jsme tam jako jedni ze zástupu či jako ti, které si vybral a pozval, aby se stali jeho učedníky, nebo dokonce jako ti, které zachraňuje a uzdravuje, abychom pak slyšeli a vzali vážně jeho napomenutí „jdi a už nehřeš“!

Už to nejsou jen starozákonní proroci či Kristovi svědkové, kdo k nám přes staletí promlouvají, ale je to sám Pán Ježíš, kdo probouzí naše svědomí, povzbuzuje naši lásku, utvrzuje naši naději a volá nás k věrnosti a vytrvalosti ve službě, o níž říká, že je víc, než panování!

I ty nejstarší biblické příběhy, jako je právě ten o Abrahamovi a jeho synovci Lotovi, byly uchovávány v paměti, předávány z generace na generaci a nakonec i písemně zachyceny, aby nás povzbudily a pomohly nám, obrazně řečeno, kráčet životem cestou Pána Ježíše. O té cestě náš dnešní text říká, že nejprve prochází těsnou branou, potom že je úzká a nakonec že vede k životu. A já bych k tomu rád dodal, na základě dnešního čtení z 1. knihy Mojžíšovy, že je to cesta, kterou šel i Abraham, později označovaný jako „otec všech věřících“.

Otcem všech věřících se Abraham stal proto, že to byl vůbec první člověk na zemi, který zaslechl Boží pozvání a odpověděl na ně tím, že opustil všechno, v čem vyrůstal a žil a vykročil na cestu, na jejímž konci je podle epištoly Židům město, jehož stavitelem je Bůh. Konkrétně v Abrahamově případě to vypadalo tak, že jako poutník procházel křížem krážem celou zemi, stavěl oltáře a vzýval Hospodinovo jméno. Tím vyhlašoval a dosvědčoval, že celá země patří Pánu Bohu!

Biblické vyprávění je pozoruhodné i v tom, že nijak nezastírá, že i když Abraham Boží vládu nad celou zemí všem lidem oznamoval, zároveň ji také sám teprve poznával. Víra nepřichází hotová z nebe! I Abraham se musel krok za krokem učit věřit tomu, že Pán Bůh nade vším vládne! O tom neměl jen vědět, ale také s tím za všech okolností počítat! A to není jen tak! O tom i my víme své!

Abraham je nám podobný i v tom, že to nebyl hrdina, který by vždycky a vším prošel vítězně. Do Egypta jej přivedl hlad! Protože není v bibli výslovně napsáno, že jej do Egypta Pán Bůh poslal, je zřejmé, že i Abraham měl chvíle, kdy se chtěl zachraňovat sám – a to dokonce za cenu nepoctivosti, polopravdy, za cenu kompromisu a vytáček. On totiž Egypt v bibli je vždycky duchovně nebezpečná země! A ani otec víry jím neprošel bez vážných šrámů a bez toho, aby si tam nezadal. To jenom Pán Ježíš Kristus, ten jediný prošel v životě vším a Boží lásku a Boží pravdu nikdy nezapřel. Přesně, jak pověděl prorok, v jeho ústech lest nebyla!

Naše biblické čtení ze 13. kapitoly knihy Geneze zachycuje ovšem Abrahama a celou jeho rodinu, když už byli z Egypta venku. Již mají hlad i všemocného faraona za sebou! Když židovští vykladači toto místo Písma vykládají, radují se, že jejich krásná pramatka Sára a jejich chytrý praotec Abraham a s nimi ovšem i Lot vyšli z Egypta jako skuteční boháči. Zmínka o jejich stádech, stříbru a zlatu je těší! Jásají nad tím, že Abraham a Sára přelstili Egypt a že i tam jim Pán Bůh požehnal!

My evangeličtí křesťané, protože to vyprávění čteme svýma očima a porovnáváme je svou zkušeností, se na Abrahamovo vyjití z Egypta díváme pravděpodobně trochu jinak. Myslíme si (prý naprosto samozřejmě – což nám v Libni bratr prof. Trojan častěji vyčítá), že nejspíš právě ten v Egyptě získaný majetek byl příčinou všeho napětí a roztržky v Abrahamově rodině. Kdyby zůstali chudí, nejspíše by se všichni nějak srovnali! To egyptské bohatství se jim nakonec vymstilo!

Nevnášejme ale do abrahamovského příběhu něco, co tam není! Vezměme vážně, že širší Abrahamova rodina se prostě rozdělit musela. Pro velká stáda nebylo pastvy dost! A navíc, takové rozcházení právě těch nejbližších, rodičů a dětí, rozcházení dvou generací, bývá pro dobrý život obou rodin často nutné. Vyprávění naznačuje, že napětí a konfliktu mezi pastýři Abrahamovými a pastýři Lotovými se jednoduše zabránit nedalo. Šlo pouze o to, předejít něčemu horšímu, totiž nenávisti – a to se podařilo!

Podobně, jako nás napadlo, že za rozdělením Abrahamovy rodiny mohl být majetek, může nás také napadnout, že za rozkol v rodině mohla nově nabytá svoboda. Dobu ohrožení, nebezpečný čas v Egyptě, prožili všichni svorně. Teprve nyní, když už jsou svobodní a mimo nebezpečí, nedokáží zůstat pohromadě. I to se nejspíše stává! Na druhé straně ale, i takovéto úvahy vnášejí do textu něco, co v něm není! V textu se nikde nezmiňuje a nijak nezkoumá, kdy a kde to napětí začalo, kdo z pastýřů je vyvolal a tedy, kdo za roztržku v rodině může. Prostě k ní došlo! Vyvolal ji život, neboť se změnily poměry, vzrostly nároky a to se přece také někdy stává! Když napětí mezi pastýři začalo, měl Abraham, jako představitel rodu, ne jenom právo, ale samozřejmou povinnost nastalou situaci řešit. A je naprosto jasné, že kdyby ji řešil pro sebe výhodně, nikdo by mu to nemohl vyčítat. Jako starší mohl Lotovi jednoduše určit, kam má odejít a kde se má usadit!

Místo toho ale, Abraham, muž víry – a ovšem i muž zaslíbení, učinil něco nečekaného. Vyzval svého synovce, ať si sám vybere, kam půjde. Nabídl mu svobodu volby! A to je první a možná i nejzávažnější dar, který může láska druhému člověku dát! Kdo totiž jinému, dokonce člověku blízkému, upírá svobodu volby, odpírá mu lásku a prozrazuje na sebe, že druhého doopravdy nemiluje.

Jsou chvíle a situace, kdy můžeme své milé či jiné své bližní varovat, prosit, přemlouvat, ale vnutit jim svou vůli, znásilnit je, to nemůžeme a nesmíme! Vlastnit druhého, rozhodovat o něm a za něj, to láska nedělá! Láska se dává, nabízí, věnuje – ale nevyžaduje, natož vymáhá! Láska nechce a ani nemůže nad druhým panovat, vlastnit ho, ovládat. To nám ukazuje a předvádí Písmo na Abrahamově životním příběhu zřetelně. A to nejenom na jeho vztahu k synovci Lotovi, nýbrž snad ještě zřetelněji a naléhavěji i na jeho vztahu k synovi Izákovi. Na rozdíl od pohanů si izraelští rodiče měli dobře zapamatovat (také díky vyprávění o obětování Izáka), že jejich děti nepatří jim, ale Panu Bohu. A že i Bůh dává svým dětem možnost volby, protože On je přece láska sama!

Také Pán Ježíš, když nás k sobě zve, říká: chce-li kdo za mnou přijít, zapři sebe sama a následuj mne! Ta výzva je spíše laskavé pozvání, je to nabídka, otevřená možnost! Bez sebezapření ovšem následovat Pána Ježíše nelze! Zapření sebe sama je nezbytně nutné! Jinak totiž člověk těsnou branou neprojde a na úzké cestě se neudrží!

Lot, vyzván Abrahamem, se kolem sebe rozhlédl a vybral si za domov pro svou rodinu zemi, kde byla voda. Byla to země, kterou protékala řeka Jordán. Dobře věděl, jako i my víme, že kde je voda, tam je život. Kde není řeka, potok či jezero, tam zůstává jediná možnost, totiž čekat, čekat trpělivě, často napjatě a s úzkostí na dar deště, nebo alespoň na ranní či večerní rosu, která padá pouze z nebe. Rosa shůry, déšť z nebe, to obojí připomínalo a zobrazovalo lidem Starého zákona Boží smilování, na které lze také jen čekat a o které lze jen prosit. Lota táhlo všechno tam, kde byla vláha zajištěna. Nechtěl žít neustále v nejistotě, nechtěl být odkázán jen na pomoc, sice slíbenou, přesto nejistou.

Nemít v rukou obrazně řečeno nic víc než Boží slib, to nezajišťuje pohodlný a snadný život! Ovšem nemít v rukou nic než Boží slib je právě život, ke kterému nás Pán Ježíš zve! Zve nás na pouť po úzké cestě, která začíná těsnou branou, ovšem na rozdíl od cesty široké, jediná k životu skutečně vede.

Krajina kolem Jordánu, pro kterou se rozhodl Lot, ještě před zničením Sodomy a Gomory, jak se v textu vysloveně zmiňuje, připomínala Lotovi – a to je opravdu zajímavá podrobnost – obojí: ráj, zahradu Hospodinovu, ale také zemi egyptskou, tedy zemi, se kterou musel mít i Lot své zkušenosti.

Vzpomínám na bratra prof. Hellera, jak říkal – v Písmu je to často jako na ostří nože. Člověk na výšinách a ještě krok a řítí se do hlubin! Však dobře napsal apoštol Pavel korintským křesťanům, „kdo se domnívá, že stojí, dej si pozor, abys nepadl“. (1K.10,12) Brzy po svém opravdu slavném vyznání –„ty jsi Kristus, Syn Boha živého“, musel slyšet Petr z úst svého Pána, „jdi za mnou Satane“! (Mt.16,23) Ráj i Egypt, to jsou obrazy jistoty, bezpečí, blahobytu, to jsou ta místa, kde hlad nehrozí! Zahrada Hospodinova, to je bezpečí v Boží blízkosti, Egypt ale je bezpečí uskutečňované a zajišťované pouze lidmi, a proto bezpečí nebezpečné a nejisté, vždy nějak spojené i s otrockou službou. Ony totiž egyptské hrnce masa a egyptská tma patří nerozlučně k sobě! Rajská blaženost, která není založená na Boží věrnosti, ale na něčem, co souvisí pouze s námi, na našich náladách nebo třeba i dobrých plánech a čistých úmyslech, se vždycky nějak zvrtne. Lot chtěl mít své jisté! Chtěl být vnějšně a jistě i vnitřně dobře zajištěn. Ale copak je něco takového v Sodomě a Gomoře vůbec možné!

Abrahamova jistota byla jistotou docela jiného druhu. Abraham dobře věděl, že zahradu Eden svýma očima ještě spatřit nemůže. Ráj opravdu na dohled není! Království Boží čekáme, vyhlížíme, hledáme! Jediná jistota, kterou zatím můžeme mít, jsou Boží zaslíbení a Boží věrnost. Jistota, že Boží zaslíbení platí a že budou platit, i když nebe a země pominou.

Abraham byl připraven putovat, čekat trpělivě na to, co mu Pán Bůh řekne, dál stavět oltáře a na sebe a svou rodinu tak soustředěně nemyslet. Vděčně přijal z Hospodinovy ruky právě zemi hornatou. Tam je sice všechno nepochybně chudší a těžší, to si umíme všichni představit. Vyprávění o Abrahamovi ale naznačuje, že v hornaté zemi má člověk k Pánu Bohu blíže – a důvěře, trpělivosti i pokoře, že se tam také naučí snáze a jistěji než na černé oranici.

A tak jsou dvě cesty, cesta široká a cesta úzká, cesta Lotova a cesta Abrahamova, lze také říci cesta jistoty a cesta naděje. Abrahamův příběh nám nejen klade otázku, pro kterou cestu se rozhodnete vy, ale upozorňuje nás také, na které cestě jsme Pánu Bohu blíž. Moudrý člověk si to uvědomí, zapamatuje a zařídí se podle toho!

Pane Ježíši Kriste, o dvě věci tě chceme v tuto chvíli poprosit: pomoz nám dobře se rozhodnout, jsme-li před rozhodnutí postaveni a dávej nám chvíle jistoty své blízkosti. Amen