Tajemství Únětického potoka

Ze sborového výletu

Kdo má rád zážitkovou turistiku a nejsou mu cizí ani adrenalinové sporty, přišel o hodně, pokud se nezúčastnil sobotního sborového výletu ze Statenic do Roztok. Osobně bych raději absolvoval bungee jumping ze Žďákovského mostu, než znovu zažít odjezd autobusem z Dejvic se svými čtyřmi čilými životními radostmi a jedním kočárkem. A pravidelní cestující možná také. Počet účastníků 45, slovy čtyřicet pět, jenž musel potěšit pořádající osobu, kterou byla Jarmila Raisová, se totiž jevil dost nekompatibilní s počtem míst v autobuse. A celkem dva kočárky tomu vůbec nepřidaly, zvlášť když byly mezi posledními nastupujícími. Úlevou byl proto výstup ve Statenicích. Po kratší veselé cestě po rušné hlavní silnici s tlupou dětí jsme konečně dorazili k Únětickému potoku a kolem něj po chvíli na místo první zastávky, kterou byl Únětický pivovar. Po prvních doušcích zlatavého moku děti najednou přestaly zlobit, vysvitlo slunce a od té doby vše probíhalo prostě krásně. Zastávka v pivovaru měla nakonec i misijní dopad – děti překvapenému číšníkovi vysvětlily, že je nás tolik, protože jde přece celý kostel!

Z pivovaru, kde se k nám připojili čtyři Machovi, jsme pokračovali dále kolem potoka a hledali vhodnou zastávku pro splnění mise pochodu – spuštění mlýnků, které děti vyrobily, avšak neuvedly v chod na táboře v Orlovech. Pavel Coufal k hladkému průběhu zprovoznění přispěl celou brašnou nářadí, plnou ostrých předmětů, pil, kladiv, kleští apod., které dal k velké radosti rodičů malých dětí zcela k dispozici. Osvětlil se i význam Pavlovy tajemné kung–fu hole, se kterou celou dobu cestoval. Nebyla, jak jsme se mylně domnívali, na děti, ale pro ně. Na stavbu statoru mlýnků. Díky chmelovému nápoji, kterým se dospělí naštěstí napájeli z železných zásob Mirka Raise, se děti ani nezranily, ani nenamočily. Tedy alespoň nijak zvlášť moc…

Cesta do Roztok pak probíhala zcela klidně, s milou zastávkou v hospodě „U zvířátek“. Dětem se moc líbila. I hospoda, i králíci, slepice a ostatní havěť. Na nádraží v Roztokách jsme ještě hráli legrační společenskou hru, která spočívala v dělení lidí do skupinek podle toho, jestli mají Openkrad, Openkrad s kupónem na vlak, In kartu, všechno, anebo vůbec nic. Někteří neposední jedinci se však nemohli rozhodnout, ke které skupině vlastně chtějí patřit, někteří se zase zákeřně skrývali nebo si dokonce dovolili ještě opozdile přicházet, takže jsme nakonec hromadně prohráli možnost slevy čítající snad až několik korun českých!

Cesta vlakem proběhla bez nějakých problémů díky postřehu a dobré paměti průvodčí, která si zapamatovala, jak podle popisu dětí, sedících v prvním patře „Městského slona“, vypadají jejich platící rodiče, tísnící se v přízemí. Konečně na Masaryčce se naše tlupa rozdělila na malé odbojné skupinky směřující ke svým domovům, poté co jsme se shodli, že to dnes byla vskutku vydařená taškařice!

V posttraumatické stresové poruše rychle sepsal

br. Jiří Svoboda

Další dojmy z výletu

Filip Krupička