Kdo chce dál, musí se často také zastavit a zdržet

Kázání Ondřeje Koláře na Vinohradech 20.1.2013

Lk 2,41–52 Každý rok chodívali jeho rodiče o velikonočních svátcích do Jeruzaléma. Také když my bylo dvanáct let, šli tam, jak bylo o svátcích obyčejem. A když v těch dnech všechno vykonali a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, aniž to jeho rodiče věděli.

Protože se domnívali, že je někde s ostatními poutníky, ušli den cesty a pak jej hledali mezi svými příbuznými a známými. Když ho nenalezli, vrátili se a hledali ho v Jeruzalémě. Po třech dnech jej nalezli v chrámě, jak sedí mezi učiteli, naslouchá a dává jim otázky. Všichni, kteří ho slyšeli, divili se rozumnosti jeho odpovědí. Když ho rodiče spatřili, užasli a jeho matka mu řekla: „Synu, co jsi nám udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali.“ On jim řekl: „Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?“ Ale oni jeho slovu neporozuměli. Pak se s nimi vrátil do Nazareta a poslouchal je. Jeho matka uchovávala to vše ve svém srdci. A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem.

Příběh, který jsme slyšeli, je v rámci evangelií jedinečný. Dovídáme se tu něco o Ježíšově dětství či dospívání, jež nám jinak zůstává zcela zahaleno. Dvě věty, které tu Ježíš pronese, jsou jeho vůbec prvními dochovanými slovy.

Není divu, že dlouhých třicet let Ježíšova života, o nichž se z bible celkem nic nedozvídáme, se záhy stalo podnětem pro zbožnou fabulaci. Jejím dokladem je třeba Tomášovo evangelium o Ježíšově dětství, které nám líčí Ježíše skoro jako nezbedníka, neřízenou střelu, která kolem sebe trousí zázraky hlava nehlava. Svou přirozenou všemohoucnost navíc často využíval způsobem, který nebyl ani trochu bohulibý. Kromě toho, že vyráběl z hlíny vrabce a pak je oživoval, dokázal taky třeba kluka, který ho rušil při hře, proměnit v suchý strom, a na jiného mladíka se zase rozčílil natolik, že ho nechal rovnou padnout k zemi mrtvého.

A tak se i na příběh z Lukášova evangelia člověk musí dívat s trochou podezření: není to jen další tragikomická historka o zázračném dítěti, která ale s budoucím působením dospělého Ježíše nemá nic moc společného, ba dokonce je s ním přímo v rozporu?

Nejprve si povšimněme, kdy se příběh odehrává. Ježíšovi je dvanáct let, což je věk, kdy se podle židovství stává člověk dospělým ve víře. Dál sice zůstává podřízen svým rodičům, ale už na sebe bere všechny závazky plynoucí ze zákona. Puberta je dobou, kdy se člověk staví na vlastní nohy i ve své víře. Pro rodiče je proto dobou napjatého očekávání: Byla naše výchova k víře vůbec úspěšná? Nepřijde teď všechno naše úsilí úplně vniveč? Neodhodí dítě spolu s rodičovskou autoritou i autoritu Boží? Nebude konfirmace konečnou zastávkou, místo aby byla spíš výchozí stanicí?

Před mladým člověkem, který byl vychováván ve víře, se tak otevírá buď–anebo: buď jeho víra dozraje a stane se dospělou, anebo skončí někde na půdě mezi odloženými autíčky a plyšáky. Žádná třetí schůdná možnost není. My dospělí křesťané jsme vlastně všichni konvertité, jen máme za sebou rozdílné obrácení: od nevíry k víře, anebo od dětské víry k víře dospělé. Obojí obrácení je ale stejně hluboké. Zůstane-li víra dětskou, je to znamení, že i člověk sám zůstal dítětem. Když Ježíš říká, že do nebeského království musíme vstoupit jako děti, jistě tím nemá na mysli neschopnost převzít odpovědnost za svůj život i život víry.

Dospět ve víře znamená přehodnotit obraz Boha, který nám vtiskli rodiče – nejen tím, co nám o Bohu říkali, ale i tím, jak se sami chovali, protože právě podle vlastních rodičů jsme si utvářeli svou představu o Bohu. Část toho obrazu snad zůstane uchována, ale lecčeho se musíme také zbavit a nahradit něčím jiným. Dospělá víra je připravena své představy o Bohu neustále poopravovat, neulpívat na nich, nechat se Bohem vždy nově oslovovat a překvapovat.

Dospět ve víře musel také Ježíš. V našem příběhu jej nacházíme rozkročeného mezi dvěma světy. Jednou nohou je ještě v rodičovském domě, ve zbožnosti, kterou mu Marie s Josefem svědomitě předali, v zákonem stanovených předpisech a obyčejích. K nim patří také pravidelná pouť o svátcích do jeruzalémského chrámu a účast na obětech. Ježíš se tomu všemu podřizuje, jde s rodiči i ostatními poutníky. A ani po návratu nezačne žít mladý Ježíš hned jako nezávislý náboženský hledač, který hází víru otců do starého železa. I nadále se bude účastnit poutí, budeme ho opět nacházet v chrámu i v synagogách na bohoslužbách. Bude se vzdělávat ve svatých Písmech, vést učené debaty s rabíny, bude mít v úctě Mojžíšův zákon.

Zároveň ale dvanáctiletý Ježíš vykračuje ven z důvěrně známého a bezpečného prostředí a vydává se na samostatnou pouť. Na ní se bude muset vzdát mnohého, co přejal od otců a praotců, anebo tomu alespoň dá nový význam. Na místo poslušnosti rodičům nastupuje poslušnost vůči samotnému Bohu.

Pro Ježíše to nejprve znamená skutečně se vzdálit svým rodičům, odejít od nich, zůstat bez jejich dozoru, dělat si v tuto chvíli to, co on sám pokládá za správné, a zodpovídat se za své jednání jedině Bohu. Neutíká svéhlavě z domova jako marnotratný syn, aby se tam po čase s ostudou opět vrátil; nepohrdá tím dobrým, co mu rodiče dali. Hledá pouze svoje místo ve světě, tak jako každý dospívající člověk. A hledá svoje místo před Bohem. Už před ním stojí tváří v tvář, bez jakýchkoli prostředníků. V tomto hledání a nacházení ho nemůže nikdo nahradit.

Své místo zpočátku nalézá v chrámu. Stejně jako ostatní židé věří, že zde je Bůh přítomen. A zde hledá ještě dál – usedá mezi učitele a hovoří s nimi. Svým chováním sice ostatní uvádí v úžas, avšak nepůsobí jako mladí nafoukaní géniové nebo rádoby–géniové, kteří snědli všechnu moudrost světa. O povýšenosti nevychovance z apokryfních evangelií tu není ani stopa. Ježíš nejen mluví, ale umí se také ptát a naslouchat. Nepoučuje jen, ale v pokoře se také dává poučit. V rozhovorech hledá Boha i svou jedinečnou cestu s Bohem.

Avšak své trvalé a konečné místo nakonec nenalézá v chrámu, v posvátných prostorech, naplněných tradicí, učeností a kouřem z obětí. Jeho odpověď překvapeným rodičům zní: „Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?“ Ano, v tuto chvíli je tím místem, kde dozrává ve víře, chrám. Ale Bůh si ho bude povolávat i jinam, na místa méně posvátná a pomazaná. Tam jeho víra bude dál zrát, bude zprubována, projde ohněm. Bůh ho odvede na poušť, aby se tam postil a byl pokoušen ďáblem. Přivede ho k Jordánu, aby se spolu s kajícníky dal pokřtít od proroka Jana. Pošle ho mezi nemocné, postižené, démony posedlé. Jeho místo bude uprostřed vyvrhelů a lidí na okraji, ale i mezi bohatými a mocnými, zbožnými i bezbožníky, ba i mezi kněžími a vládci. Ale nakonec své místo najde na popravišti, mezi dvěma zločinci.

Tam všude jde totiž o věc jeho Otce. Tam musí být, i když se mu tam třeba vůbec nechce, protože to zdaleka není tak duchovně povznášející, jako sedět mezi předními učenci a debatovat s nimi. Věc nebeského Otce Ježíše oddělí nejen od jeho rodičů, ale i od jeho vlastních plánů a možnosti pokojného života.

Pro rodiče je to ovšem odloučení bolestné. Nejen, že mají pochopitelný strach, kam se jejich syn poděl. Musejí vzít na vědomí, že nyní už Ježíš není jen jejich. Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali, volá vyčítavě Marie. Ježíšova odpověď je vlastně dost příkrá: Vedle otce, který mě živil a vychoval, je tu nebeský Otec. Tu větší a zásadnější poslušnost teď dlužím jemu. Hledali jste mě v davu poutníků, ale mezitím si mě tam našel Bůh sám.

Ježíš jistě nepřestává být synem svých rodičů, ale do tohoto vztahu vstupuje nový, mnohem zásadnější vztah, který bude Ježíše rozhodujícím způsobem určovat. Dvojí otcovství tu stojí proti sobě. Rodiče poznávají, že jejich úloha pomalu končí, i když úplně nerozumějí a ani nemohou dohlédnout, co všechno to obnáší. A možná smysl Ježíšovy cesty nikdy zcela nepochopí, tak jako ji nepochopili ani Ježíšovi učedníci.

Pouze o Marii se tu říká, že vše uchovávala ve svém srdci. Její neporozumění ji nepřivedlo k rezignaci, ale k meditaci, k dalšímu přemýšlení, otevřenému pro Boha a jeho oslovení. Snad můžeme říci, že také její víra v tuto chvíli dozrává. Také Marie se musela čemusi novému naučit. Také ona učinila další krok k dospělosti, která Bohu nepředepisuje, jak by měly věci vypadat, ale prostě nechává Boha jednat.

Sestry a bratři, netroufám si říci, že je moje víra skutečně dospělá. A tak si Ježíšovu otázku, směřovanou původně jeho rodičům, musím vztáhnout taky na sebe. Což jsi nevěděl, že také ty musíš být tam, kde jde o věc tvého nebeského Otce? Což jsi nevěděl, že zralá víra vede člověka k odstupu od sebe sama a od svých vlastních životních plánů? Což jsi nevěděl, že mnohé své představy o Bohu budeš muset nechat padnout, protože živý Bůh je překračuje?

A tak se i já musím ptát, jaké je právě teď to místo, kde jde o věci mého nebeského Otce, a kde tedy musím být i já. Přiznám se, že ne vždy vím, kde to místo je. A trochu závidím křesťanům, kteří s naprostou samozřejmostí hovoří o tom, kam je Bůh poslal a co jim přikázal učinit nebo neučinit. Je možné, že jsem namísto následování Krista někdy šel spíše po těch schůdnějších a dobře vyšlapaných cestičkách a myslel si, že jsou před Bohem správné.

Ale on nejspíš ani Ježíš hned nevěděl, kde je jeho pravé místo. Právě proto se zdržel v chrámu. Proto se ptal a hledal. Až do svých třiceti let.

Nejen na prahu dospělosti, ale ve všech časech je nám uloženo to, co dělal Ježíš. Ptát se Boha, co s námi zamýšlí. A ptát se na to také druhých, kteří třeba mají více zkušeností, pokročili na cestě víry dál, anebo nám jen poskytují jiný a čerstvý pohled na nás samotné.

Musíme ovšem počítat s tím, že nás takové hledání od mnohých lidí vzdálí – zejména od těch, kdo přesně vědí, co chtějí, a tvrdě za tím jdou. Hledání Boha, to je svého druhu zdržení. Zdržování se čímsi pro mnohé zcela zbytečným. Ovšem kdo chce dál, musí se často také zastavit. Přesněji: nechat se zastavit a naslouchat, co pro něj Hospodin připravil.

Modlitba: Bože, děkujeme ti za všechny požehnané zastávky na našich cestách, za chvíle, kdy jsme museli sestoupit na hlubinu, změnit své smýšlení a životní směr. Odpusť nám, když nerozumíme nebo nechceme rozumět tomu, co s námi zamýšlíš a otevírej nám vždy znovu uši pro slyšení tvého slova. Amen.