|
|
|
Mekane Yesus Rozhovor s Pavlínou Buzkovou V postním období vyhlásilo staršovstvo na doporučení synodní rady a Střediska humanitární a rozvojové pomoci Diakonie ČCE archovou sbírku pro sirotky v Etiopii. Protože v této zemi nyní pobývá naše milá sestra Pavlína, kterou jinak často vídáme v našem kostele, využili jsme této příležitosti, abychom se dozvěděli více než z oficiálních letáků. Kde se v současné době nacházíš, jaká organizace tě vyslala a kdo to všechno financuje? 
Projekt připravilo Středisko humanitární a rozvojové pomoci Diakonie ČCE ve spolupráci s holandskou organizací ICCO a finskou organizací Finn Church Aid. Společně vyslali celkem 15 dobrovolníků. Našim úkolem je zvyšovat kapacity zaměstnanců místních neziskových organizací a pomoci připravit místní společenství na přírodní katastrofy. Projekt je financován Evropskou komisí, konkrétně European Community Humanitarian Office (ECHO).
Jak tě napadlo vypravit se do Afriky? Vlastně jsem to měla v úmyslu už dlouho – nemyslím odjezd do Afriky, ale dostat se do zahraničí na stáž v neziskové nebo mezivládní organizaci, která mě nějak profesně posune. Poté co jsem v roce 2011 dokončila studium mezinárodních vztahů, začala jsem pracovat v kanceláři ropné společnosti. Až se vrátím, ráda bych dělala něco zajímavějšího a snad i společensky přínosnějšího.
Tvoji cestu iniciovalo Středisko humanitární a rozvojové pomoci Diakonie ČCE. Bylo o tuto cestu více zájemců a jak probíhalo výběrové řízení? Nabídka se objevila na internetu koncem léta. V prvním kole bylo potřeba zaslat životopis a vyplnit formulář, jehož součástí bylo několik otázek, na které se odpovídalo formou eseje. Prý se přihlásilo 54 zájemců. Několik z nich bylo pozváno do druhého kola, což byl pohovor. Kromě dvou českých pracovníků Střediska byl přítomen i jeden německý farář, který žil dlouhou dobu v Etiopii a dobře zná místní církev.
V čem přesně spočívá tvoje práce tam? Spolupracuješ také s místními organizacemi a s církvemi? Spolupracuji s organizací DASSC, což je taková místní Diakonie napojená na církev Mekane Yesus. „Mekane“ znamená „místo“, název církve by se dal tudíž přeložit jako „místo, kde přebývá Ježíš“. Tato církev si už v 70. letech uvědomila, že je potřeba pečovat o celého člověka, tedy nejen o jeho duchovní potřeby, ale také o potřeby fyzické. Věnuje se proto celé škále sociálních aktivit, které pomáhají lidem bez rozdílu etnické nebo náboženské příslušnosti.
Etiopie patří mezi africké země, kde je poměrně dost křesťanů, ovšem vedle velké židovské komunity a také muslimů. Jaké křesťanské církve vlastně v Etiopii působí a jak se spolu žijí křesťané s věřícími jiných náboženství? O početnosti židovské komunity se už dnes nedá hovořit, většina etiopských židů se během 80. let přesunula do Izraele. Někteří Etiopané na to pohlížejí s jistou hořkostí, mají pocit, že Izrael etiopské židy „ukradl“. Zatím jsem zde ale nezaznamenala žádné velké rozpory mezi vyznavači různých náboženství. Počet muslimů narůstá a vláda se tomu přizpůsobuje. Nedávno např. uzákonila, že státní úřady budou v pátek odpoledne zavřené, aby muslimové mohli do mešity.
Navštívila jsi nějaké bohoslužby? Jak probíhají? Zažila jsem tu už asi patery bohoslužby. Poprvé to bylo v centru Addis Abeby ve sboru Mekane Yesus. Bohoslužby sice byly v amhárštině, ale i tak bylo jasné, že styl kázání je konzervativní, kazatel měl kázání dobře připravené a strukturované. Co mě nejvíce nadchlo, bylo množství lidí, kteří nás po bohoslužbách oslovili – byli to především staří lidé, ale jejich angličtina byla lepší, než s jakou jsme se setkali u většiny taxikářů nebo servírek ve městě. Bylo jasné, že místní evangelíci jsou vzdělaní lidé, tak mě napadlo, že je to trochu jako vinohradský sbor v Etiopii. Další bohoslužby jsem zažila už v Bahir Daru. První, na které jsem se dostala, byly ekumenické, takže se jich účastnili všichni protestanti z města. Kazatel byl Etiopan, který přijel na jakési „turné“ z Londýna. Při kázání se strašně rozhorlil, kříčel, navíc bohoslužby trvaly asi tři hodiny. Bylo to tak trochu utrpení. Pak jsem ještě zažila moc hezkou katolickou mši v Addis Abebě, na kterou jsem se dostala spolu s františkánskými sestrami, u kterých jsem byla ubytovaná. Moc mě potěšilo, že mají zcela kladný vztah k protestantům – možná zde hraje roli to, že katolíci jsou zde v menšině stejně jako protestanti.
Jak tě místní lidé přijímají? Učíš se i jejich jazyk, nebo se domluvíš všude anglicky? Je to různé. S vyloženě nepřátelskými reakcemi jsem se nesetkala, ale můj český kolega ano. Když se tu běloch prochází po ulici, velmi často uslyší kromě obvyklého „welcome“ nebo „how are you“ také třeba jen „you, you!“ nebo „ferendž“, což je místní označení pro cizince. Občas na mě také děti pokřikují „China, China!“ – myslí si totiž, že všichni cizinci pocházejí z Číny. Domluvit se anglicky je často velký problém. Myslím, že má cenu učit se amhársky, protože se tak mluví v regionu, kde žiju, a zároveň to je úřední jazyk celé země. Amhárštinu jsem se proto začala učit ještě před odjezdem, moc se mi líbilo amhárské písmo, kde každé písmeno vyjadřuje celou slabiku. Dohromady to je přes 250 znaků, i když některé jsou méně používané. Amhárština je semitský jazyk, to znamená, že je příbuzná hebrejštině, ale podobných slov je málo.
Připravuje se postní sbírka pro ženy a sirotky v Etiopii. Afrika je daleko a její problémy nejsou pro Středoevropana snadno uchopitelné, navíc lidé často nemají důvěru, že se peníze dostanou opravdu tam, kam mají, a že pomohou efektivně. Proč právě ženy a k čemu peníze mají sloužit? Peníze slouží k tomu, aby si místní žena mohla založit malou živnost a tak uživit sebe a své děti. V minulosti se už stalo, že žena použila peníze k nějakému jinému účelu – např. si opravila dům místo toho, aby začala podnikat. Pak měla sice hezký dům, ale neměla peníze na živobytí. Stává se to ale velmi výjimečně. Ženy nad sebou mají dohled sociálních pracovníků, navíc je naprostá většina z nich motivovaná pracovat a zajistit tak svým dětem lepší budoucnost.Moje další zážitky z Etiopie si můžete přečíst na http://buzkova.blog.respekt.ihned.cz
Ptala se Jana Šarounová |
číslo 134, únor 2013 Obsah Kdo chce dálZ přímluvných modliteb Mekane Yesus Co mě zaujalo Výstava o Přemyslu Pitterovi Sám proti zlu Konfirmace III. Jeden Pán, jedna víra, jeden křest Výstava Monarchie v Národním muzeu Co skrývají Osobní knihovny? Orlovy 2013 Nedělní škola Sborové akce Archiv Výběr z Hroznůročník 2024 Ke stažení
Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010
Bohemská kuchařka
Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině
( |
1543
kBHrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redakce: Eliška Novotná. Tiskovou sazbu připravuje Jan Mach, internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).