Co mě zaujalo

Ve výkladu knihy Soudců od Jiřího Beneše (V moci Slova) jsem narazila na tento verš (3,31): Po něm byl Šamgar, syn Anatův. Pobil Pelištejce, šest set mužů, bodcem na pohánění dobytka. Tak i on vysvobodil Izraele.

Soudcové nebyli válečníci, vysvobozovali Boží lid zvláštními metodami a prostředky naprosto nevhodnými k vedení boje (Samson pobíjel Pelištejce oslí čelistí, Gedeon rozprášil Midjánce díky zmatku způsobenému troubením a rozbitím džbánů se skrytými pochodněmi). Však také v těch dobách nešlo o obyčejnou válku, ale o Hospodinův náboženský zápas, ve kterém bylo o výsledku dopředu rozhodnuto. Zvolené zbraně nebo způsob boje pak jen demonstrovaly zesměšnění protivníka, pohrdání jím tak, aby se ho už nikdo nebál.

S Pelištejci se zachází jako s dobytkem – to je zvěst této kratičké zprávy o Šamgarovi. Nejsou pro Boží lid rovnocennými partnery, ani bojovými partnery. Je možné je vyšťouchat tak, jak bývá šťouchán dobytek. Pro Hospodinovo jednání není zapotřebí naše síla. Jak tedy dochází k záchraně? Dá se říci, že my působíme jen jako zjevovatelé toho, co už Hospodin udělal. A netýká se to určitě jen starozákonních svědků.

Ester Čašková