Boží slovo se nevrací prázdné

Kázání Ester Čaškové v neděli 3. srpna 2014 na společném shromáždění se sborem Žižkov II

Čtení: Jan 12,44–50

Text: Iz 55,6–12a

Co myslíte, bratři a sestry, jaké pokušení nás – křesťany dnes nejvíc ohrožuje? Mám zato, že skepse. Už od Boha nic nečekáme. Izraelci v babylonském zajetí na tom byli stejně, ale měli k tomu jiný důvod. Mysleli si, že je Bůh opustil, že už se o ně nezajímá.

My jsme si celkem jistí jeho přítomností. Víme, že nás má rád – ale je to nuda! Všednost, samozřejmost. To, co slýcháme z kazatelen a co i sami říkáme, jsou často fráze, sice pravdivé, ale nic neříkající. Někdy mi to připadá jako přechozená známost – vztah se nevyvíjí, už od něj nic nového nečekáme, ale je pohodlnější to tak nechat, než se rozejít. Chybí nám nadšení, radost, vášnivost, zaujetí.

Mnozí lidé také říkají, že je Bůh zklamal. Nevyslyšel jejich prosby, nejedná tak, jak bychom si přáli. Ale je to argument pro to, abychom ho ignorovali? Izaiášovi posluchači byli také zklamaní, rezignovaní. Sión říkával: Hospodin mě opustil, Panovník na mě zapomenul. Iz 49,14

Ta otázka i pro nás dnes zní: Je živý, jednající Bůh ještě někde k mání? Kde se s ním mohu potkat? Izraelci každoročně putovali do Jeruzaléma, aby hledali jeho svatyni a tam se dotazovali na Boží vůli. Jenže teď už žádnou svatyni nemají. Chrám je zbořen, od svatého města Jeruzaléma jsou tisíce kilometrů daleko a také proto žijí v domnění, že Bůh je pro ně nedosažitelný. A z tohoto omylu je chce prorok vyvést: Bůh JE dosažitelný! Hledejte ho, protože on se chce dát najít, je k nalezení, nabízí se k nalezení.

Dotazujte se na Hospodina, dokud je možno ho najít, volejte ho, dokud je blízko. Anebo také hledejte Hospodina, protože je možné ho najít. Volejte ho, protože je blízko a slyší.

Je tu pěkně vidět, jak v bibli záleží na každém slovíčku. Ale tady platí obojí. Když slyšíme, udělej něco, dokud máš čas, zní to trochu jako varování. Dělejte, ať ho neprošvihnete, ať se s ním neminete. Ale ti zajatci v Babylóně s překvapením slyšeli také ono protože. Hledejte ho, protože to není marné. Bůh se na vás už nehněvá. Chce s vámi znovu začít. To pro ně byla úžasná zpráva.

Jenže my už to přece dávno víme. Ujištění, že v Kristu jsou nám dveře k Bohu otevřeny dokořán, je téma spíš pro misijní kázání než do tradičního sboru. A také nám zevšednělo, že je to pozvání pro nehodné, pro ty, kdo si ho nezaslouží, na které má Bůh právo se hněvat. Tak co s námi?

Jsme taková zvláštní sorta. Asi bychom se neoznačili za svévolníky nebo lidi, kteří propadli ničemnostem, o kterých mluví text. To jsou přece ti, kdo v Boha nevěří a nechtějí ho poslouchat. To se nás netýká. Ale jsme opravdu bez hříchu? Už nepotřebujeme odpuštění a nějaké obnovení vztahu s Bohem? Je to s námi všechno v pořádku? Dotazujeme se na jeho vůli, když už jsme ho našli a věříme v něj? Tady je nejspíš ten citlivý bod. Dotazovat se na Boží vůli znamená totiž také ochotu se jí podřizovat, uznávat Boží autoritu. Nebýt sám sobě pánem. A to je něco s čím máme potíže všichni. Mnoho lidí pokládá za víru pouhé přesvědčení, že Bůh je a že je dobrý. Chceme se dovolávat jeho požehnání, případně i odpuštění, ale zachovávat jeho řády, rozvažovat nad jeho slovem a přemýšlet, co od nás Bůh čeká, to už se nám moc nehodí. Jenže teprve tohle přivádí člověka do Boží blízkosti. Touha být s ním v kontaktu, dát si mluvit do života. Boží přítomnost není nijak automatická. Člověk o ni musí stát, projevovat zájem, vystavovat se Božímu působení. Bůh nás přijímá takové, jací jsme, ale nechce, abychom takoví zůstali. Chce nás proměňovat ke svému obrazu.

Boží úmysly a naše snahy jsou od sebe totiž často na hony vzdáleny. Nejednáme podle toho, co si Bůh přeje. Ani neumíme myslet jako Bůh Úmysly mají ve Starém zákoně často negativní zabarvení. Jde o zlé úmysly, útok, komplot. Vaše úmysly jsou jiné než moje, říká Bůh. A když se díváme do dějin, vidíme, že je to tak. Jak často i ty zbožně formulované úmysly jsou hrůza a děs! Císař František Josef vydal při vyhlášení 1. světové války prohlášení „Mým národům“, které končí slovy: „Důvěřuji ve Všemohoucího, že Mým zbraním dopřeje vítězství.“ V obou světových válkách se žehnalo zbraním! Copak může být Bůh s námi – Gott mit uns – když jdeme zabíjet? A vůbec se nedivím, že zabíjení v Božím jménu je dodnes pro mnoho lidí překážkou pro víru.

Moje úmysly nejsou jako úmysly vaše je text, který se také užívá při pohřbech, když nám nejde na rozum, proč umírají malé děti nebo jejich maminky, a chceme to trochu svalit na Pána Boha. On to dopouští, i když my tomu nerozumíme. Ale Bůh přece chce lidské dobro, radost, štěstí a pláče s každým, koho potkává zlo a bolest. Tohle prorokovo slovo míří úplně jinam. Hospodin říká: Já mám v ruce docela jiné trumfy, než si myslíte. Vysvobozuji jinak, než čekáte.

My si myslíme, že ke změně světa k lepšímu je třeba užít moc, nátlak. Když nepomáhají domluvy a diplomatická jednání, nastoupí sankce. Ale Bůh jedná jinak. Bez násilí, skrze oběť. Sám se vystaví zlu a překonává ho láskou. Mate nás to, nerozumíme tomu, někdy nás to dráždí a je těžké to vydržet. Ale je to tak dobře. Blaženost, kterou bychom chtěli prosadit my, by se nejspíš ukázala jako varianta pekla. Bůh ví, co nás bolí a jde s námi, ale jde s námi po svých cestách. A vede nás při tom svým slovem.

A to je to místo, kde se i dnes dá Bůh najít. Ve slovu a svátostech a ve společenství, které se kolem slova tvoří. Jenže slovo je dnes nevěrohodná, zprofanovaná veličina. Jsme obklopeni záplavou nic neříkajících planých a plytkých slov. Slovo je zatlačeno obrazem. Může být také přeslechnuto nebo odmítnuto. My kazatelé si někdy říkáme, jestli má vůbec ještě cenu kázat, když jsou lidé zvyklí se spíš dívat a touží po tom, něco zažít.

Ale umíte si představit život jen s obrázky, život beze slov? Vždyť komunikace, mluvení, sdílení je základ našeho lidství. A Hospodin je Bůh, který právě skrze slovo pracuje. Slovem tvoří, skrze slovo se zjevuje a jako Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, jako slovo učiněné tělem přišel v osobě Ježíše Krista. Je to Bůh, který stojí o kontakt, o komunikaci. Proto taky Izaiáš tolik agituje: Hledejte, volejte. Odpovězte na jeho oslovení! Boží slovo je to nejdůležitější, s čím se můžete potkat.

A to hlavní je, že se svým tvořivým působením skrze slovo Bůh ještě není u konce. Hospodin se nedá ve svém díle zastavit – ani v tom, čím tvoří běh přírody ani v běhu dějin. „Spustí-li se lijavec nebo padá-li sníh z nebe, nevrací se zpátky, nýbrž zavlažuje zemi a činí ji plodnou a úrodnou, takže vydává símě tomu, kdo rozsívá, a chléb tomu, kdo jí. Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nevrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal.“ (Iz 55,10–11)

Dar deště i dar Božího slova spolu souvisejí, obojí je od něj a obojí přináší život. Stejně jako déšť ani Boží slovo nelze zadržet nebo vrátit zpátky k Bohu. Proto čeští a pak i světoví reformátoři tolik trvali na svobodném kázání Božího slova. To je ta jediná moc, která může měnit lidské srdce. Lidi nepřinutíš násilím, aby byli lepší, obětavější, ohleduplnější. Aby chtěli pro ostatní jen dobro – třeba i na vlastní účet. Ale Boží slovo, které působí zevnitř, to dokáže. Zúrodňuje tu tvrdou kůru lidského srdce stejně jako déšť vyprahlou zemi. Pracuje na nás i v nás a také kolem nás, i když to třeba nevidíme. A časem přináší ovoce.

Boží slovo se nevrací prázdné! Když je kázáno, čteno, když nad ním přemýšlíme, je jako setba, která časem přináší plody. Není marné se mu vystavovat, i když se nám zdá, že už všechno známe. Nejde přece o informace, ale o komunikaci, bez které vztah chřadne.

A proti naší skepsi Boží slovo bojuje mnoha nadějnými obrazy.

Tam, kde zatím vidíme jen poušť, zpustošené lidské životy a vztahy, má Bůh v plánu nový život, ráj. To je jeho cíl. On se nedá zastavit ve svém díle spásy světa.

A jako znamení, orientační body na té cestě tu má právě nás – lidi, ve kterých už svoje dílo koná a kteří nějaké plody nesou. To, co s lidmi Bůh dělá, je totiž pro ty ostatní znamením a svědectvím. Není důvod složit ruce v klín, protože už jsme to všechno slyšeli. Bůh s námi chce dělat takové věci, které budou sloužit lidem kolem nás k tomu, aby se po něm začali ptát a začali ho hledat. Kdepak skepse! Dobrodružný život s Bohem a s jeho úkoly, které jsou každý den nové.

Amen.

Modlitba

Pane náš,
jsme tak rádi, že se svými otázkami, pochybnostmi a starostmi nemusíme zůstat sami a že ti je můžeme svěřovat.

A tak ti předkládáme sami sebe se svou omšelou a unavenou vírou a prosíme o novou jiskru Ducha.

Prosíme za nově pokřtěné. Ty sám je veď, vyučuj, dávej jim sílu v pokušeních, která přicházejí.

Přimlouváme se za ty, kteří pomalu odpadávají, protože se jim církev zdá málo akční, málo lákavá, protože jim nedovedeme nabídnout živé svědectví. Ty sám se jich ujmi.

Přimlouváme se za lidi zarmoucené, za ty, kteří postrádají někoho ze svých nejbližších. Prosíme za všechny, kdo prožívají pocit prázdnoty a marnosti. Ty jsi dárcem života a pokoje, buď jim nablízku.

Prosíme tě za svoje sbory, které vyhlížejí budoucnost s obavami, jak všechno zaplatí. Daruj nám otevřené oči pro tvoje možnosti, odvahu víry a také moudrost, abychom poznali, co je důležité, čeho se máme držet a co můžeme s klidným svědomím opustit.

Přimlouváme se Pane za svědectví celé tvé církve. Víme, že někdy je žalostné. Dej, ať se s tím nesmíříme a snažíme se o otevřenost vůči světu. Vždyť tu nejsme sami pro sebe, ale na svědectví všem ostatním.

Prosíme za mír a pokoj ve světě. Máme strach, když vidíme rostoucí nenávist mezi lidmi na Ukrajině a v Rusku, mezi Izraelci a Palestinci, mezi národy Západu a Východu. Prosíme pracuj svým Duchem ke smíření.