Ptenský Dvorek – tábor 2014

Když je člověku zima, vezme si dvoje ponožky, nějaký svetr navíc a hrnek s čajem přimkne těsněji k tělu. Když je lidí víc, zima se snáší lépe. Na táboře v Ptenském Dvorku se mrazivé dny střídaly s deštivými, po prkenných podlahách chatek tu a tam z děr vybíhaly větší i menší myši. Skutečnost však přesto měla jednoznačně zářivé a hřejivé barvy. Asi padesát táborníků ve věku mezi 1 až 60 roky si užívalo v lesy uzavřeném údolí podél potoka. Ranní rozcvička probudila „ kosti ztuhlé“ věrným rozcvičkářům a rosa polechtala MECHANORECEPTORY na chodidlech. Následná vydatná snídaně Matějova a Pavlova naplnila prázdný břich a CHUŤové pohárky. Stejně tak pravidelná ranní pobožnost Petrova, Mikulášova a Helenina neprošla jedním UCHEM dovnitř a druhým ven. S pomocí Esteřina kantorského vedení jsme mohli říci, že naše uši a ústa jsou propojena písní chval. A to před každým denním jídlem, za kterým nás nevedl jen silný gong, ale také NOS. Kam jen OKO dohlédlo, bylo po louce před chatkami tábora stále živo. Čtyři skupinky dětí si vedly zdatně při plnění úkolů táborové hry. Moc se mi líbilo, když si vlastníma RUKAMA vytvořily z klacíků a lepenky závodní galská spřežení a pak soutěžily v rychlé jízdě. S podmínkou, aby vůz uvezl dva galské bojovníky, si poradila pouze dvě družstva. Terezka, Dan a Sára hru pečlivě připravili a nikdo nezůstal na pochybách, že žádoucí poklad na konci tábora si děti budou muset v potu vybojovat. Dopolední program ve skupinách byl spíše přemýšlivý a skupinky podle věku vedli Jarmila, Helena, Petr. Téma těchto přemýšlení a zároveň ranních pobožností je skryto v tomto textu jako rébus (správné rozluštění ve farní kanceláři Korunní 60).

Lucie Slámová

Začátkem srpna jsme nastartovali auto a vydali se po dálnici E50 na východ na tradiční 1500 km dlouhou cestu z Francie do Čech na prázdniny. Jejich vyvrcholením byl, jako už pro nás pátým rokem, sborový tábor, na který jsme se svorně – jak naši tři hoši a holčička Marie, tak i já – upřímně těšili. Že tábor nebyl v Orlovech, kterým jsme uvykli a které jsme si oblíbili, ale v Ptenském dvorku u Prostějova, nás sice trochu mrzelo, ale zato to slibovalo nová dobrodružství a poznání nových koutů naší země. Výběr místa nezklamal. Starší kluci sice nejdříve litovali, že nebudou moci spát ve stanech, ale spaní s kamarády v dřevěné chatičce s verandou, na palandách a odděleně od rodičů a mladších sourozenců jim tuto ztrátu rychle nahradilo. Uspokojení pak dovršila přítomnost potůčku a bazénu. Menší děti se zase s nadšením vrhly na trampolínu, kterou pak zvláště Mařenka po celou dobu tábora velice důsledně a pravidelně proháněla. Námětem táborové hry pod Tereziným vedením bylo Asterixovo putování po Galii, kořeněné pravidelnými potyčkami s Římany. Dan v roli Asterixe, Tereza alias Panoramix, stejně jako dokonalý římský vyslanec (Filip), doprovázený stráží ve skvostné zbroji (Sára), dali hře dokonalý rámec. Vařily se tajemné lektvary, vyráběly se rychlé vozy i lodě, nesoucí ohňové hranice. Všechna družstva se předháněla v důvtipu a neočekávaných řešeních. Soupeření bylo až do poslední chvíle nerozhodné, což dodávalo hře napětí, byť nejlepší výsledky měla samozřejmě elitní družina nejmenších dětí, vedená zkušenými zálesáky… Jejich bojový obrněný vůz i dokonale ohnivé plavidlo by jistě ohromily všechny domorodce, kdyby se nějací v dohledu vyskytli! Cílem táborového výletu bylo keltské hradiště. To pochopitelně, jak se dalo očekávat, nemohlo soupeřit s gotickým hradem nebo zachovanou římskou pevnosti a vzrušilo spíše jen par introvertních jedinců intelektuálního založení. Děti nicméně ocenily tatranky, ostružiny, všudypřítomné houby a nakonec i nečekanou pupavu.

Po stránce duchovní se děti věnovaly zkoumání pěti lidských smyslů. Pod vedením zkušených pedagogů (Petra, Heleny a Jarmily) vyzkoušely ledacos nebývalého a dozvěděly se spoustu věcí, které je často zaujaly. Mimořádný úspěch měla čichová cvičení (poznávání různých koření a dalších více či méně obvyklých věcí podle vůně), která přilákala i mnohé dospělé. Na nás však asi největší dojem zanechaly pravidelné písně před jídlem a při ranní či večerní bohoslužbě, které se za ten týden i nejmladší děti naučily a které si i čtrnáct dni po táboře pravidelně notujeme (zvláštní úspěch měla píseň o Elíšovi a ? Gloria a Dios ?). Korunou pak byla Petrem vedená závěrečná bohoslužba s Večeří Páně.

I dospělí si přišli na své. Bylo dost času na odpočinek, sbírání hub, i polední či večerní diskuse na rozličná, často kontroverzní témata. Pěkně jsme si popovídali, a byť to zní jako otřepaná fráze, prohloubili naše přátelství (v našem konkrétním případě zkoušená zeměpisnou vzdáleností). Myslím, že všichni jsme se i něco nového dozvěděli a také ve víře postoupili o kousek dál. Za to všechno patří dík asi především Petrovi a Mikulášovi. Matějovi a Pavlovi pak náleží poklona za výbornou kuchyni, která lahodila i zhýčkanému francouzskému patru některých dětí… Prostě tábor byl po všech stránkách výborný a nemůžeme se dočkat, až pojedeme, dá-li Pan Bůh, znovu.

Pavel Pitra