Získávejte mi učedníky ve všech národech

Kázání bratra seniora Romana Mazura na Vinohradech 16. 9. 2018

Text: Matouš 28,16–20

Úvod: Slova na rozloučenou

Když se loučíme před delší cestou s někým, koho milujeme, obvykle si nezapomeneme říct to nejdůležitější. Představte si, že bych odlétal na půlroční stáž do Spojených států. Na letišti, kam by se manželka se mnou jela rozloučit, bychom spolu nemluvili o tom, že slavný cyklistický závod Vueltu dnes vyhraje mladý sympaťák Simon Yates. To by ji nezajímalo. Ani bychom si nepovídali o tom, že na internetu objevila obrázky krásného bytu předělaného ze staré stodoly. To by bylo nezajímavé zase pro mě. V poslední chvíli na letišti bychom si řekli, že se máme rádi, jak budeme na sebe myslet, modlit se za sebe, jak si budeme psát e–maily, skypovat, možná občas posílat balíčky…

Ježíš se po svém zmrtvýchvstání se svými následovníky setkával už jen několik týdnů. Pak, vypráví Bible, se s nimi definitivně rozloučil. Vrací se k Bohu Otci. Nyní je řada na jeho učednících. To poslední, co zaznělo z Ježíšových úst na rozloučenou, bylo pověření. Štafetu jeho lásky k lidem a ke světu, štafetu jeho působení ve světě, nyní přebírají jeho následovníci, církev. Z tohoto kontextu „řeči na rozloučenou“ je zřejmé, že jde o jeden z klíčových textů evangelia a tím celé Bible.

I. Nejdůležitější poslání církve: Získávat učedníky

Na první poslech českého překladu tohoto původně řeckého textu to není zřejmé, ale klíčovou výpovědí je ta o získávání učedníků: „Získávejte mi učedníky“. Řecká gramatika je zde jasná. Náš text by tedy měl přeložit takto: Získávejte mi učedníky, a to tak, že vyrazíte za lidmi do světa, získáte mi je pro křest, a pak je budete dále učit mé cestě.

II. Proč „učedníkovat?“

Výraz „učedník“ nese v staré řečtině i moderní češtině velmi podobný význam a souvislosti. Proto mu není těžké porozumět. Učedník je nejprve prostě učeň, jenž se u mistra učí svému řemeslu. Učedníkem je žák, který si nechá vysvětlit svým učitelem, jak se věci mají. Učedníkem je vikář, který je na počátku své farářské kariéry přidělen k někomu zkušenějšímu a rok se mu takříkajíc „dívá pod ruce“. Již ve starověku se tento pojem začal užívat i v přeneseném významu pro učení se nějaké filosofii či víře v Boha.

Prvními Ježíšovými učedníky byli lidé, kteří tvořili okruh jeho sympatizantů. Když putoval od vesnice k vesnici, aby kázal o Boží lásce, aby uzdravoval, oni chodili s ním. Byli mu nablízku. Viděli způsob jeho života i práce v obdobích vnějšího úspěchu a velké popularity, ale i v těžkých chvílích svodů a nepřátelství. Měli možnost se ho kdykoli ptát (třeba jak se mají modlit). I když Ježíšovi mnohokrát nerozuměli, protože byli stejně nechápaví žáci jako my, byla to pro ně jedinečná škola života, intenzivnější než všechno ostatní. Jejich život to zcela nově proměnilo.

Když zazní otázka, proč je nejdůležitějším úkolem církve právě „získávání Ježíšových učedníků“, můžeme odpovědět protiotázkou: Znáte snad nějakého lepšího učitele života než právě Ježíše? Znáte lepší zprávu než jeho poselství o Bohu jako dobrém Otci, o jeho nabídce odpuštění i laskavého doprovázení?

„Věřit znamená převzít výklad života a světa od Ježíše,“ učí nás jeden významný katolický myslitel. Není lepšího učitele životní teorie i praxe, než je Ježíš. A jemu záleželo ze všeho nejvíce právě na tom, aby lidé všech národů a všech časů dostali šanci jeho životní moudrosti se naučit.

III. Jak učedníkovat?

Jak to dělat prakticky? Co se týče konkrétního provádění učednické činnosti církve, postačí podle mne, když se budeme důsledně držet Ježíšova pověření. Popíšu Vám to svými očima, očima člověka, který nevyrůstal v křesťanském prostředí a stal se křesťanem až v časech středoškolského studia. Takto viděno se nám Ježíšovo pověření velmi přirozeně rozdělí do čtyř fází.

V první fázi jsem o ničem nevěděl. Někdo z církve vyjde a pozval mne – svými postoji, slovy, prostřednictvím pozvánky nebo knihy, kterou mi věnuje – na cestu víry. Sám jsem se stal křesťanem proto, že jeden můj věřící spolužák takto vstoupil do mého světa a pozval mě mezi křesťany: „V evangelickém kostele se schází parta mladých, kam taky patřím – hraje se tam na kytary, chodí tam hromada kluků i holek, jezdí se společně na hory… “ O tom, že se tam čte z Bible, modlí a věří, zpočátku tolik nemluvil. Když jsem se tam přišel podívat (byl to přece fajn kamarád a na takové pozvání se sluší zareagovat), zaujaly mě nejprve písničky s kytarou. Pak ještě mnohem více holky. Jednu z nich jsem si později vzal za ženu a dnes s ní máme tři už skoro dospělé děti. Ale stejně tak mě velmi rychle „chytlo“ i Ježíšovo učení, které se tam vykládalo!

V druhé fázi – mluvíme nyní především o dospělých přistoupivších – přichází vlastní rozhodnutí pro cestu víry a přijetí křesťanského křtu. Ježíšovo učení povzbuzuje, motivuje, inspiruje. A dříve nebo později vede k rozhodnutí. Ve světle Ježíšova příběhu už nechci ve svém životě být jen sám svůj. Chci patřit Bohu a chci být členem církve. Tento vnitřní přerod se stvrzuje křtem. Ve svých sedmnácti letech jsem se rozhodl pro přijetí křtu.

V třetím kroku se učíme – už jako věřící křesťané v církvi – aplikovat pravdy a hodnoty víry do našeho života… Dnes, po nějakých 27 letech praktikovaného křesťanského života, mám úplně jiné představy o klíčových věcech svého života – o rodinném životě, o smyslu a významu práce, o životní úspěchu či neúspěchu, významu bohatství či chudoby… Ve světle evangelia jsem přehodnotil vlastně téměř všechny své životní perspektivy a priority.

A vlastně souběžně pak přichází ještě čtvrtý krok. Z bohatství, které jsme přijali, jsme schopni a ochotni dávat dál. Nějak svou víru projevit, obléci do laskavých a moudrých slov nebo do skutků pomoci a služby. I v tom byla ona skupina mládeže a sbor, kam jsem přišel, výborné. Považovalo se za samozřejmé, že každý se má a může nějak zapojit. Něco pro skupinu nebo pro společnosti kolem udělat.

Nemluvím nyní o případech, kde k víře vedou své dítě hned od malička jeho rodiče. To je ovšem stejně vzácný a silný způsob, jak naplnit Ježíšovo poslání.

Nemluvím o tom, protože mám pocit, že se to v našich sborech děje zcela samozřejmě a spontánně. Víra pro rodiče znamená tolik, že i jejich děti nasávají hodnoty Ježíšova evangelia již s mateřským mlékem. Ten rodič nebo prarodič tak činí proto, že vzal vážně první Ježíšův poukaz: „Jděte ke všem národům, získávejte mi učedníky… a začněte s tím u svých vlastních dětí.“

IV. Postup/te na cestě učednictví dále!

Před velkým křesťanským posláním stojíme dnes nejprve každý sám za sebe. Jako jednotlivci klade náš text mně i tobě stejnou otázku: Kde jsem na cestě víry já? V které fázi se na cestě následování Krista sám nacházím? Nepřišel čas udělat další krok?

Pak zní Ježíšovo velké poslání i do našich sborů jako celků. Především ti, kteří je vedou, starší sborů, kurátoři a kazatelé by měli všechnu sborovou činnost zkoumat pod zorným úhlem tohoto klíčového textu: Je náš sbor misijně otevřeným a vůči obklopující společnosti aktivním společenstvím? Dokážeme vyjít – doslova nebo alespoň mentálně – k obklopujícímu světu a nabídnout mu bohatství ukryté ve víře v Ježíše Krista? Nezůstává naše víra jen na povrchu? Jdeme skutečně do hloubky? Tím, jak čteme a vykládáme Bibli, jak se společně o své radosti i trápení sdílíme, jak zvládáme i těžké životní situace… Otevíráme prostor pro křesťanskou angažovanost a službu jakéhokoli druhu?

Co máte nyní udělat? Co by mohlo být dalším krokem na vaší individuální cestě víry? A co byste mohli přinést nového do vašeho sboru – jako členové, presbyteři? Nenechte to zapadnout. Zapište si své dnešní rozhodnutí jako úkol do svého diáře. Nebo na papírek, který si připevníte na domácí nástěnku nebo magnetem na ledničku.

Závěr: Velký příslib

Už jsem naznačil, že dnes vykládaný text není jen velkým posláním. Je rovněž také velkým příslibem. Ježíšův příkaz je obepnut jeho zaslíbeními. Církev, která vezme vážně úkol vychovávat učedníky, si může být jista Boží pomocí. Ježíš říká: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.“

Zde se musí zdůraznit, že Ježíšova moc (tedy vliv a autorita) jsou jiného druhu, než jak se o nich běžně uvažuje a hovoří. Za mocného se považuje ten, kdo má peníze, vnější donucovací moc (třeba policejní nebo armádní), kdo má vliv na média… Ježíšova moc je jiného druhu, ale ještě mnohem hlubší a větší. Ježíšova moc je moc proměněných, milujících a obětavých srdcí.

Až dodnes je ta moc živoucí a působící. Nejjasněji je to dnes zřejmě vidět v Číně. I tam, kde „mocní“ tohoto světa proti křesťanské víře zkusí snad úplně všechno, se jasně ukazuje, že moc a vliv Ježíšova evangelia se nikdy nepodaří vymýtit a zastavit.

Když tedy půjdeme cestou Ježíšova poslání pro církev, samotný Pán nám v tom bude pomáhat. Svým působením, svou mocí. A my si uvědomíme, že se právě znovu naplnil Ježíšův slib: „A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ Amen.