Dělat kroky do neznáma

Rozhovor s novým farářem sboru Zdeňkem Šormem

Jaká byla tvoje cesta k teologii? Kam jsi nastoupil po fakultě?

Původně jsem chtěl dělat animovaný film. Proto jsem studoval střední uměleckoprůmyslovou školu, obor tvorba hraček a loutek, a po ní pracoval v Říši loutek. Zároveň jsem ale chodil do mládeže v Bráníku a v Libni. Jezdili jsme pomáhat opravovat fary a kostely a přitom se setkali s faráři Janem Kellerem a Vojenem Syrovátkou. Ti nás hodně ovlivnili. Dali mládeži k dispozici svůj statek Zbytov u Jimramova. Pomáhali jsme ho opravovat, jezdili s nimi společně na vody. Setkávala se tak mládež z různých pražských i mimopražských sborů a z Vysočiny. Bylo to neformální, svobodné, tvůrčí a přitom opravdové. Shodou okolností se tam v mém ročníku potkalo víc lidí, kteří uvažovali o teologii – Štěpán Hájek, Tomáš Trusina, Irena Škeříková, můj bratr Zvonek, Pavel Pokorný, Michal Šimek, Naďa Broučková, Honza Svoboda. Vzájemně jsme se ovlivňovali. Bylo to takové přirozené, trochu společenstevní rozhodnutí. O přípravu na přijímačky jsme pak někteří požádali Pavla Smetanu, tehdejšího faráře v Libni. Během studia na fakultě pak pro nás bylo důležité společenství farářů, kteří se stýkali bez ohledu na to, zda měli či neměli státní souhlas, tzv. „Libštáty“.

Po skončení studia jsem přes několikeré žádosti synodní rady nedostal na žádné místo státní souhlas. Nastoupil jsem tedy jako uklízeč do domova důchodců v Šolínově ulici v Dejvicích. Teprve po absolvování dvouleté základní vojenské služby jsem mohl pracovat jako seniorátní vikář v Jihočeském seniorátě, kde jsem objížděl neobsazené sbory a kazatelské stanice a později působil v Soběslavi.

Vím, že patříš mezi faráře, kterým není lhostejné, co se děje ve společnosti. Před revolucí ses, myslím, účastnil některých akcí, které byly považovány za protirežimní. Měl jsi problémy se získáním souhlasu. Jak vlastně vnímáš provázanost farářské práce a politické a společenské angažovanosti? Vím, že i v tvém posledním působišti jsi nebyl jen tím, kdo si za dveřmi odslouží bohoslužby a dění ve městě či v zemi ho nechává chladným.

Já bych sám o sobě neřekl, že jsem nějak výrazně politicky angažovaný farář. Jen mi přijde, že odpovědnost, ke které nás víra vede, je jedna a je nepravdivé ji omezovat jenom na soukromý život. Myslím, že to ani není možné, protože ten veřejný život vždycky spoluutváříme, jak svojí aktivitou, tak svojí pasivitou. Nemyslím si ani, že bych byl nějak zvlášť odvážný. Na rozdíl od Rutky jsem nepodepsal Chartu, nebyl jsem členem nezávislých sdružení, nebyl předběžně zadržen ani vyslýchán StB. Jen jsem si asi nechtěl nechat diktovat, s kým se člověk může a nemůže stýkat, a předem svoje jednání omezovat podle toho, co je podle režimu přijatelné a co ne, takže jsem měl hodně přátel mezi chartisty a členy nezávislých iniciativ, zastával se jich, když bylo třeba, psal jim do vězení, jako zástupce studentů na synodu – tehdy zde na Vinohradech – jsem tlumočil žádost o možnost náhradní vojenské služby z důvodu svědomí nebo výzvu, aby se církev postavila proti rozmístění sovětských raket SS 20 na našem území, podílel jsem se na vydávání některých samizdatů, hrál v kapele, která asi svými texty provokovala, apod. Proto jsem asi po fakultě státní souhlas nedostal a nebýt listopadu 89, byl bych o něj nejspíš brzy přišel.

Víc politicky aktivní jsem byl asi až po 17. listopadu. Protože jsem se účastnil průvodu na Národní třídě, samozřejmě jsem o něm informoval nejdřív na synodu, který právě probíhal, a potom v Soběslavi. Tam jsem také spoluzakládal OF, byl jsem členem městského zastupitelstva i několik období v městské radě. V Novém Městě jsem v tom nepokračoval, protože jsem místní situaci tolik neznal. Aktivity, které máš asi na mysli, vycházely spíš z nějaké konkrétní situace. Sbor se například podílel s Městem na integraci tří uprchlických rodin z Barmy, a když pak nastala uprchlická vlna, zapojil se do státního integračního programu. Nálada ve společnosti se však proměnila, představitelé Města se začali od pomoci uprchlíků distancovat, a tak jsem ji musel i za sbor obhajovat. Nebo když se český prezident hanebně zachoval a vyjadřoval vůči panu Bradymu, přišlo mi s některými členy sboru přirozené se ho veřejně zastat a vyjádřit mu podporu, protože z Nového Města pocházel a část jeho rodiny je pohřbena na místním evangelickém hřbitově.

Je pravda, že se někdy v kázáních vyjadřuji ke konkrétní politické situaci. Snažím se ale vystříhat agitace pro určitý politický názor. Je ovšem něco jiného, když například některý politik evidentně soustavně lže, chybí mu jakýkoli respekt k hodnověrnosti slov a nemá ani potřebu svoje výroky dokládat. To je něco mnohem obecnějšího a bible na mnoha místech upozorňuje, jak je to pro život a společenství zhoubné, jak to rozkládá základní důvěru a možnost komunikace a jak katastrofální následky to může mít. Nedovedu si představit, že by o tom měl farář, který ji vykládá, pomlčet.

V Soběslavi Rutka založila Rolničku, Ty jsi s ní v tom tuším od začátku byl zapojen. Dlouhá léta vedeš tábory a pobyty pro děti se zdravotním postižením a jejich rodiče. Jaká je tvoje role v této aktivitě? Jak připravuješ biblické programy třeba pro děti s mentálním postižením, které by často byly v našich nedělkách zcela ztracené, protože by povídání nerozuměly? Jaký je tvůj kontakt s rodiči? Jak se ti daří mluvit z pozice faráře s rodiči, kteří možná někdy pociťují hořkost, že se postižení přihodilo právě jim, a Bůh jim připadá nespravedlivý (aspoň s tímto postojem jsem se sama párkrát setkala a rozumím mu). Co ti tato práce přináší?

To je spousta otázek a každá by vystačila na samostatný článek, ale pokusím se to nějak shrnout. Do světa lidí se zdravotním postižením jsem se dostal díky Rutce. Když jsem s ní začal chodit, studovala speciální pedagogiku a pracovala v Jedličkově ústavu. Šel jsem tam za ní na rande a první setkání s klienty pro mne byl dost šok. Tehdy se lidé s postižením na veřejnosti takřka neobjevovali. Později, když jsem se stal farářem v Soběslavi, dala tam Rutka dohromady středisko Diakonie Rolnička – stacionář pro děti s kombinovaným postižením. Bylo to její rozhodnutí, její dílo a mě do toho zkrátka vtáhla. To neříkám proto, že bych se od toho chtěl distancovat, ale abyste věděli, že se člověk k tomu, za co je pak vděčnej, může dostat jako slepej k houslím, bez vlastního záměru a předsevzetí, i bez zvláštní kuráže, díky druhým. Květa Šilarová ze synodní rady mne potom požádala, abych vedl tábory v Bělči. Na nich jsou mladí lidé se zdravotním postižením – na rozdíl od rodinných pobytů – bez rodičů. Vedu je už asi dvacet let, v poslední době s Richardem Dračkou. I když většina klientů a asistentů jezdí opakovaně, přece jen se osazenstvo tábora mění, a tak je každý tábor trochu krok do neznáma.

A co mi práce nebo spíš spolužití s lidmi s postižením přináší? Především jsem díky nim poznal spoustu výborných lidí – v Rolničce, mezi asistenty v Bělči, ale i mezi rodiči dětí s postižením a mezi postiženými. To pro mě opravdu hodně znamená. Potkat někoho, kdo druhým nezištně věnuje čas a svoje síly, to mi vždycky vrací důvěru k lidem i k Bohu. A potkat někoho, kdo se snaží překonávat bariéry, kdo i při všech omezeních, které s sebou život nese, na něj nerezignuje, ale dělá něco pro to, aby byl plný, to je pro mě vzpruha, která mě ujišťuje, že má smysl žít a potýkat se i s vlastním životem. V tom kontaktu se mi také otvírá jiný pohled na život. Jednak vidím, že život je ještě o něčem jiném, než o tom, jak uspět a co všechno dokázat. Jednak zakouším, že i v tom, co většinou vidíme jen jako důvod k soucitu a litování, lze prožít mnoho radosti, srandy, fantazie, sdílení, nečekané krásy a hloubky – tedy že život s postižením je nejen možný, ale může přinést i to, co by člověk vůbec nečekal. A tuším – i když to možná bude znít nadneseně, že se tak člověk stává odolnějším vůči životním krizím, že na něho snad nemusí dolehnout tak osudově. Dřív bych si vůbec nedovedl představit, jak lze žít, kdyby mě něco podobného nebo stejně těžké trable postihly. Teď tuším, že to jde. Tím nechci říct, že bych se z toho už nesesypal, ale snad bych měl větší šanci se posbírat. Také bych měl asi větší důvěru, že na to nejsem sám, že je mnoho lidí, kteří mi mohou a chtějí pomoct a dovedou mne brát i s tím, co třeba nezvládám.

A tohle se netýká jenom té situace, kdy by mne v životě potkalo něco zlého nebo hodně náročného. Na začátku jsem mluvil o rozpacích a obavách při setkání s lidmi s postižením a také o kroku do neznáma, kterým pro mne vlastně každý tábor je. Z těch rozpaků mne většinou vyvedli postižení sami svojí spontaneitou a bezprostředností, a z obav mě osvobodili asistenti na táboře svojí přirozeností, invencí a nasazením, protože jsem viděl, jak se tam díky nim děje spousta nádherných věcí, které jsem sám vůbec nezamýšlel a neplánoval. A to mi dává odvahu dělat ty kroky do neznáma, překonávat rozpaky, jít do věcí, i když je nemám ve své režii.

Musím také říct, že se mezi lidmi s postižením cítím svobodně. A vím, že to tak nemám jenom já. Možná díky jejich spontaneitě. Možná i díky tomu, že v prostředí, kde jsou různé handicapy běžné, je víc tolerance a pochopení i pro moje nedokonalosti. Možná i pro to, že tady je jasné, že jsou vztahy to hlavní a že o ten vztah s vámi někdo stojí. Samozřejmě jsou i tyhle vztahy komplikované, ale to, že pro někoho máte smysl a cenu, to asi zažijete vždycky. Cítím v tom prostředí zkrátka přijetí a to je osvobodivé.

Kontakt s lidmi s postižením mne, myslím, také hodně posunul jako faráře a pomohl mi k hlubšímu pochopení víry. Práce s postiženými mne vyvádí z ghetta církve. V Rolničce byla většina mých spolupracovníků nevěřících. Na táborech ani přesně nevím, kdo z asistentů je věřící a kdo ne. Pro mne je to dobrá škola samostatnosti ve víře. Někdy vůbec nevím, jak vlastně ostatní moje povídání, písničky a bohoslužby berou. Učím se být prostě svůj – tedy farář, věřící – aniž bych se mohl opírat o předpokládaný souhlas, aniž bych potřeboval, aby mi každý samozřejmě dával za pravdu. A učím se také úctě a toleranci vůči druhým, i když moji víru neberou. Je to pro mne také škola týmové práce. Farář na sboru je tak trochu odsouzen k tomu, aby byl sólista – moc spolupracovníků nemá. Ve stacionáři i na táborech se musím víc domlouvat a přemýšlet, co potřebují druzí vědět a co já potřebuji od nich.

V kontaktu s postiženými také začnete víru vnímat jinak. My jsme většinou zvyklí rozumět jí jako uvědomělému přesvědčení a hodně přitom stavíme na porozumění věrouce. Ale do téhle představy se například mentálně postižení vůbec nevejdou. Klasické podmínky pro křest nebo účast při Večeři Páně by vůbec nemohli splnit. Já si přitom uvědomuju, jak – často i v upřímném úsilí o opravdovost víry – jsou naše obzory omezené a prosazujeme pak spíš sebe než Boha. Víra, život s Bohem nejdou postihnout jenom naší uvědomělostí, přesvědčením, vůlí. Život s lidmi s postižením mě z těch zaběhaných představ o víře vyvádí a to je dobře. A to se týká i formy. Zvlášť my evangelíci jsme při sdílení víry úzce zaměření jenom na slovo. Ale s ním v kontaktu s postiženými nevystačíte. Bez obrázků, bez rytmu, bez prožitku při hře a divadle, tanci nebo muzice se prostě neobejdu. Skoro bych řekl, že tady jsou ta mimoslovní, neverbální sdělení asi důležitější, než to, co povídám. A díky tomu si uvědomuju jejich důležitost i jindy.

Kontakt s lidmi s postižením mne také vede ke střízlivosti ve víře. Například v pochopení četných biblických příběhů o uzdravení. Na jednu stranu si právě v tomto kontaktu uvědomuju, jak důležité je zdraví – tělesné i mentální, což mne brzdí, abych se uchyloval snadno jen k duchovnímu výkladu těch příběhů. Na druhou stranu vnímám, jak bezohledný a nehorázný je zdánlivě doslovný výklad, při kterém bývá navíc často faktické uzdravení podmiňováno vírou. Místo pomoci přidává k břemenu postižení ještě nálož trýznivých otázek a pochybností.

Vůbec mi díky lidem s postižením dochází, jakým omylem je představovat víru jednoduše jako cestu k úspěšnému, spokojenému a bezproblémovému životu. To děláme někdy úplně nevědomky. Všimněte si třeba některých ilustrovaných biblí nebo evangelizačních letáků. A nemyslím teď na text, ale jejich vizuální podobu. Můžete si je klidně splést s jinými reklamními materiály nebo letáky pojišťovacích agentů – samí krásní, zdraví, šťastní, vyrovnaní a fyzicky dokonalí lidé. Přitom právě víra by měla otevírat oči pro krásu, hodnotu a sílu toho, co je vnějšně slabé, nevzhledné a neúspěšné. Vyznáváme přece Krista ukřižovaného, sílu boží slabosti, moudrost toho, co se jeví jako bláznovství. Proto si také nemyslím, že by bylo úlohou věřícího nebo faráře obhajovat víru nebo Boha před trýznivými otázkami a výčitkami, které někdy lidé s postižením a jejich nejbližší mají, a jejich stav nějak zbožně vysvětlovat. Myslím, že to bývá spíš projev naší nejistoty a strachu a naše sebeobrana, než pomoc. Spíš je třeba je slyšet, připustit si je, poctivě přiznat, že sami odpovědi nemáme a jedinou adekvátní odpovědí je naše solidarita.

Při práci s postiženými jsem také poznal, jak důležité je nedělat biblicky řečeno „skutky spravedlnosti či milosrdenství“ pro ocenění nebo pro vděčnost. I když jsem mluvil o přijetí, tak se samozřejmě stane, že se vděčnosti nedočkáte, a kdyby na ní byl člověk závislý, brzy skončí. V Ježíšově výzvě k nezištnosti nejde jen o duchovní ideál nebo vnitřní čistotu, ale svobodu, která umožňuje vytrvat. A nakonec bych řekl, že mi snad při té práci trochu došlo, že stavět víru jen na apelech a mravních nárocích a vlastních silách je omyl. Právě pro tuhle práci je třeba mít odkud brát, aby se člověk brzy nevyčerpal.

Jsi zapojen i do celocírkevních aktivit týkajících se práce s dětmi, zpracovával jsi některé příručky, obrázkové materiály. Budeš v této práci pokračovat i zde v Praze?

Nevím, to záleží na tom, jak to tu budu zvládat, jestli budu mít čas a inspiraci a samozřejmě také na poptávce. Před několika lety jsem vydal několik dílů flanelografu a pracovní obrázky pro řadu „Pozvání na cestu“. Bylo toho hodně a některým lidem se zdálo, že je „přešormováno“, takže to chce změnu. Tak uvidíme.

O práci ve sboru či o tvých důrazech jsme si povídali na úvodním setkání a v rozhovorech o podobách sborové práce budeme jistě pokračovat. Těší nás tvůj zájem o děti i mládež, biblické a v neposlední řadě i tvoje pozitivní naladění k týmové spolupráci. Mohl bys jen stručně opakovat, ve kterých sborech jsi už působil a jaké oblasti sborové práce jsou ti zvláště blízké?

Působil jsem v Soběslavi a v Novém Městě na Moravě. Vždycky mne asi těšila práce s dětmi i práce ve stacionáři v Soběslavi a při táborech v Bělči. V Novém Městě mne bavily biblické hodiny a takzvané „náboženství pro dospělé“ (jakési seznámení či opakování základních informací o bibli a o víře interaktivní formou), protože jsem cítil zájem od účastníků a byl tu vždycky prostor pro rozhovor. Ne že by na ně chodily davy, ale bylo znát, že pro ty, kdo přicházejí, něco znamenají. Díky tomu byly i pro mě výzvou a dobrodružstvím. Na jejich přání jsem se pustil do výkladu knih, na které bych si jinak netroufal (např. Žalmů, Přísloví, Zjevení). Co faráře těší a inspiruje, to asi vždycky záleží hodně na lidech ve sboru.

O své rodině jsi mluvil už ve svém představení před volbou, ale možná bys to mohl zopakovat?

Pocházím z Prahy Hodkoviček a od malička jsem chodil do kostela v Braníku pod skalou. Mám tři bratry – Zbyňka, Zdara a Zvonka, kteří žijí v Praze nebo u Prahy. Po dědečkovi Františku Hlouškovi a po mamince Máše jsem asi zdědil výtvarné nadání. Tatínek Zdar byl kurátorem a pokladníkem ve sboru v Braníku a dlouho tam učil nedělní školu. Celý život byl účetní, ale nebyla to jeho volba. V roce 1948 ho před závěrečnými státnicemi vyhodili z politických důvodů z univerzity, kde studoval historii a češtinu. To, k čemu se člověk musí vůlí přimět, se mu ale možná o to víc zažere pod kůži. A tak jsem po něm zdědil určitou pečlivost a šetrnost – jak by asi Rutka i jiní řekli – někdy dost protivnou.

S Rutkou máme tři děti, které jsme si osvojili: Jakuba, který ještě žije s námi, a Matěje a Johanku. Rutka, jak jsem už říkal, je původním povoláním speciální pedagožka. Po listopadu 1989 byla jedno období v parlamentu. V Soběslavi zakládala středisko Diakonie Rolnička. Pro Diakonii pracovala i jako fundraiserka. V Novém Městě prošla úspěšně konkursem na ředitelku obecně prospěšné společnosti Portimo, která poskytovala různé sociální služby (nízkoprahový klub, asistenční služby, ranou péči, občanskou poradnu, aktivizační služby pro rodiny v krizi aj.) Když jsme se rozhodli, že půjdeme do Prahy, přemýšlela o tom, že by si dala chvíli pauzu, ale pak se přihlásila do výběrového řízení na ředitele „Cesty domů“ a vybrali ji. Takže je místo oddychu v plné permanenci. Myslím ale, že je ráda.

Jaký je tvůj vztah k církevní hudbě? Vím, že jsi byl členem skupiny Lídl \& Velík, která hrála řízné písně, z nichž některé jsou ve Svítáku. Často je mají rády zvláště děti pro jejich texty, které se nebojí expresivních a lidových výrazů. Byly to protestsongy mládí, nebo v těchto hudebních aktivitách pokračuješ?

Písničky mám rád a jsou pro mne důležité – nové i staré – ale nejsem školený hudebník, ani noty neznám. Zpívám po sluchu, nahlas a někdy asi dost po svém. Na to mne někdy kriticky upozorňuje Rutka i jiní kamarádi. Nevím, jestli byly písničky Lídl \& Velík protestsongy mládí, přirozeně tehdy vyplynuly, ale je pravda, že v mládí je na to prostor, který se s životním zapřažením vytrácí. Teď jen občas přetextuju nějaké písničky pro vánoční hru nebo při oslavě narozenin přátel.

A jaké jsou tvé zájmy? Jak relaxuješ, co ti dělá radost?

Rád kreslím a maluju. Baví mě práce se dřevem – většinu nábytku jsem si sám vyráběl a na několika místech navrhoval a realizoval dětská hřiště. Rád čtu a poslouchám načtené knížky. Vymýšlení rukodělných aktivit na tábory mne inspiruje k různým výtvarným technikám. Hodně nás s Rutkou bavila mozaika. Dlouhou dobu jsem jezdil na kanoe na řeky. Loni jsme díky kamarádovi, který má kapitánské zkoušky, vypluli se známými na plachetnici na moře a chceme to opakovat. Přiznám se ale, že moc relaxovat neumím. Neříkám to jako přednost, je to spíš chyba. V Novém Městě mi při rozloučení dali ve sboru krásný ušák s podnožkou. Měl jsem z něho radost, ale zatím jsem ho moc nevyužil. Snad se to naučím.

Přejeme vám, abyste se na Vinohradech cítili dobře a aby aspoň občas došlo i na ušák s podnožkou.

Ptala se Jana Šarounová