Proč sedávám ve třetí lavici vpravo

Bohoslužby v neděli 5.8.2018 se v našem sboru na Vinohradech nekonaly. Místo toho jsme byli pozváni na bohoslužby na Žižkov do pěkného kostelíka v Prokopské ulici. Někteří z nás pozvání přijali a i to jistě přispělo k tomu, že tento půvabný kostelík byl při bohoslužbách téměř plný. Tím spíše, že v ten den proběhly při bohoslužbách kromě pravidelného pořádku i tři zvláštní akce. Nejprve to byly křtiny dvou malých dětí, Laily a Jáchyma, potom Večeře Páně a konečně i požehnání manželského slibu již staršího páru při příležitosti 10. výročí jejich sňatku. Tak není divu, že tam bylo téměř plno. K pěkné atmosféře přispělo i pohoštění po bohoslužbách, podávané venku v přilehlé zahradě ve vnitrobloku před kostelem.

Díky tomu, že bylo téměř plno, jsem si vzpomněl, jaké bývaly za mého mládí bohoslužby v našem kostele na Vinohradech. V časech tvrdého komunistického útlaku v 50. letech minulého století hledali mnozí věřící, navzdory všemožné snahy komunistických funkcionářů potlačit stále přetrvávající víru a náboženské přesvědčení, útěchu právě i při bohoslužbách. Přesto, že komunistické orgány bedlivě sledovaly, kdo chodí do kostela, přesto, že tato skutečnost byla potom zaznamenávána ve všemožných kádrových posudcích a projednávána na různých stranických výborech. Lidé do kostela chodili, a to i ve větší míře než dnes. V té době býval chrám při bohoslužbách, zvláště při zvláštních příležitostech, takřka plný věřících. A bohoslužby probíhaly trochu jinak než dnes. V době církevních svátků na Vánoce a o Velikonocích a při některých mimořádných příležitostech hledali opozdilci jen stěží volné místo k sezení. A to v přízemí i na kruchtě. Píšťaly varhan byly v té době v našem kostele na dnes již neexistujícím balkónku nad kazatelnou, a tak nahoře bylo mnohem více místa než dnes. Bohoslužby se v těch dobách konaly prakticky dvoje – zvlášť pro dospělé a zvlášť pro děti a mládež, oboje v hlavním sále našeho kostela. Děti mívaly svou „nedělní školu“ myslím nejprve před bohoslužbami dospělých, později až po nich. Anebo to bylo obráceně? Již si přesně nevzpomínám.

Jako děti mívali chlapci i děvčata přesný pořádek, kam si mohli při „nedělní škole“ sednout. Zvlášť seděli chlapci a zvlášť děvčata. Chlapci seděli v obou řadách lavic na pravé straně, děvčata zase v obou řadách při levé straně. A to tak, že mladší děti sedávaly v řadách lavic, které jsou nejníže, tzn. nejblíže ke stolu Páně, v prostředních řadách ti mladší a starší děti potom v krajních řadách lavic. Vždycky postupně odděleně vždy výše podle věku, pak i další skupiny dětí. Myslím, že v prostředních řadách to bývaly vždy tři až čtyři skupiny těch mladších dětí a starší děti pak sedávaly ve dvou skupinách v krajních lavicích vpravo a vlevo. Každou skupinu měl na starosti „pan učitel“, těch tedy bývalo asi 12. Zvlášť pro celkem 5–6 skupin chlapců, stejný počet pak i pro děvčata. Pamatuji se na především na bratra Bakose, to byla taková dobrá duše sboru. Ten obvykle dětskou „nedělní školu“ vedl jako celek, a obvykle i některou skupinu dětí potom vedl i přímo. Z dalších učitelů mi utkvěl v paměti především bratr J. Filipi., který mě a mou skupinu vedl několik let. V té době, když jsem byl jako děcko, on už byl „velký dospělý“ – teď je to, vzhledem ke mně, jen o málo starší současník. Nemohu také zapomenout na sestru katechetku Kvítkovou. Ta mě při nedělní škole sice přímo nevedla, vedla děvčata, ale učila nás v základní škole při hodinách náboženství, které jsme měli v nižších třídách obecné školy i době komunistického potlačování náboženství jako nepovinný předmět.

Jak je ze zasedacího pořádku patrné, bývalo i při nedělní škole plno dětí, které obsadily skoro celé přízemí. Stejně tak bývalo i množství konfirmandů, já jsem byl konfirmován v r. 1957 a myslím, že nás bylo více než třicet. Všichni stejný ročník – 1943. Nevím, kam se všichni ti konfirmovaní poděli, myslím, že z tohoto množství našeho ročníku jsem zbyl ve vinohradském sboru sám a jen výjimečně se s někým potkám.

Jak jsem popsal zasedací pořádek, je zřejmé, že jsem při nedělní škole, stejně jako ostatní chlapci, skončil v pravé řadě ve třetí lavici vpravo. Děvčata zase ve třetí lavici v levé řadě. Postupně přibyl i můj bratr. Sedávali jsme si tam automaticky i po konfirmaci, když už jsme chodili na bohoslužby dospělých, a tak si pak k nám na stejná místa sedávali i naši rodiče a postupně i obě moje sestry. Někdy jsme se do lavice ani nevešli. Tak jsem si vyseděl své místo ve třetí lavici vpravo vlastně napořád. A takových je nás v našem kostele víc. Je obvyklé, že každá rodina i každý jednotlivec má svoje oblíbené místo a poruší „zasedací pořádek“ jen výjimečně. Kupř. právě teď, v letních měsících prázdnin, když se lavice v pravé části tak krásně opravují. Jen mi na těch opravených lavicích chybějí ty věšáky na klobouky a kabelky, které sice takřka nikdo nepoužíval. Ale ve své době, jak je patrné ze starých fotografií, bývaly klobouky i kabelky nezbytnou součástí oblečení i ve všední dny, natož pak při sváteční garderobě o nedělích.

Petr Kubánek

(Poznámka na okraj – žádný strach, věšáčky na klobouky a kabelky se do našich lavic zase vrátí, hospodářská komise organizuje brigádu se šroubováky na jejich připevnění. jaš)