Jedno potřebné

Kázání Matěje Chába na Vinohradech 22.7.2018

Čtení: Genesis 18; 1 – 10

Text: Lukáš 9, 57 – 62 a 10; 38 – 42 (ČEP)

⁵⁷Když se ubírali cestou, řekl mu kdosi: „Budu tě následovat, kamkoli půjdeš.“ ⁵⁸Ale Ježíš mu odpověděl: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu složil.“ ⁵⁹Jinému řekl: „Následuj mne!“ On odpověděl: „Dovol mi Pane, abych šel napřed pochovat svého otce.“ ⁶⁰Řekl mu: „Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží.“ ⁶¹A jiný mu řekl: „Budu tě následovat, Pane. Ale napřed mi dovol, abych se rozloučil se svou rodinou.“ ⁶²Ježíš mu řekl: „Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží.“

³⁸Když šel Ježíš s učedníky dál, vešel do jedné vesnice. Tam jej přijala do svého domu žena jménem Marta, ³⁹která měla sestru Marii; ta si sedla k nohám Ježíšovým a poslouchala jeho slovo. ⁴⁰Ale Marta měla plno práce, aby ho obsloužila. Přišla k němu a řekla: „Pane, nezáleží ti na tom, že mne má sestra nechala sloužit samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!“ ⁴¹Pán jí odpověděl: "Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. ⁴²Je jednoho je třeba. Marie volila dobře. Vybrala si to, oč nepřijde."

Milí přátelé v Kristu, základem dnešního kázání je příběh o Martě a Marii, který jsme právě četli. Na první pohled je jednoduchý, barvitý a plný emocí. A tak už hodně dlouho láká k vyprávění spisovatele, básníky i malíře.

Nezřídka se díváme jejich pohledem. Marie je ta, kterou Tintoretto, Velázquez, Rubens namalovali ve zbožném naslouchání, oči pozvednuté nahoru ke Kristu. Marta na druhou stranu ke Kristu mluví, dívá se na oba dva trochu svrchu, není v pohodě. Uhoněná ženská, která má zrovna velké prádlo, je na to sama, Lazar se raději vytratil z domu, do Marie nic není a navíc ti hosté… Na obrazech bývá taková, jakou nám ji představuje Karel Čapek v Apokryfech.

Příběh se nám možná dostal pod kůži jako příklad dvojí kvality víry. Služba i těm nejmenším je tu ceněna o něco méně nežli naslouchání Slovu a rozjímání o něm.

To je ta zdánlivá jednoduchost, která nás při hledání vzkazu v krátkém popisu Kristova zastavení v Martině domě může zmást.

Lukáš zasadil vyprávění o Ježíšově návštěvě dvou sester mezi příběhy o pozvání k zvěstování s výkladem dvojího přikázání lásky a Kristovým pozváním k modlitbě, ve kterém učí své žáky modlitbu Páně. Hned za podobenství o milosrdném Samařanovi.

Co nám tímto krátkým příběhem, který najdeme jen u Lukáše, chtěl evangelista říci? Když se podíváme nazpět do historie církevního myšlení, najdeme na tuto otázku v podstatě tři různé odpovědi:
Tu první nám dali již středověcí teologové, sorbonští doktoři, okouzlení aristotelismem. Narazíme na ni ale občas i dnes. Tahle odpověď říká, že věci duchovní, nezbytné ke spáse, jsou nadřazené těm materiálním, nezbytným pro pozemský život. Středověké přesvědčení, že klášterní život je lepším životem než přebývání „ve světě“, z něj vycházelo. Marie zde představovala řádové sestry a bratry, soustředěné na Písmo. Marta byla na druhé straně obrazem laického života, se svými úkoly a starostmi.

Tento pohled dost příkře odsoudil už Jan Kalvín – poslechněme si jen pár slov z jeho komentáře k příběhu o dvou sestrách: Nic není vzdálenější obrazu Kristova nežli představa, že by pobízel svoje učedníky, aby se oddávali zahálce nebo nicotným úvahám, které nepřinášejí žádný užitek. A o kousek dále: Víme, že Bůh stvořil lidi a postavil je do světa, aby vykonávali rozličná povolání a práci, a že žádná oběť není Bohu příjemnější než ta, ve které se každý člověk pilně chopí svého vlastního povolání a snaží se tak přinášet prospěch svému společenství.

Je pravda, že tento středověký pohled na Marii a Martu vede jednak k zkreslení příběhu, na které Kalvín poukazoval, a pak i k pocitu nespravedlnosti takového rozdělení věřících na lepší a na horší. Rudyard Kipling, Hospodinem zkoušený otec, který si zachoval hlubokou víru, tento pocit zachytil v básni o synech bethanských sester. V ní Martini synové pracují a nesou tíhu života. Díky jejich práci mohou synové Mariini naopak sedět u nohou Kristových, obdařeni milostí naslouchat jeho slovu. Svá břemena svěřují Pánu – a ten je vkládá na bedra synů Martiných.

Devatenácté století, se svým psychologizujícím pohledem na život přináší druhou odpověď: vidí Martu a Marii jako dvě odlišné osobnosti – Martu jako energický typ; Marii jako typ hloubavý. Na místě Marty vidí tu inženýra, tu kuchařku, a na místě Marie naopak snílky nebo umělce. V rámci tehdy platných klišé staví tento pohled ve svých krajnostech na místo Marty energickou západní společnost a na místo Marie spíše mysticky orientovaný východ.

Marie a Marta se v tomto pohledu doplňují. Ale proč se nám tedy zdá, že v textu určuje Ježíš určitou hierarchii – o něčem říká, že je dobré – dokonce nezbytné? Třetí odpověď je v podstatě současná, pochází od amerických teologů. Přesněji od amerických teoložek – vychází z postavení a role ženy v blízkovýchodní společnosti, která vyznávala Hospodina, před dvěma i více tisíci lety. Žena se starala o dům, o děti, o hosty. Příběh, který jsme četli v prvním čtení, tuhle roli ukazuje – sice jen jako vedlejší motiv, ale ukazuje ji velmi dobře. Žena nezasedala v radě starších, nechodila „do městských bran“ a v rámci života obce věřících v Hospodina neměla místo při bohoslužbě. Ježíš – a zvláště u Lukáše – jde proti tomuto tradičnímu pohledu. Mariino chování, které svým slovem potvrzuje jako správné, ukazuje, že místo, na kterém Marii vidíme, není jen mužskou doménou. Že je otevřeno všem. Ženám i mužům.

Ježíš dává zvláštní důraz na zachování důstojnosti lidí na okraji tehdejší společnosti – Samařanů, celníků, dětí, žen … Marie i Marta navíc patří k Ježíšovým nejbližším, stejně jako Petr, stejně jak Jan, což tento důraz ještě zesiluje.

To je bezesporu hodně důležitá stránka našeho dnešního textu. Ale je tou hlavní? Je to důvod, proč Lukáš považoval za důležité zařadit tento příběh do svého evangelia? Podívejme se na text i na předsudky, které jsou s ním svázány, ještě pozorněji. Opravdu Ježíš jedné ze sester říká, že volila dobře a druhé že volila špatně? Rozhovor, který vede s Martou, je laskavý. Oslovuje ji mile, ví, jak se cítí a nenapomíná ji. Jen vysvětluje, proč jí nevyhoví. Mluví s ní tak, jako mluví člověk s těmi nejbližšími, s těmi, které má rád. Ani slovem neřekne – jdi a sedni si jako Marie, jinak přijdeš o všechno. Nebo – Marto, volíš nedobře a neužitečně. Martu Ježíš nevidí jako Mariin protiklad ve víře.

I Marta má jasno ve věci toho, kým Ježíš je a co přináší. Vzpomeňme její rozhovor s Ježíšem přicházejícím vzkřísit Lazara. Tam vyzná víru v Krista. Je to Marta, kdo odpovídá: „Ano pane, já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš“ na Ježíšovo slovo „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít“. Marta ví, čeho je jí zapotřebí.

Je možné, že k pocitu, že je v krátkém příběhu Ježíšovy návštěvy Marie dobrá a Marta špatná (nebo lepší a horší), vede právě ten Ježíšův výrok "Ale jednoho jesť potřebí – ono unum necessarium – které, jak se zdá v tu chvíli Marie má a Marta nikoliv.

Tradice sahající až k latinské Vulgátě (tam se píše o nejlepší části) staví tuto jednu věc téměř do polohy jedinečnosti. V řeckých rukopisech ale najdeme dvě verze tohoto verše. První známe, ta je v našem ekumenickém překladu a před chvílí jsme ji četli.

Ta druhá verze zní: Potřebujeme jen pár věcí, vlastně jednu. Mohli bychom pokračovat a hledat odpovědi na otázky – k čemu potřebujeme těch pár věcí?

K tomu, abychom si mohli sednout za stůl s kamarády – jde o jídlo?

K životu – jde o to, že i skromný život je dobrým životem?

Ke spáse – mluví Ježíš o víře, naději a lásce? Ale to už by byly spíše spekulace nežli hledání významu, který je skryt v tomto krátkém příběhu.

Ježíš ani dál nijak nehodnotí Martinu volbu – o té Mariině říká, že je dobrá. Ne lepší nebo nejlepší, ale dobrá – jedna z dobrých, taková, která může být k užitku.

Lukáš nezařadil vyprávění o Ježíšově návštěvě u milovaných přátel do svého evangelia proto, aby se společenství, pro které ho psal, mohlo onálepkovat – ty jsi Marie, ty Marta. Tím spíš ne proto, abychom se tak nálepkovali my o devatenáct set let později: Když se půjdeme společně modlit, rozjímat a rozmlouvat o Písmu, máme to jedno nezbytné, ale když budeme pracovat v křesťanské službě, už to nemáme – tak to určitě nelze chápat. Naopak měli bychom si dávat velký pozor a neměli bychom hledat Marii v těch, kdo jen naslouchají, proti kterým zvedl hlas Jan Kalvín, a ani bychom neměli vidět Martu jako ženu, se kterou se můžeme potkat na Tintorettově obraze nebo v Čapkově povídce. O takových se v příběhu nemluví.

Krátké setkání s Marií a Martou navazuje stylem i myšlenkou na jiná krátká setkání, o kterých Lukáš píše v předchozí deváté kapitole. Setkání, ve kterých Ježíš mluví o následování s mužem pochovávajícím svého otce a dále s člověkem, který se chce rozloučit se svými příbuznými. Ježíšova odpověď je v obou případech zarážející: Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží.„ A k druhému: “Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží." V obou případech to nejsou odpovědi, které by čtenář očekával. Ježíš tu staví do konfliktu následování a povinnosti, které byly uznávýny tehdy a které uznáváme i dnes.

Svou odpovědí Ježíš neschvaluje stav, ve kterém děti nepochovávají své rodiče nebo ve kterém se s nimi před dlouhou cestou neloučí.

Stejně tak neříká, že je dobré, že Marie nechala Martu sloužit samotnou. Ježíš na pozadí důležitých a legitimních povinností ukazuje naléhavost volání k následování jeho cesty. Předpoklad, který Lukáš položil v krátkých setkáních Ježíše, jak je najdeme v konci deváté kapitoly, v příběhu o Martě a Marii vysvětluje.

A tak tomu máme dnes rozumět. Čtěme jej očima společenství křesťanů, pro které byly svitky s evangeliem sepsány. Ti stejně jak my dnes hledali odpověď na otázku, jak zůstávat v obecenství s Kristem, který už s nimi fyzicky nebyl.

Jakým způsobem je Kristus přítomen mezi námi po své smrti, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení? Na to text dává odpověď – Kristus je přítomen ve svém Slovu.

V tom, že nasloucháme a přijímáme jeho Slovo. V tom, že se jeho Slovu snažíme porozumět. V tom je základ naší víry, který nelze odejmout.

Stejně jako Marta, když vyznávala Krista jako Mesiáše, víme, že žádnými gesty, samotným vysluhováním svátostí, bohatou liturgií ani ničím jiným do obecenství s Kristem nevstoupíme.

Není to tak, že by Nový zákon tyhle věci zatracoval, staví je jen na druhé místo, které není základem víry. Milost a slyšení Slova pak na místo první. Je tedy potřeba vidět, že služba, diakonie, je vždy důsledkem toho, že jsme obdařeni milostí a slyšíme Slovo.

K čemu nás tedy dnešní text zve? K tomu abychom si vryli do srdcí, že to podstatné pro náš život je společenství s Kristem skrze jeho Slovo a skrze milost Hospodinovu.

A dobré skutky milosrdenství, které z tohoto základu rostou, nejsou žádným horším dílem. Nejsme, jedni jako druzí, pozváni k tomu, abychom přijali dar milosti a evangelia jen proto, abychom si jej ponechali pro sebe.

Naopak jsme povoláni k tomu, abychom se o tento dar rozdělili se všemi, kteří o to budou stát. Slovem i skutkem.

Amen