Vinohradský sbor ČCE

Není to terapie nebo jen příjemné trávení volného času

Rozhovor s Ottou Kouwenem

foto: lam

Podzimní koncert Daniela Juna a Petra Mašlaně, který pořádá náš sbor, se uskuteční na podporu spolku Barvolam. O této organizaci jsem se poprvé dozvěděla přes jednu svou klientku, které aktivity spolku Barvolam do jisté míry změnily život– najednou měla možnost nebýt pouze pasivní uživatelkou sociálních služeb, ale ženou, která objevila své nadání a kvůli svému zájmu je ochotna na sobě pracovat, učit se nové věci, může se aktivně účastnit výstav, prodávat své obrazy a setkávat se s lidmi, kteří nezkoumají či nepopisují její postižení, nejsou v této oblasti specialisté, ale jsou otevření lidé. Od začátku mi přišlo, že jde o něco, co je v oblasti aktivit pro lidi s mentálním postižením netradiční a velmi potřebné.

Můžete představit organizaci Barvolam? Kolem spolku se také objevuje mnoho dalších názvů – Jamming, Artist Statement, Bez příběhu a další. Zpočátku mi nebylo moc jasné, co tyto názvy označují, jde ale zřejmě o jednotlivé projekty Barvolamu? Můžete říci i něco o nich?

Spolek Barvolam vede různé projekty, jako jsou Jamming, Artist Statement a Bez příběhu. Tyto projekty mají společné to, že na nich spolupracují umělci s nálepkou „mentální postižení“ a profesionální umělci (nebo jak to říkáme my: umělci postižení akademickým vzděláním).

Projekt Jamming je nejstarší z nich. V projektu Jamming umělci s mentálním hendikepem a umělci postižení akademickým vzděláním společně malují na jednom plátně. Chceme dokázat, že malíři, stejně jako hudebníci, můžou společně improvizovat a že lidé s mentálním hendikepem a ti bez něj nemusí žít v oddělených světech. Obrazy z projektu jsme vystavili mj. v DOXu v Praze a v Městské galerii v Železném Brodě a už se plánují další výstavy na příští rok.

V rámci projektu Jamming dále organizujeme pravidelné workshopy pro veřejnost. Každý může na workshopech vyzkoušet naše metody kolektivní tvorby. Zároveň bereme tyto workshopy jako příležitost pro setkání lidí s postižením a těch bez něj.

S projektem Artist Statement chceme zviditelnit a podporovat umělce s mentálním hendikepem nebo autismem. Projekt vede multimediální umělkyně Alma Lily Rayner, která spolupracuje s jednotlivými neuroatypickými umělci. Cílem je vytvořit prezentaci daného umělce a zprostředkovat mu kontakt s oficiálním světem umění. Teď v listopadu máme premiéru krátkého semi–autobiografického animovaného sci–fi filmu „Krychle“ Ladislava Svobody (13. 11. v Café Lajka), který vznikl v rámci projektu.

V projektu Bez příběhu, který v současné době připravujeme, chceme využít zkušeností z projektu Jamming pro nový projekt o historii pronásledování lidí s mentálním postižením nebo psychiatrickou diagnózou nacisty, o takzvaném programu „Euthanasie“. Spolupracujeme s dalšími organizacemi i historiky. Publikací, filmovým dokumentem a výstavami chceme informovat veřejnost a zejména samotné lidi s postižením o této zapomenuté kapitole dějin, a tím varovat před nebezpečím současného pravicového populismu a krajní pravice.

Na webu čtu, že spolek Barvolam založili na jaře 2016 tři umělci: Mirek Kaufman, Alma Lily Rayner a Otto Kouwen. Podle jmen nepocházejí všichni zakladatelé z České republiky. Jak jste se do ČR dostali, jaké okolnosti vás svedly dohromady, jak vás vůbec napadlo věnovat se právě této aktivitě?

Ano, je to náročná práce, kterou chtějí dělat jenom gastarbajtři:–)

Mirek Kaufman není cizinec, je to český malíř, studoval v Praze i Paříži a je mezinárodně aktivní. Seznámili jsme se, protože měl zájem o tvorbu lidí s mentálním hendikepem, a tak mě kontaktoval. Spolu jsme pak iniciovali projekt Jamming.

Alma Lily Rayner je původně z Izraele, vystudovala v Praze FAMU a AVU. Je multimediální umělkyně. Přínosem pro spolek je jednak její zkušenost s jinými, modernějšími uměleckými přístupy, zároveň je to citlivá a empatická osoba, která umí výborně navázat kontakt s lidmi, kteří se obtížněji vyjadřují nebo se chovají nestandardně. Seznámili jsme se při spolupráci na projektu spolku Inventura, další organizace, která má netradiční přístup k práci s lidmi s mentálním hendikepem.

Já pocházím z Nizozemska, v Praze bydlím ale už skoro 30 let. Měl jsem v Praze různá zaměstnání, v nichž jsem pracoval s lidmi s mentálním hendikepem. Všiml jsem si, že mezi nimi jsou výjimečně kreativní lidé, hotoví umělci. Zároveň jsem zjistil, že v běžných zařízeních jejich talent nebyl moc podporován. Pak jsem měl možnost v rámci občanského sdružení Inventura založit výtvarnou dílnu pro talentované lidi s mentálním hendikepem. Můj přístup byl, myslím, v ČR úplně nový: nešlo o terapii ani o příjemné trávení volného času, chtěl jsem podporovat jejich vývoj jako umělců a od začátku jsem se snažil jejich díla vystavovat. Když dílna existovala už několik let, uvědomil jsem si, že je sice dobré tyto lidi brát vážně jako umělce, ale když dělám dílnu jenom s nimi, zůstanou ještě pořád odděleni od zbytku společnosti. Začal jsem hledat možnosti, jak zapojit další umělce „bez hendikepu“. Po různých pokusech vznikl projekt Jamming. Původní výtvarná dílna se před dvěma lety sloučila s podobným projektem Ateliér radostné tvorby (A. R. T.).

Na vašem webu čtu motto: „Co to je umění? A co to je inteligence? Co je kreativita? Rovná se kreativní člověk inteligentnímu člověku? Je správné dát někomu nálepku mentálně postižený, když se přitom díváme jenom na to, co nezvládá, a ignorujeme to, co dokáže? Díla neuroatypických umělců a umělkyň (jak je my raději nazýváme) nás přímo nutí lámat si hlavu nad těmito otázkami.

Rozumím tomu tak, že se snažíte rozvíjet nadání lidí s postižením, aniž byste se na jejich postižení nějak zvláště ohlíželi. Zdůrazňujete také obohacení druhé strany – tedy umělců bez postižení, jak vy říkáte „umělců postižených akademickým vzděláním.“ Funguje to?“ V našem školství jsou některé schopnosti oceňovány a jiné jsou zanedbány. Někdo může být výjimečně empatický a pořád myslet na ostatní, a zároveň být „nejhorší“ ve třídě. Taky kreativita se ve škole moc nepodporuje: ani Einstein, ani Picasso nebyli vzorní žáci (Paul McCartney a George Harrison prý při hudebce spolu hráli pod stolem karty, protože se nudili. To něco říká o tom, jak školy umějí poznat a rozvíjet talenty.) Nejtěžší to mají lidé s mentálním hendikepem, protože to, co se ve škole od žáků očekává, je přesně to, co jim jde nejméně. Ale při takovém úzkém pojetí lidského potenciálu je rozhodně nefér tyto lidi kvůli tomu odepsat.

V širší společnosti jsou pak oceňovány hlavně ty aktivity, které přinášejí peníze. A to bez ohledu na to, jestli jsou to aktivity smysluplné nebo daného člověka obohacují i jinak než finančně. To často vede k tomu, že organizace, které se zabývají integrací dospělých lidí s mentálním hendikepem, berou integraci úzce jako získání placené práce. To, že pro některé lidi s mentálním hendikepem může být cestou k integraci třeba umění, přitom přehlížejí. Jako umělec člověk s mentálním hendikepem obohacuje ostatní a je ostatními oceňován. Má tedy jasné místo ve společnosti, i když tím moc nevydělává – což ostatně platí i pro většinu umělců bez postižení.

Dále můžou být umělci s mentálním hendikepem inspirací pro další umělce. Už od doby Picassa a Paula Kleea hledají umělci inspiraci ve tvorbě různých marginalizovaných skupin, jako jsou menšiny, vězni, psychiatričtí pacienti a lidé s mentálním hendikepem. Francouzský malíř a obchodník se šampaňským Jean Dubuffet dal této tvorbě název „art brut“. Všichni tito umělci oceňovali takové umění kvůli jeho spontaneitě, autenticitě a originalitě. My jdeme o krok dál a zprostředkujeme přímo spolupráci mezi umělci s mentálním hendikepem a těmi, kteří pociťují své vzdělání občas jako zátěž. Myslím, že všichni umělci bez „postižení“, kteří s námi spolupracovali, to brali jako obohacující zkušenost.

Jak vyhledáváte lidi s nadáním a s chutí do výtvarných aktivit?

Umělce a umělkyně s mentálním hendikepem jsem většinou už znal z předchozích zaměstnání nebo o nás slyšeli a přidali se. Pár příkladů umělců a přínosu, která naše projekty pro ně mají:

Marie (Majda) žije v domově pro ženy s mentálním hendikepem. Má poruchu řeči, takže komunikace s ní je obtížná i pro ty, kteří ji dobře znají. Pokud vím, předtím, než začala chodit ke mně do dílny, neměla moc aktivit mimo domov. Je velmi nadšená malířka, při malování se často směje a občas dokonce radostí tancuje. V současné době pravidelně tvoří v Ateliéru radostné tvorby a její obrazy se občas prodávají. Má tedy aktivitu, která ji baví, a zároveň si tím přivydělává. Díky projektu Jamming nejen vystavovala v tak prestižní galerii, jako je DOX, ale je taky mnohem víc v kontaktu s lidmi bez „postižení“. Během výstavy v Železném Brodě jsme pořádali několik workshopů pro žáky základních škol. Tam jsem zjistil, že má moc ráda děti, ale jindy se nikdy s nimi nesetkává. Dá se říct, že se jí díky malování otevřel svět.

Ladislav je mladý malíř a spisovatel sci–fi, který dostal diagnózu Aspergerův syndrom. V ateliéru téměř nikdy nemluvil a pří malování poslouchal hudbu v sluchátkách. Přestože vždy dělal dojem, že ostatní lidé ho nezajímají, přidal se k projektu Jamming a začal se účastnit společné tvorby. V rámci projektu Artist Statement jsme mu zprostředkovali první samostatnou výstavu (pod názvem Poruchy autistického spektra). Na vernisáži překvapil všechny, kteří ho znají, protože měl připravený dlouhý proslov. V spolupráci s Almou Lily Rayner vytvořil krátký animovaný film na základě jedné své sci–fi povídky. Všichni, kteří ho znají, pozorovali, že tato intenzivní spolupráce ho hodně změnila: je teď samostatnější a komunikativnější. Přitom jsou tyto změny jen „vedlejším účinkem“ našich výtvarných projektů.

Jak získáváte finance, k čemu byste použili výtěžek z koncertu?

Spolek je financován hlavně z dotací. Podporují nás město Praha, Praha 7 i Ministerstvo kultury. Loni jsme pořádali crowdfundingovou kampaň, abychom financovali katalog k výstavě. Dalším důležitým zdroj jsou dary.

Jak jsem říkal v odpovědi na první otázku, začali jsme teď pracovat na novém projektu Bez příběhu. Budeme spolupracovat s dalšími organizacemi i s historiky; naším úkolem bude přitom vytvořit ilustrace do publikace o pronásledování lidí s postižením nebo s psychiatrickým onemocněním nacisty a v další fázi navrhnout památník pro oběti nacistické „Euthanasie“ v České republice. (Nejde nám o to, zda se památník skutečně vytvoří, chceme nyní hlavně poukázat na skutečnost, že takový památník zatím neexistuje.) V publikaci budou i texty ve „snadném čtení“, tedy v jazyku pochopitelném pro lidi s mentálním hendikepem. Zatím ještě není jasné, z čeho budeme tento projekt financovat. Jsme proto moc vděčni za všechny příspěvky.

Ptala se Jana Šarounová

číslo 187, listopad 2018
předchozí   další

Obsah

Jedno potřebné
Vzpomínka na Tomáše Kadlece
Není to terapie nebo jen příjemné trávení volného času
Modlitba za pravdu
Křestní krabice
Zprávy ze staršovstva 8.11.2018
Pozvání na Adventní trh
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2024
ročník 2023
ročník 2022
ročník 2021
ročník 2020
ročník 2019
ročník 2018
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redakce: Eliška Novotná. Tiskovou sazbu připravuje Jan Mach, internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).