Křestní krabice

Čas od času se v naší církvi objevují otázky nad křtem dětí. Děti nemohou svoji víru osobně vyznat. O jejich křtu rozhodují rodiče a závazek, který při křtu přijímají, že svoje děti k víře povedou, se vždycky nedaří naplnit. Proto někdy sílí tendence vázat křest na vědomé dospělé rozhodnutí pro víru. I to má ale svoje úskalí. Bezděky se při něm přenáší důraz z toho, co pro nás udělal Bůh, na to, co děláme my a ve své lidské přirozenosti pak i víru často chápeme hlavně jako svůj výkon nebo kvalitu. Myslím, že to je mnohem větší nebezpečí, které naprosto protiřečí poselství křtu. Apoštol píše: „V tom je láska, ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás.“ (1.Jan 4,10) Věřím, že právě tuto boží lásku a věrnost, která předchází všemu našemu úsilí a dobré vůli, křest zvěstuje a potvrzuje a právě při křtu dětí je to naprosto zřejmé.

Rozumím ale také dobře té odpovědnosti, která chce dostát tomuto svědectví a odpovědět na ně skutečnou důvěrou. Proto jsem přemýšlel nad tím, jak vyjádřit a posílit vztahy celého společenství sboru k pokřtěnému a jak také napomoct rodičům i dětem k tomu, aby o křtu mohli společně mluvit. Vím, že to není snadné. Inspirovala mne při tom knížka Roberta Fulghuma o rituálech. Došel jsem k tomu, co nazývám „Křestní krabice“.

Při rozhovorech s rodiči (ale i s dospělými zájemci o křest) prosím většinou kmotry, aby křtěnému připravili krabičku. Mohou ji omalovat, napsat na ni jméno křtěného a třeba datum křtu a udělat do ní otvor, kterým by bylo možné vhazovat lístky. Při bohoslužbách po vlastním křtu poprosím děti a kmotry, aby účastníkům bohoslužeb rozdali lístky, které pak prosím, aby křtěnému napsali svůj vzkaz nebo přání. Může to být i biblický verš, sloka písničky, jediné slovo nebo přání vlastními slovy (děti mohou namalovat obrázek), které by vyjadřovaly, co autory vzkazu v životě nese a co by dotyčnému chtěli přát. Lístky mohou, ale nemusí podepsat. Při vycházení z kostela je pak hodí do připravené křestní krabice, kterou si rodiče (nebo dospělý pokřtěný) odnášejí s sebou. Tak mají něco konkrétního, hmatatelného, k čemu se mohou vracet a svůj křest si připomínat. Rodiče mohou dětem číst, co jim lidé v kostele přáli. Z vlastní zkušenosti vím, že děti, mají-li doma krabici na viditelném místě nebo připomene-li se jim sama při některém dalším křtu, si ji chtějí prohlížet a chtějí, aby jim z ní rodiče četli. Přirozeně tak nastává ta nejlepší příležitost, jak s nimi o víře mluvit, o které se píše už v bibli, totiž „až se tě tvé dítě zeptá… “.

Předložil jsem tenhle návrh staršovstvu a to s ním souhlasilo. Není to samozřejmě povinnost nebo podmínka. Je to nabídka. Komu by tato forma nevyhovovala, nemusí ji při křtu mít. Chci vás ale jako účastníky bohoslužeb poprosit, abyste se do ní zapojili a své přání nebo vzkaz pokřtěnému napsali. Věřím, že to má smysl a že člověk svou odpovědnost může vyjádřit nejen rozhodováním mezi dvěma domněle zásadními možnostmi (křest dětí nebo dospělých), ale svou účastí a pomocí, aby se ta která možnost opravdu naplnila.

Zdeněk Šorm