Byli to naši sousedé II.

Historie židovského obyvatelstva na Vinohradech

Válečná léta

Na Vinohrady byly sestěhovávány židovské rodiny z celé Prahy, také zde nacházeli útočiště uprchlíci ze Sudet. Čtvrť se tak stala jakýmsi ghettem bez zdí, odkud pak byli židovští obyvatelé deportováni do skutečných ohrazených ghett – v prvních pěti transportech na podzim 1941 do Lodže (Polsko), od konce listopadu 1941 do Terezína. Odtud však pokračovali dále na východ, kde byli již masově vražděni. Ještě před vznikem největší továrny na smrt v Osvětimi–Březince byly židovské transporty, vezoucí muže i ženy, děti i starce, vyhlazovány v Minsku, Malém Trostinci, Baranoviči (Bělorusko), Rize (Lotyšsko); Raasiku (Estonsko), v trojlístku vyhlazovacích táborů zřízených v rámci Operace Reinhard – deset transportů skončilo v plynových komorách Treblinky, další pak v Belżci a Sobibóru; po dost nezmapovaných pobytech v ghettech Lublin, Izbica, Ossowa, Piaski, Trawniki a Rejowiec na severovýchodě Polska. Celkem bylo zavražděno téměř devět tisíc obyvatel židovského původu tehdejší Prahy XII.

Když začala válka, byly na území Vinohrad zřízeny dvě židovské nemocnice – v Kateřinské ulici a v Lublaňské, kde dříve sídlil dívčí sirotčinec. Děti ze sirotčinců byly sestěhovány do budovy v Belgické ulici, ze 429 chovanců se osvobození dožilo pouhých 63 (šanci měly jen starší a zdravé děti, s pořádnou porcí štěstí). Do Belgické byli sestěhováni i židovští senioři ze starobince v Dykově ulici. Po válce se budova v Belgické stala útočištěm pro zbědované a traumatizované navrátilce z řad židovské mládeže, kteří se zde snažili nabrat síly k další existenci a většinou také k emigraci – hlavně do Palestiny.

V boční přístavbě synagogy byl zřízen útulek pro nejmenší děti, prvními klienty byly děti uprchlíků. Vedoucí zde byla Hana Epsteinová (na zdi ZŠ Sázavská, která stojí na místě zničené synagogy, má pamětní desku). Obětavá a energická Hana vedla kurzy pro ošetřovatelky kojenců, pod jejím vedením se vyškolily další opatrovnice – např. Edita Flusserová a Ruth Bondyová, která zde pracovala jako kuchařka, ale s dětmi pak pracovala jak v Terezíně, tak v rodinném táboře BIIb v Osvětimi, kde byla zaměstnána na zcela unikátním dětském bloku a je jednou z mála, která mohla o tomto fenoménu podat podrobné svědectví. Ruth přežila, napsala několik knih, usadila se v Izraeli. Růžena Ehrmannová vedla další dětský útulek v Libické ulici.

V budově synagogy také sídlila v letech 1940 – 1941 Škola užité grafiky. Jednalo se o pololegální výuku a smyslem bylo zajistit mladým lidem, vyhozeným ze škol, nějakou práci. Kurzy vedl Rudolf Saudek, Ferdinand Bloch a Franz Peter Kien. Jedním z úspěšných absolventů byl pozdější režisér Petr Schulhoff.

14. února 1945 dostala vinohradská synagoga (ve které už dávno nebyli žádní lidé, jen hory ukradeného nábytku) přímý zásah při spojeneckém bombardování. Je možné, že byl vydán zákaz hašení objektu, navíc většina pražských hasičů byla odeslána do hořících Drážďan. Hlavní loď zcela vyhořela a plány na obnovení židovské modlitebny zhatil Únor 1948. Židovská obec nedostala ani cihly ze zbořeniště – z nádherné stavby se dochovala jen jedna dlaždice… Ostatně podobný byl osud vinohradské obce, která zanikla a již nebyla obnovena.

Židé z Korunní 60 a 58

V Korunní 60 žila rodina Bruckova. František Bruck se narodil roku 1899 v Jihlavě (Iglau), jeho žena Emma, rozená Hermannová, se narodila roku 1905 v Sudetech, v obci Chiesch (Chýše) u Žlutic. Pravděpodobně tedy mluvili německy.

Deportováni byli v listopadu 1942 do Terezína i s dětmi, osmiletou Hildou Kateřinou a pětiletým Rudolfem Maxem. V září 1943 byla celá rodina poslána do Osvětimi, kde byl po půlroce celý „zářijový“ transport zplynován. Jednalo se o největší hromadnou vraždu československých občanů v dějinách. Za jedinou noc bylo zavražděno 3792 lidí…

V „našem“ domě také bydleli starší manželé Jakerleovi, úředník na penzi Kamil a jeho žena Olga. Zavražděni byli roku 1942 v Malém Trostinci nedaleko Minsku, kde byli nic netušící lidé postříleni v lesíku nebo udušeni v pojízdných plynových komorách.

Valerie Menzelová byla v osmačtyřiceti letech odvezena jedním z prvních transportů do Terezína a poslána do ghetta Piaski, zavražděna zřejmě v jednom z vyhlazovacích táborů.

V Korunní 58 bydlel Max Kranner, narozený roku 1892 ve Vídni. Po anšlusu Rakouska k Říši uprchl do Československa, kde žil nejprve jako host továrníka Eisenbergera v Nové Kočbeři. V Rakousku mu hrozilo zatčení a odeslání do koncentračního tábora, což bylo něco, co si v té době čeští Židé ještě vůbec nedokázali představit. V Praze měl snoubenku, chtěli emigrovat do Paraguaye, potom do USA a nakonec do Šanghaje – to se však nepodařilo, válku nepřežili.

Ve stejném domě žila i Vilemína Katzová, která byla deportována i s devítiletým synem Tomášem. Po dlouhých třech letech strávených v terezínském ghettu byli oba zařazeni do úplně posledního transportu, který odjel do Osvětimi na konci října 1944…

Žofie Ledererová, rozená Porgesová, byla vdovou po výrobci konfekce jemného pánského a dámského prádla na míru, manželé dříve bydleli na Václavském náměstí, kde sídlil i jejich podnik. Stará paní zemřela v Terezíně.

Ještě zde bydlel Valtr Schön, čtyřicetiletý úředník, rodák z Uherského Brodu. Zavražděn byl v Osvětimi.

Závěrečný odstavec bych chtěla věnovat Doře Guthové, která byla spolužačkou a kamarádkou mé babičky Aleny Zikmundové, rozené Hromádkové. Dora bydlela také v Korunní ulici, byla jen o pár měsíců starší než má babička, stejně jako ona měla starší sestru a také měla s babičkou společné to, že mezi jejich rodiči byl velký věkový rozdíl. Z Terezína byla v polovině října poslána do Osvětimi a zavražděna. Do stejné třídy ve škole v Kladské (dívky tedy měly vchod z Lužické) ještě chodily další dvě židovské dívky. O osudu Zuzany Ehrmannové mi není nic známo, v databázi obětí její jméno není a je tedy možné, že emigrovala nebo hrůznou genocidu přežila. Alice Justitzová odjela posledním vlakem sira Nicholase Wintona, zůstala žít v Británii a pracovala jako překladatelka. Ostatně Britský výbor pro děti v Praze sídlil také na Vinohradech – v Rubešově ulici.

Alena Růžičková

Zdroje:
Martin Šmok a kolektiv autorů: Stopy židovské přítomnosti v Praze 2
www.holocaust.cz
Připomínka – Erinnerung (Facebook)