Kázání v neděli 26. 2. 2023 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Izajáš 58,1 – 10

Matouš 6,16 – 18

Ve středu, bratři a sestry, začalo postní období – čtyřicet dnů před Velikonocemi vyjma nedělí. Tradice velela užít si minulý víkend masopustního veselí v předtuše dalšího odříkání a vážnosti. Na tradiční Vysočině, kde jsem dřív působil, vyvolalo ještě pohoršení, když na to mládež zapomněla a naplánovala si právě do postního období bál. Takové radovánky a marnosti se v postu prostě nesluší.

Ježíš ale kupodivu v souvislosti s postem naopak vybízí: „Hoďte se do gala! Žádná šeď a vážné tváře. Hezky se umejte, trochu pomády na vlasy a netvařte se utrápeně.“ Pravý půst se přece navenek nepozná a poznat ani nemá. Tak mě napadlo, jestli bych si od našeho Kuby neměl dneska půjčit voňavku a zcela mimořádně ji použít. Pak jsem si ale řekl, že radši ne. Z toho by asi všichni byli úplně vedle: „Co se to jako děje?! Pan farář voní!?“ Jde přece o to, aby se člověk před druhými nepředváděl. No jo, ale nepředvádí se právě tehdy, když tolik promýšlí, jak bude působit?

Bylo by asi hodně zjednodušené vidět na základě Ježíšových slov za každým vnějším projevem zbožnosti neupřímnost a zbožnou vypočítavost. A stejně zjednodušené by bylo číst tu Ježíšovu výzvu k neokázalosti postu jako podmínku, jejíž splnění zajistí, že bude všechno v pořádku. My lidé si dovedeme udělat svoji přednost i z nenápadnosti. V prostředí, které tento Ježíšův výrok zná a uznává, se můžeme chtít prosadit právě neokázalostí a nezištností, a tím divákem, před kterým se předvádíme, si dokážeme být sami.

Problém pravé zbožnosti i smysl Ježíšových slov je asi hlubší. Nejde jenom o to, co člověk navenek projeví a co naopak najevo nedá. Skrytost, o které Ježíš mluví, se totiž netýká jenom našeho jednání, ale i Boha, jemuž je půst určen. Postit se máme Bohu, Otci, který zůstává skryt; kterého nemůžeme mít přečteného, o kterém nemůžeme jednoduše vědět, co na něj platí a jak to s tou jeho odměnou vlastně je. Proto ho zkrátka nemůžeme zapojit do svých plánů a kalkulů nebo využít k nějakému, byť třeba bohulibému, účelu. Jenom to, co děláme s tímto vědomím, se asi nestane prostředkem, který má sloužit pouze nám. Jenom s tímhle vědomím nebudeme cílem a režisérem své zbožnosti my sami.

A o tom je právě ta deformace zbožnosti, před kterou Ježíš varuje. Pravá zbožnost je o životě, ve kterém není člověk sám středem a cílem všeho; je o vztahu k Bohu a k bližnímu. Ježíš ji shrnuje známým dvojpřikázáním lásky. K jejímu zásadnímu překroucení dochází právě tehdy, když jsme v ní zaměřeni na sebe, když se z projevů zbožnosti stanou jenom prostředky k vlastnímu potvrzení, když jenom slouží našemu zbožnému renomé. A není už tak důležité, zda před druhými, před sebou nebo před Bohem.

Právě tomuhle zneužití a pokřivení brání boží skrytost. Neprůhlednost boží, kterou často vnímáme jako nedostatek, brání tomu, abychom s Bohem a jeho oceněním kalkulovali, aby se pro nás stal jenom prostředkem, kterým chceme dosáhnout svého.

To je nebezpečí všech zdánlivě jasných pravidel, doporučení a výzev, která v bibli čteme. Zdá se, že jde jen o jejich přesné splnění. Jenomže to plnění může mít různý smysl a cíl. Může být projevem důvěry – vztahu, ve kterém nejednáme účelově a spoléháme prostě na boží dobrotu. Můžeme při něm ale také jenom sledovat vlastní cíle, zapojit ho do svého sobectví. Můžeme jednat dobře, ale ne proto, abychom pomohli nebo proto, že opravdu něčeho litujeme, nýbrž proto, aby vynikla naše dobrota, abychom si ji potvrdili, nebo abychom prosadili svou. I ty dobré a svaté věci může naše lidská malost využít, a dokonce přitom může mít pocit, že plní přesně to, co Bůh žádá. A přitom jenom vyhovujeme svým vlastním sklonům. I tím nejzbožnějším jednání můžeme jenom prosazovat sami sebe.

O tom píše v souvislosti s postem prorok Izajáš: „Právě v den, kdy se postíváte, hovíte svým zálibám a honíte všechny své dělníky. Postíte se jenom pro spory a hádky, abyste mohli svévolně udeřit pěstí.“

Pokud je pro nás, jako pro tehdejší boží lid, smyslem spravedlnosti a poslušnosti jenom potvrzení, že jsme Bohu blízko, protože jsme splnili všechno, co žádá, pak se i naše pokora a pokání promění ve svévoli. Namísto poctivého přiznání vlastních nedostatků, a vědomí, že nejsme středem všeho, se pokora, jako splněný požadavek, mění ve zbožné sebevědomí, v potvrzení vlastní pozice. V ní se potom cítíme být oprávněni dirigovat druhé a tvrdost a sebeprosazení považujeme za svatou povinnost, protože žijeme v iluzi, že přece neprosazujeme sebe, ale boží vůli, kterou jsme naplnili. Ani nám přitom nedojde, jak právě to uznání vlastní zbožnosti, kvůli kterému jednáme, naprosto popírá půst a pokoru, která nestaví na sobě, ale na boží dobrotě.

Takhle deformuje zbožnost nejen okázalost, která chce udělat dojem na lidi, ale hlavně ten pohled na vztah k Bohu a na spravedlnost, který jejich smysl a cíl vidí ve svém ospravedlnění, ocenění a uznání.

A tomu jsme asi nakloněni vždycky, když zapomínáme, že náš Bůh je Bůh skrytý, že vztah k němu není věcí plnění předem známých požadavků, které mají jasný účel. Právě to, že se vztahujeme k Bohu, který nám není ve všem čitelný a vypočitatelný, nám nedovoluje chtít na něj jenom něco nahrát a jenom ho zapojit do svých plánů, chrání naši zbožnost před účelovostí, nutí nás vždy znovu přemýšlet a hledat, oč v ní vlastně jde.

A to je velice potřebné. Zvlášť u postu. U modlitby a u skutků milosrdenství, o kterých mluví Ježíš těsně před tím, je zřejmé, že jde o vztah. Při odříkání jsme ale přirozeně víc soustředěni na sebe. Je to věc sebeovládání, projev naší ukázněnosti. Na naší vůli záleží, zda se dokážeme omezit ve svých potřebách. A to nás zaměřuje na sebe. A přitom snadno vznikne dojem, že tedy jde právě o nás a o naše kvality – o naši skromnost, ukázněnost, sebeovládání a pevnou vůli. Ty že se v postu mají cvičit a prokázat. Namísto vztahu se zaměříme na sebezdokonalování a všechno se pak točí okolo nás.

Jenomže prorok Izajáš, když mluví o pravém postu, tak mluví právě o vystoupení z tohoto kolotoče sebezaujetí a zaujetí vlastní zbožností. Zásadně nejde o to, jestli se dokážeme zříct toho či onoho, ale jestli jsme svobodní od sebe pro druhé. Izajáš vlastně vůbec nezmiňuje odříkání a omezení, ale naopak svobodu a volnost, svobodu a volnost pro druhé.

Pravý půst se neprojevuje osobní skromností, ale štědrostí vůči druhým – nasycením, oblečením, pohostinností. Nejde v něm o prokazování vlastních kvalit, ale o skutečnou pomoc a naplnění potřeb druhých. Sebeovládání, sebekázeň, skromnost nejsou hodnotou samy o sobě, ale právě jen když umožňují zájem a pomoc druhým. Smyslem postu není naše sebezdokonalování nebo vzornost, ale láska.

Proto se pravdivě neprojevuje ani tak tím, co jsme schopni si odříct, ale tím, co jsme schopni druhým darovat a zda nejsme neteční k jejich potřebám. V prvokřesťanské církvi se prý také jídlo ušetřené při postu rozdávalo potřebným. A to lze i dnes prostřednictvím materiálních sbírek nebo potravinové banky.

Postu může paradoxně víc než vystříhání se každého poveselení a tancovačky odpovídat, když muž vezme ženu, ubitou věčnou starostí o děti a uzavřenou v domácnosti, mezi lidi třeba na bál; nebo když místo odříkání a vrozené šetrnosti vezme celou rodinu na oběd do restaurace, aby si mohla žena od vaření odpočinout, nebo když si odpustí poznámky o zbytečném utrácení a dovede sdílet radost z hezkých věcí.

Skutečná láska a pokora, o které i při půstu jde, pokládá, jak píše apoštol, druhého za přednějšího než sebe, za přednějšího i než vlastní domnělou dokonalost. Svědčí o ní spíš pochopení, solidarita, vlídnost a štědrost než přísnost, omezování a rádoby principiální postoje a spory.

Samozřejmě, že i sebeovládání, které se odříkáním cvičí, může být pro lásku užitečné. Jenom je třeba mít na paměti apoštolské varování, abychom ho nepřeceňovali. Ono může vést stejně tak k pýše, k tvrdé samospravedlnosti, nebo rovnou k ďábelským naukám, které vidí mylně spásu v zákazech nebo v domnělé soběstačnosti. Mnohem užitečnější je zbožnost, která svoji naději nezakládá na sebezdokonalování, ale na boží dobrotě. Ta je zdrojem vděčnosti a svobody k lásce. Amen.