Jan Masaryk

V pátek 10. března uplynulo 75 let od smrti Jana Masaryka. Proč je důležité si ji připomínat?

Jan Masaryk se narodil 14. září 1886 na Královských Vinohradech ve vile Osvěta. Děti TGM a Charlotty byly vychovávány v helvétské víře (jeho sourozenci Alice a Herbert byli konfirmováni Janem Karafiátem v reformovaném sboru na Vinohradech). Jan na gymnáziu příliš neprospíval a před maturitou odcestoval do New Yorku, kde pobýval u matčiných sester. Vykonával nekvalifikovanou práci a po večerech si přivydělával hrou na piano, kterou miloval. V roce 1913 se vrátil do Čech a za první světové války sloužil v rakousko–uherské armádě (podle svých slov ani jednou nevystřelil).

V roce 1919 vstoupil do diplomatických služeb. Krátce působil jako chargé d'affaires ve Washingtonu, poté se vrátil do Prahy, kde pracoval jako tajemník ministra zahraničních věcí Edvarda Beneše. Od roku 1925 působil jako československý vyslanec v Londýně. Po mnichovské dohodě na funkci vyslance rezignoval – formálně požádal o svolení k odchodu do výslužby – a na sklonku roku 1938 emigroval. V roce 1940 se stal ministrem zahraničí exilové vlády v Londýně. Zde se seznámil s Viktorem Fischlem (pozdějším autorem Hovorů s Janem Masarykem) a také spolupracoval s českým vysíláním BBC „Volá Londýn“.

V roli ministra zahraničních věcí pokračoval po návratu do ČSR v první a druhé vládě Zdeňka Fierlingera a v první vládě Klementa Gottwalda. Během vládní krize v únoru 1948 se Masaryk nepřipojil k demokratickým ministrům, kteří na protest proti ovládnutí policie komunisty podali demisi. Patrně ho k tomu vedl slib učiněný otci, že bude vždy stát Edvardu Benešovi po boku. Nebo se nechal zastrašit? Po neohlášené návštěvě náměstka sovětského MZV Valeriana Zorina byl Masaryk „bledý a ruce se mu chvěly…“

V den, kdy měla být nová Gottwaldova vláda představena v Národním shromáždění, našli nad ránem údržbáři Masaryka mrtvého ve dvoraně Černínského paláce. Brzy se seběhlo mnoho lidí.

„Nám ženám jejich počínání bylo divné, a tak jsme šly na zvědy, a to moje překvapení nedovedu vypovědět. Ležel tam jak největší ubožák, a přece měl lidstvo rád, a lidé jeho…“ vzpomínala Marie Smirnová, uklízečka.

Masaryk ležel po dopadu na zádech, nohy směřovaly k oknu (římse). Do této polohy se mohl dostat nejpravděpodobněji tak, že vylezl z okna na římsu ubíhající po celé délce fasády a po této 55 cm široké římse se pohyboval čelem k budově směrem ke vchodu do bytu. Co ho k tomu vedlo? Mohlo se jednat o pokus o únik před nebezpečím? Podivné bylo i pyžamo, jehož horní část byla oblečená naruby. Další zvláštností bylo i to, že se v koupelně, z jejíhož okna měl v noci vyskočit, nesvítilo. A do třetice, okenní parapet byl potřísněn fekáliemi, což bývá spojováno s prožitkem smrtelné hrůzy spíše než s dobrovolným odchodem ze světa.

Vyšetřování, které rychle převzala Státní bezpečnost, tedy tajná policie, dospělo k jednoznačnému závěru: sebevražda. Argumentem pro ni byl Masarykův špatný psychický stav, časté střídání nálad i fakt, že v době příjezdu policie na místo tragédie byl Masarykův byt uzamčený. Komunistický ministr vnitra o sebevraždě informoval tentýž den, ještě dříve, než byla zahájena pitva.

Ke znovuotevření případu došlo teprve v letech v letech 1968–1969, 1993–1996, 2001–2003 a 2019–2021. Ačkoli

přinesla řadu důležitých svědectví, bez možnosti nahlédnout do ruských archivů nebylo možné nejrůznější domněnky potvrdit ani vyvrátit. Jana Masaryka lze přesto považovat za první oběť komunistického režimu v Československu. Ačkoli bychom mu – v jeho situaci – stěží mohli myšlenky na sebevraždu vyčítat, jeho úmrtí bylo natolik zvláštní, že si zasluhovalo, a stále zasluhuje, náležité prošetření.

Pavlína Gjurič