Jak to s Hroznem začalo a bylo (1)

Na počátku Hroznu byl sborový výlet vlakem do Berouna, odtud pěšky do Třebáně a spory kolem obrazů. Bylo to na Bílou sobotu 22. dubna 2000. Výlet organizovali Filip Krupička a Eva Šormová, kteří tehdy táhli nedělní školu. Účastnila se ho dvacítka lidí, kromě Evy a Filipa také několik tehdy mladých rodin: Chábovi, Šilarovi, Šarounovi, snad také Marešovi, Fučíkovských a Jana Melicharová, my dva s Luckou, ze starších Jeroným Frinta a pan Lány – a ovšem duchem z nás všech nejmladší Marta Kadlecová (tehdy jí bylo 71 let).

Toho roku se následujícího dne, na hod Boží velikonoční, měly ve sboru odhalit obrazy Miroslava Rady. Ty tehdy už několik měsíců budily vášně. Začalo to ve chvíli, kdy půl roku před slavnostním odhalením mistr svolil, aby se členové sboru přišli podívat na hotové obrazy, resp. jejich ještě nesesazené kusy, do jeho ateliéru v horním patře sborového domu. Vzpomínám si, jak jsem tu neděli po bohoslužbách stoupal ještě v taláru po schodech do prvního patra. Proti mně sestupovali ti, kteří už je spatřili. „Paráda, to bude skvělý!“, jásali jedni. „Hrůza, pán Ježíš přece neměl takovýho nosana“, stěžovali si druzí. Některým z nespokojených, třeba sestře Květě Smolíkové nebo bratru Ladislavu Rumlovi, nevadil nosan. Spíše brali vážně kalvinistické kořeny vinohradského sboru a ptali se, jestli tedy už neplatí Heidelberský katechismus. Ten přece v odpověď na 98. otázku říká jasně: „Obrazy nemůžeme v chámech trpěti ani proto, aby sloužily k poučení lidu, neboť nemáme být moudřejší než Bůh, který nechce, aby jeho křesťanstvo bylo vyučováno němými modlami, nýbrž živým kázáním jeho Slova.“ Proti tomu stál farář Mirek Dus, který na počátku devadesátých let s podporou Pavla Filipiho, Dagmar Brůžové a mnoha dalších prosadil zadání vinohradského pětiobrazí. Připomínal svou zkušenost s pronájmem kostela různým hudebním společnostem. Na gramofonových deskách pak narážel na větu „pořízeno v nahrávacím studiu na Korunní 60.“ „My přece nejsme nahrávací studio, ale křesťanský kostel,“ zlobil se Mirek Dus. Kostel se tehdy půjčoval školám pro jejich akademie a závěrečné koncerty. Mirek chtěl, aby bylo každému hned zkraje jasné, že jsme v evangelickém kostele – a že evangelium znamená vzrušující příběh.

Tohle jsme probírali s Matějem Chábem cestou z Berouna do Třebáně. Chtělo by to fórum, kde o tom všem budeme diskutovat. A také o jiných žhavých otázkách sborového života. Ačkoliv se tehdy zdálo, že finanční soběstačnost církve je čistě teoretická otázka, Matěj jasnozřivě trval na tom, že finanční obětavost je jasným indikátorem toho, zač nám víra stojí. A není ostuda o tom mluvit. Některé členy sboru tento důraz rozčiloval. Zdálo se jim, že se tu rozjíždí nové záslužnictví a měli dojem, že je na ně vyvíjen nátlak. Podobně sporná byla liturgie, s níž jsem to zase nesměle zkoušel já a která se měla stát rozbuškou debat po nástupu Martina Zikmunda.

A tak jsme vymysleli časopis. Ještě během výletu byl na světě název. Jelikož šlo o Vinohrady, vnutil se nám název Hrozen skoro sám. První číslo vyšlo ještě na jaře roku 2000. Asi rok jsme to pak s Matějem táhli ve dvou. Zdar Šorm nám vytvořil grafické záhlaví časopisu, černobílý obrázek vinného hroznu. Matěj kladl důraz na vědomí kontinuity. V časopise jsme proto začali na pokračování uvádět paměti Ignáce Kadlece. Jistě se nám při tom přihodilo nejedno gramatické a stylistické zaškobrtnutí. Proto nám po nějaké době, s taktem sobě vlastním, nabídla Jana Šarounová, že bude dělat jazykovou korekturu. Do časopisu pak vnesla mnohem víc než jen spisovnou češtinu. Jestliže mně připadalo důležité popřát hlasu nespokojeným, dbala Jana o hlas tichých a nenápadných členů sboru. Rozhovory s nimi jsou pozoruhodnou kronikou sborového života.

Nějakou dobu s námi spolupracoval Jirka Svoboda. Časopis povznesl z úrovně sborového samizdatu na regulérně vysázené periodikum. Řadu našich černobílých čísel opepřil nezapomenutelnou bulvární přílohou. My jsme pak s Luckou v roce 2004 odjeli na rok do Ameriky a za dva roky na to jsme se odstěhovali do Staré Boleslavi. Mám radost, že Hrozen dál vychází. Občas, zpravidla po půlnoci, podlehnu nostalgii a pročítám si novější čísla Hroznu, která jsou na webových stránkách sboru. V duchu si povídám se starými známými – a zvědavě naslouchám novým hlasům. Díky všem, díky nimž Hrozen dál zraje.

Petr Sláma, 18. května 2023