Dostat se z traumatu a začít tvořit svůj život.

Dámský klub pomáhá uprchlicím nalézt sílu.

Rok a čtvrt po začátku ruské invaze na Ukrajinu začíná mnoha uprchlíkům docházet, že jejich přechodný domov možná není tak přechodný, jak doufali. Válka zatím nekončí, nejistota zůstává, pomoci naopak ubývá. Jak se dnes daří ženám, které přišly hledat bezpečí do Česka? A jak těm, které mají vytrvalost jim ještě dnes pomáhat? V rámci projektu Heroine Jak pomáhat a nepadnout přinášíme příběh pražského dobrovolnického spolku Café Žinka a jeho zakladatelky Jany Hradilkové.

Na evangelické faře na pražských Vinohradech je dnes rušno. Postarší vznešená budova na Korunní ulici se každé čtvrteční odpoledne stává útočištěm pro Café Žinku, sdružení dobrovolnic, které už více než rok pomáhají Ukrajinkám a jejich rodinám, aby se v Praze cítily bezpečně. Žinka znamená v ukrajinštině žena a skutečně jde převážně o dámský klub.

Usměvavá Olja má tentokrát službu v kuchyňce a vaří pro všechny soljanku – polévku, která je typická pro ruskou, ale třeba i finskou kuchyni. „Jsou tam různé druhy masa: uzená klobása a kuřecí maso, ale také kyselé okurky, olivy, celer, mrkev, kus citronu a majonéza. A samozřejmě sůl,“ vysvětluje mi ochotně lámanou češtinou.

Podávají se také chleby s pomazánkou a jablečný koláč, který na rozdíl od tradičního českého neobsahuje skořici, ale je v něm hodně másla a smetany. Polévky a dezerty tu ke čtvrtkům patří, protože řada ukrajinských žen nemá na ubytovně možnost si uvařit či upéct. Tady se u trouby a sporáku střídají a vyměňují si svá kuchařská tajemství a zvyky. Společně se dokonce chystají vydat kuchařku. Nejde ale zdaleka jen o jídlo.

Rok jako důležitý milník

Věra Roubalová Kostlánová je mezi lidmi pracujícími s uprchlíky legendou. Lidem, kteří utekli před válkou, se věnuje více než dvě desítky let především jako psychoterapeutka. Hned po vzniku Café Žinka se pokoušela ženám z Ukrajiny nabídnout i psychologickou pomoc, ale zpočátku prý nebyl čas si povídat, bylo potřeba rodinám spíše pomoci s ubytováním, školou pro děti, prací, učením základů češtiny. Pak teprve přišel čas na terapii.

Podle Roubalové Kostlánové je to nyní, po více než roce války na Ukrajině, pro ženy žijící u nás psychicky ještě náročnější než na začátku. „Dosud tyhle ženy čekaly, že se něco stane, ale najednou uplynul rok a nic se nezměnilo. Ony nevědí, jakou mají perspektivu, co bude s jejich dětmi, navíc se třeba dlouho neviděly se svými rodiči, kteří často zůstali na Ukrajině,“ vypráví Roubalová Kostlánová pro Heroine.cz. Přiznává, že je rozdíl, když se některé z nich rozhodnou, že v Česku zůstanou. Mají aspoň nějakou jistotu.

Ani jejich situace se ale podle ní příliš nezlepšila, stále tady dělají převážně nekvalifikované práce, přestože doma byly třeba špičkami ve svém oboru. I ukrajinské psycholožky jako Tania, které bezplatně nabízejí pomoc svým krajankám a jimž Věra dělá supervizi, by se prý potřebovaly zapojit do zdejších stáží a získat kvalifikovaná místa i u nás. „Víte, my Češi se dokážeme nadchnout, ale moc dlouho nám to obvykle nevydrží. Vzpomeňme si na rok 1968 a na nadšení, které bylo do roka pryč, a nastalo dvacet let normalizace,“ uzavírá Roubalová Kostlánová.

Kresbou vyjádřit svůj strach

Obě terapeutická sezení na sebe záměrně navazují, dodává Julia. Tím, že ženy dávají pocitům barvy a tvary a spojují je, tak podle ní i v mozku vytvářejí pozitivní spoje, budují mosty a vytvářejí cestu ven z nějaké situace. „Všimněte si, že v přírodě neexistují zcela rovné čáry a hrany, ale zaoblení. To je podstatné i pro neurografiku,“ dodává žena s ruskými a španělskými kořeny a já sleduji, jak jejím svěřenkyním pod rukama vznikají barevné obrázky plné vlnovek a kruhů. Čtrnáctiletá Violeta dorazila do farního sboru přímo na tohle sezení. Chodí sem pravidelně. „Pomáhá mi to se odreagovat od stresu, který teď třeba zažívám s přijímačkami,“ usmívá se, zatímco pomalu všichni přecházíme ke stolům s jídlem.

Rok předtím a rok poté

„Poprvé jsme se sešly loni 7. března, bylo nás tak patnáct, dvacet. Rozhodly jsme se uskutečnit model kavárny, která znamená především dárek odpočinku a možnosti sdílet a zorientovat se v nové situaci,“ vzpomíná pro Heroine.cz zakladatelka Café Žinky Jana Hradilková.

„První nabídka spočívala v poskytnutí občerstvení zdarma a dárku v podobě kusu pěkného oblečení. Zakoupily jsme štendry a rozhodily sítě mezi kamarádky, které začaly nosit kousky ze svých šatníků. Další skupina žen doma pekla a přinášela dezerty, moučníky a jiné dobroty, které jsme pak podávaly k čaji. Při posezení ženy samy začaly říkat, co potřebují. Nejdříve to byla poptávka po práci, bydlení, kurzech češtiny,“ říká Hradílková. Od počátku šlo podle ní o dobrovolnickou aktivitu, kdy se vše pořádalo zdarma, případně za přispění dárců. Především s živelnou poptávkou po kurzech češtiny podpora strmě stoupala a hlásily se další a další dobrovolnické lektorky, z darů se dařilo nakupovat učebnice. Chvílemi to vypadalo jako jazyková škola v tísni, vzpomíná Hradilková.

Ženy z Ukrajiny si zvykly přicházet pravidelně a přiváděly své další známé a přítelkyně. Rozšířila se také nabídka aktivit – anglické konverzace, již zmíněná neurografika a psychologické konzultace. Dobrovolnické nadšení nezastavilo ani to, když původní kavárna Javánka definitivně ukončila loni v srpnu provoz. Café Žinka našla nové prostory na evangelické faře na Vinohradech a časem také v pražské kavárně Citadela v Klimentské ulici. Tam probíhá po dohodě s provozovateli, tedy Bohnickou divadelní společností, psychosociální program. Dámy z Ukrajiny zde mají možnost každé úterý protahovat svaly s baletkou Luizou z Kyjeva a poté trénovat nervové spoje a společně meditovat s psycholožkou Janinou, která se jim věnuje díky podpoře a spolupráci s pražským spolkem Amiga.

Začít svůj život tvořit

V té době se seznámila s Petrou Procházkovou a vzniklo sdružení Berkat, které funguje dodnes. Snažily se v něm organizovat různé akce, například vybírat peníze na sirotčinec v Grozném. „Poskytovaly jsme službu těm našim spoluobčanům, kteří nejsou schopni se na hrůzy války jen dívat, ale potřebují svůj soucit proměnit v činy. Člověku se hodně uleví, když může něco udělat,“ vysvětluje. „Zlo vyrůstá z pasivity, člověk je zvyklý vše konzumovat, i tragédii a válku. V televizi, v novinách. Ale když lidi přivedete k tomu, že to nemusí konzumovat, ale že se k tomu můžou sami nějak vztáhnout, tak dochází k posunu v lidské mysli,“ uvažuje Hradilková.

Kromě Berkatu a Café Žinka je klíčovou osobností spolku Babiček bez hranic, u jehož zrodu stála také Věra Roubalová Kostlánová či spisovatelka Eda Kriseová. Podle Hradilkové jde o komunikační a akční platformu, která píše dopisy a snaží se vyjádřit svůj názor na situace, které se podle nich týkají nebo mohou týkat všech, bez hranic. V posledním dopise například „babičky“ píšou ruskému ministrovi obrany, aby propustil politické vězně v Rusku.

„Práce s lidmi a vytváření společného prostoru není zase tolik vidět, ale lidé v něm mají možnost si věci uvědomit a začít svůj život tvořit. A v momentě, kdy začnete svůj život tvořit, dostanete se z traumatu. Když pomáháte lidem, aby tu tvořivou sílu v sobě objevili, dáte jim důvěru, že to dokážou. Jakmile se u nich objeví vůle k činorodosti a aktivitě, rozvíjíte ji. V momentě, kdy člověk nastartuje vlastní aktivitu, tak se vrací k sobě a ke své vlastní důstojnosti. A to je to nejpodstatnější,“ uvažuje hlubším způsobem Jana Hradilková o tom, co je podstatou její práce nejen v Café Žinka.

Dobrovolnictví jako zrcadlo

Hradilková, přiznává, že i ona sama musela s pomocí ubrat. Letos v dubnu si ze strachu z vyhoření naordinovala vlastní „karanténu“, protože si potřebovala odpočinout. „Dělá mi radost, že vytvářím prostor pro ostatní, kde se věci dějí, ale už moc nezbývá kapacita na hospodaření s prostorem osobním. Ale vyvažuje to radost nad tím, že Žinka je proces, který neleží jen na mých bedrech, a nastala už doba, kdy komunita sama vytváří to, co potřebuje. My jim jen daly prostor, kde si mohou vyzkoušet to, co v nich je,“ uzavírá s úsměvem vyprávění o příběhu jedné pomoci, která zdaleka nekončí.

Kamila Boháčková

Tento text vyšel v červnu 2023 na webu Heroine.cz a vznikl díky finanční podpoře Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky. Přetištěno se souhlasem.