Tábor v Chotěboři.

foto R. Šormová

Můj třetí tábor v životě.

Můj druhý tábor s evangelíky.

Můj první tábor s dcerou.

Těšila jsem se na něj prakticky celý rok. Vloni jsem byla naprostým nováčkem, rozkoukávala se, navazovala nová přátelství, většinu času jsem strávila v kuchyni. Ale i tak to bylo moc fajn.

Letos to bylo jiné. Především proto, že se mnou jela moje devítiletá dcera. Dlouho nebylo jasné, zda vůbec pojede. Moc se jí nechtělo. Do kostela se mnou nechodí (nutno podotknout, že i já chodím do kostela necelé dva roky), o bohoslužbách nic neví. Ze sboru zná jen pár lidí, které viděla na adventním trhu a při sederové večeři. Když se rozhodla se mnou jet, udělalo mi to velkou radost, ale zároveň přišly i obavy, jak se jí na táboře bude líbit, jestli tam vůbec vydrží. Dokonce jsem byla domluvená s jejím tatínkem, že by pro ni, v případě nutnosti, přijel. Naštěstí to nutné nebylo.

Alžbětka se hned po příjezdu (prakticky již během cesty ve vlaku) skamarádila se stejně starou holčičkou a následně pak s dalšími dětmi. S jistými rozpaky zvládla i večerní pobožnost, druhý den i nedělní bohoslužbu. Spadl mi obrovský kámen ze srdce.

Tento tábor byl pro mne hodně odlišný od loňského. Ale nebylo to jen kvůli Alžbětce, kvůli tomu, že jsem jela jako máma. Letos jsem se v menší míře zapojila i do táborového programu. Připravila jsem si drobné aktivity pro nejmenší, vypomáhala u některých her, strávila odpoledne jako výpomoc v kuchyni, zúčastnila se výletu a mnoho dalšího.

A co pro mě byl asi nejsilnější zážitek (když nebudu brát v úvahu onu obrovskou radost, že se Alžbětce na táboře líbí)?

Poprvé ve svém životě jsem viděla naživo říčního raka.

Poprvé ve svém životě jsem se zúčastnila noční hry. To byla opravdu síla. Byla to vlastně náhoda. Přidala jsem se, jako doprovod, ke skupince nejmenších dětí. Vycházeli jsme za soumraku. Děti měly na počátku cesty zavázané oči. Pak jsme měli jít po svíčkách. V jednu chvíli jsme osvobodili zajatce a poté jsme se museli rozdělit na menší skupinky, abychom nebyli tak nápadní. Vyrazila jsem s malým klučíkem, a dvěma holčičkami jako první. Nevěděli jsme, jaké nástrahy na nás čekají. Tma houstla. Zaslechli jsme bečení. Je to opravdová ovce nebo součást hry? Cítila jsem vzrušení. Věděla jsem, že nesmím dát najevo nejistotu, natož strach. „Ovečku“ jsme zdárně obešli a pokračovali dál. V dětech vzrůstal strach a ve mně adrenalin. Náhle vybafnutí jakéhosi ducha. Děti se strašně vylekaly. Lekla jsem se i já, ale na strach nebyl prostor. Snažila jsem se je utěšit a uklidnit. Od tohoto okamžiku, byla cesta o něco náročnější. Děti chtěly rodiče, chtěly se vrátit nebo aspoň počkat na další skupinku. Ta nás nakonec dohnala, takže jsme se do tábora vrátili společně spolu s dalšími mrňousky.

Zkušeným táborníkům to bude asi znít směšně, ale pro mě to vážně bylo dobrodružství. Krásný zážitek. Být oporou, ochráncem malých, vystrašených cvrčků. Věřím, že oni si z toho nakonec taky odnesli prima zážitek.

Toho, co bylo v Chotěboři fajn, bylo opravdu hodně.

Skvělé bylo to, že dcera, která je vírou prakticky nedotčená, s chutí zpívala písničky ze Svítá a začala se zajímat o některá témata, o nichž mluvil při pobožnostech pan farář.

Skvělý byl kuchař Mirek. Moc mi chutnalo jeho rizoto a výborné domácí ovocné knedlíky, které jsem pak zamražené přivezla dokonce i domů.

Skvělé byly večerní táboráky.

Ráda bych ještě dodala, že hned druhý den po návratu domů, jsme nutně musely s Alžbětkou zajet koupit švýcarský nůž 13 v 1, který má i pilku, aby byla vybavená na příště. Taky jsem ji přihlásila do kroužku hry na kytaru. Plánuje totiž, že příští rok pojede s vlastní kytarou. Tak uvidíme, kolik se toho zvládne naučit.

Já konečně zprovoznila klávesy, některé písničky ze Svítá si vytiskla a společně jsme si je s Alžbětkou zazpívaly.

Jsem opravdu ráda, že jsem opět mohla strávit týden s lidmi, které mám ráda, s nimiž je mi dobře.

Doufám, že všechno klapne, a za rok se všichni zase potkáme a společně se pobavíme, zahrajeme si a zazpíváme.

Markéta Žitná