Putování okolo … (8)

Eliška Novotná

Český Těšín-Bumbálka (květen 2024)

Pohled z Velké Čantoryje

Z Českého Těšína jsme vyšli začátkem května a dodnes mám s tím spojenou vzpomínku plnou pronikavé vůně – přírodní park kolem Olše byl totiž porostlý rozsáhlými koberci kvetoucího medvědího česneku. Vycházeli jsme odpoledne po cestě vlakem z Prahy, do Třince to nebylo daleko a nechtěli jsme jít městskou aglomerací, tak jsme to vzali trochu cestou necestou kolem hranice. Příchod do Třince byl zajímavý starými budovami železáren, k nimž přiléhá městský skanzen Dřevěnky na Borku – chaloupky z roku 1878 dávají tušit, jak přímo pod komíny třinecké hutě žili kdysi místní obyvatelé. Život to musel být nesnadný. Druhý den jsme začali stoupat do Beskyd a prvním vrcholem byla Velká Čantoryje, kde jsme zažili něco, co se turistovi při stoupání na vrcholky na hranicích s Polskem stane častěji. Jdete poměrně pustou krajinou, nepotkáte lidi ani stavení, ale když se vyšplháte na vrcholek, čeká vás jarmark. Spousty lidí ve vycházkové obuvi, ze stánků vyhrává hudba, pivo teče proudem, sýrky a klobásy se škvíří na grilu, cukrová vata a další dobroty cílí na děti.

Dřevěný kostel na Grúni

Z Polska sem totiž vede lanovka. Kousek za vrcholem už je ale zase hustota turistů normální a zesílí znovu kolem Sošova, kam z polské strany opět vede lanovka a je tam v zimě lyžařský areál a v létě bikepark. Druhý den přes vrcholky Malého a Velkého Stožku scházíme do Bukovce kousek od Jablunkova, odkud zase stoupáme směrem k nejvýchodnějšímu bodu České republiky. Je to k němu trochu zacházka, ale nejde ho přece minout. Potkáváme tam manželský pár „stezkařů“, se kterými si chvíli povídáme. Spí většinou venku, ale jejich batohy jsou malé a lehké. Vyprávějí nám, že stezku jdou jen tak na přeskáčku, sami vlastní penzion v Krušných horách, kde stezkařům nabízejí skromnější a levnější možnost přespání, a tak si to chtěli také zkusit. Jejich motto se nám líbí – každý si na zádech nese svůj strach. Kdo se bojí hladu a žízně, má moc jídla a vody. Kdo se bojí zimy, nese příliš mnoho oblečení. Není snadné najít tu správnou míru, ale oni ji zdá se našli. Podruhé na ně narazíme před Mosty u Jablunkova a zbytek dne jdeme spolu. Paní mě překvapí otázkou, jestli nejsme křesťané. Nemyslím, že to poznala podle našeho křesťanského vyzařování, zřejmě si jen všimla na mém batohu Zdeňkových placek ze sborových táborů. Biblické názvy na nich byly totiž dobře čitelné.

Nakonec zjišťujeme, že máme dost společných známých, mimo jiné Filipa Krupičku, pár lidí z Křesťanského společenství, a dokonce u nich několik rodin z našeho sboru bylo na společném letním pobytu s Ester Čaškovou. Svět je opravdu malý. Z Mostů od Jablunkova stoupáme zase nahoru na hřebeny, přes Velký Polom na Sulov a Bílý Kříž, kousek odtud spíme v bývalé škole, dnes krásném, ale dosti drahém penzionu Bezručova škola. Lysou horu teď vidíme z mnoha úhlů a stále blíže, ale nejdeme na ni, protože není na hraničním hřebeni. Úsek končíme na Bumbálce, kudy vede frekventovaná silnice ze Slovenska, býval tu hraniční přechod. A opět – již naposled - potkáváme naše nové známé, dáváme si společně oběd a my se potom už vracíme do Prahy, zatímco oni ještě pár dní půjdou.

Bumbálka-Starý Hrozenkov (červenec 2024)

V červenci se však na Bumbálku vracíme a stoupáme dále cestou, na kterou jsme na jaře jen koukali. Z Bumbálky jdeme na Makovský průsmyk, kde míjíme monumentální památník Slovenského národního povstání. Za Bumbálkou jsou to už Javorníky, a tak jdeme pak přes Malý a Velký Javorník, a ještě další vrcholy se stejným názvem, přes Kohútku, lyžařské středisko se starými i novými rekreačními budovami, kde večer vidíme duhu. Po přejití několika dalších vrcholků klesáme z Krkostěny do Papajského sedla, což je malý horský průsmyk, které je ale známý tím, že tudy po těžkých bojích vstoupil ze Slovenska 1. československý armádní sbor, a 2. května 1945 tak začalo osvobozování Vsetínska. Dnes se to zdá neuvěřitelné, když člověk vidí úzkou silničku s prudce se zvedajícím svahem na každé straně.

Pod Makytou

Odsud už vyfuníme na Makytu, která nás po klopotné cestě kolem patníků vítá deštěm. Na další cestě se nám ale otevírají krásné výhledy, klesáme k Francově Lhotě, která byla za turecko-tatarských nájezdů v 16. a 17. století opakovaně pleněna. Scházíme přes pozoruhodnou osadu Sidonii se sklářskou dělnickou kolonií a zbytky společné chlebové pece do Vlárského průsmyku, za nímž už začínají Bílé Karpaty. Cesta z průsmyku do nich stoupá asi 12 kilometrů do stálého kopce. Někde cestou za Čerešienkami potkáváme u studánky pána s motorovou čtyřkolkou, který je už v důchodu, jezdí sem čistit studánku a povídat si s turisty, kterým nabízí lahvové pivo, za které nic nechce a je v tom nekompromisní. Chození kolem hranic moc nerozumí, v přírodě je celý život, ale vypráví nám o tom, že si pamatuje poslední „bohyni“ na Žítkové, Irmu Gabrhelovou, a líčí nám některé její léčebné metody – nemocné depresemi prý zavírala do sklepa do tmy a pomohlo to. Jen nevím, na jak dlouho… Do Žítkové docházíme odpoledne, a pak prudce klesáme do Starého Hrozenkova, kde tato etapa končí. Schází nám ještě kolem 70 kilometrů, abychom naši pouť uzavřeli.

Starý Hrozenkov-Mlýnky (srpen 2024)

Už to opravdu nechceme odkládat, a tak si ještě v srpnu vyšetříme tři dny, abychom cestu došli. Je skutečně úmorné vedro, každý stín je úlevou, a musím říci, že ho naštěstí na tomto úseku bylo poměrně dost, i přes velké sucho. Bílé Karpaty – to je Malý a Velký Lopeník a Velká Javořina, nejvyšší vrchol tohoto pohoří. Nezapomenu na koupání v malém vesnickém koupališti, nad kterým se Javořina strmě zvedala. A také na větrný mlýn v Kuželově a nocleh ve vesnici pod ním na dohled od Hrubé Vrbky, kde jsem hodně myslela na Dagmar Bružovou z našeho sboru. Ta v Hrubé Vrbce prožila několik let jako mladá paní farářová a místo i jeho obyvatelé jí přirostli k srdci do konce života. Přes další vrcholky kopců míříme již do Mlýnků a posledních pár kilometrů cesty nám dává skutečně zabrat.

Neskutečné vedro, vyprahlá země a žádný stín, cestu si trochu krátíme a narazíme přitom na obrovská stáda srnek s mláďaty, které před námi utíkají a až žalostně bečí (nebo mečí, nevím, jak vlastně „dělají“ srnky). Nechápeme, kde v tomhle vyprahlém lese berou vodu na pití. Ke konci už jsme tak unavení, že se zbytečně přeme o to, co asi znamená místní název Šmatlavé Uhlisko, a pak konečně docházíme do Mlýnků, kde naši pouť uzavíráme. Triumfální pocit se nějak nekoná, jen se vyfotíme u cedule a pak ještě krátký odpočinek u přehrady, který nám spolu s koupáním vrátí sílu a také radost a vděčnost, že jsme to nakonec zvládli.

Jana Šarounová