Byli jsme tam (9)

Ž 84,6 - Blaze člověku, jenž sílu hledá v tobě,
těm, kteří se vydávají na pouť

Král a Ré

Tohle heslo jsem si zapamatoval ze Tří mušketýrů nemaje tehdy ovšem ani páru, jestli Ré je chlap nebo kus země. Už ale přes dvacet let se pyšním vědomostí, že to je kus země. Ostrov, placatý, bažinatý, vystrčený z Francie do Atlantiku. A má svoje kouzlo, které očarovalo celou naši rodinu, od mojí milé ženy po naší foxteriéřici. A to natolik, že minulé léto jsme tam jeli už po páté nebo po šesté.

Ještě než jsme odjeli, dali jsme si jedno kolo rozhovoru, který už máme docela nacvičený. O tom, jak se tam a zpět dostaneme. Smysl by dávalo letět alespoň do Paříže nebo lépe do Nantes a koncovku pak zvládnout vlakem a autobusem. Tím rozhovor začínáme. A pak tohle pohodlí opustíme pro vidiny nejkrásnějších klacků a kamenů z pláže, které by nám do letadla nevzali (a dobrodružství poznávání míst, která se nám připletou do cesty).

Tyto traverzy Francií by

Do La Rochelle se z ostrova dá dojet autem (nejpohodlnější), lodí (nejromantičtější) nebo autobusem (nejdobrodružnější). Tohle město vydělalo spoustu peněz na trojúhelníkovém obchodu (šlo o to, že obchodní galéry jezdily po světě „do trojúhelníku“; nejprve jeli kapitáni se zbraněmi, nástroji a látkami do Afriky, kde je směnili za otroky, pak s otroky do Ameriky, kde je prodali a nakoupili tabák, bavlnu, cukr a s tím se vrátili domů), kterému se místní věnovali od 16. století. Dneska je tu k vidění opravdu moc hezký starý přístav s gotickým majákem, snad největší sportovní přístav u Atlantiku pro menší jachty.

La Rochelle bylo jednou z bašt Kalvinismu ve Francii. Toleranční edikt Nantský ji dal statut „bezpečného“ hugenotského města, později tu vznikla reformovaná republika po vzoru té Ženevské. Celé tohle období ukončila porážka města, na které se podle pana Dumase podíleli i pánové Athos, Porthos, Aramis a D´Artagnan. Dneska tu je v kostele EPUF (to je zkratka církve nejpodobnější ČCE, od nedávna už také složená ze sborů Luterských i reformovaných) hezké muzeum reformace, kde si Středoevropan uvědomí, že to ti reformovaní měli ve Francii snad ještě složitější než ti naši.

V celé oblasti okolo La Rochelle najdete stopy bývalého napětí mezi Francií a jejími západními sousedy Anglií a Španělskem. Opevnění, která tu stavěl Ludvík XIV (tedy jeho architekt Vauban) byla v roce 2008 zapsána na seznam kulturního dědictví Unesco. V jedné z pevností se točí nekonečný seriál pevnost Boyard, v jiné, kousek od Boyardu, na ostrově, který má tvar sekery a jmenuje se Aix, se Napoleon I. loučil se svobodou (osobní). Pod okny mu kotvily dvě anglické galéry, aby si nerozmyslel podpis kapitulace, a když podepsal a strávil tam poslední noc ve své vlasti, tak ho odvezly na ostrov Svaté Heleny.

Vedle pevností tu jsou stopy poslední velké války. U mostu na ostrov Ré je bývalá ponorková základna, dneska v dosti industriální čtvrti. Ke konci minulého století se tu točil film o Indiana Jonesovi. Ten první, myslím. Když přejedete most, tak se ocitnete v jiném světě, plném nízkých rybářských (dříve) domků, bez velkých hotelů, se spoustou cyklostezek, který se vyznačuje nejméně třemi odlišnými tvářemi.

Sůl:

Velký kus ostrova, hlavně ta do moře vystrčenější část zabírají slané bažiny, které udělali lidé. To zní sice zvláštně, ale účel je prostý. Ručně tu získávali sůl z mořské vody. Na to je potřeba taková soustava rybníčků a tůněk, pár fortelných chlapů a sluníčko. Celé té činnosti se říká „pěstování soli“ a v rámci odborných výrazů jsem se dozvěděl, že se takto vypěstovaná sůl „sklízí“. Tu sklizeň si oblibují spíše naše dámy, protože mne pohled na opáleného svalnatce, na kterém se odráží slunce a vítr mu čechrá vlasy, a který se ohání takovým dřevěným „pohráblem“, nenaplňuje nijakým nadšením.

Sklizená sůl se dává na hromady, „pytlíkuje“ a prodává. Všude. Uprostřed ničeho tu najdete stolek, na kterém jsou pytlíky soli a krabička na drobné. Jinak nic. Tahle solná kultura kvetla od středověku a uvadla za průmyslové revoluce. To že dneska opět bují je dílem místního solivarnického družstva. A je pravdou, že jemná sůl (říká se jí solný květ a když se láme odpoledne do večera, sluníčko ještě hřeje, tak se tenhle solný květ objeví na trávách okolo bažin, jako by byly ojíněné) je dost vyhledávána a není úplně levná (i deset euro za deset deka).

Kostely:

V tomhle kousku Francie mne občas udiví, jak podobnou cestu historií máme. Hlavně když stojím ve Svatém Martinu. Je tam taková deska, která připomíná kněze, co odmítli přísahat věrnosti Francouzské revoluci. Za tři roky jich sem z celé Francie navezli přes tisíc. Do citadely (která i dnes slouží co dost těžký žalář). A tak když jsem v Bíle Vodě, vzpomenu si na Svatého Martina, a když jsem ve Svatém Martinu, tak na Bílou Vodu. A také když si dáváme kávu ve vesnici Loix před kostelem Svaté Kateřiny. On má totiž nade dveřmi takovou kulatou placičku s písmeny R F (jako Francouzská Republika) a pod tím nápis Svoboda, Rovnost, Bratrství (tedy v originále Liberté, Egalité, Fraternité). Je to vzpomínka na doby, kdy tu stát hodně mluvil do církevních věcí, dával kněžím souhlas k službě a tak. Ve Francii to bylo po Velké revoluci podobné jako u nás před tou sametovou. Francouzská církev se od republiky odstřihla zákonem z roku 1906 a od té doby sbírá zkušenosti s tím, jak žít ve stavu odluky od státu.

A pak tam jsou kostely námořnické, věž jednoho z nich slouží jako orientační bod pro lodě, je natřená bílo černě, aby byla poznat z dálky (tedy sloužila před začátkem doby GPSkové) a skoro v každém z deseti kostelů (víc jich na ostrově myslím není) je nějaká námořnická kaple, s poděkováním Bohu za záchranu trosečníků a občas i s modelem lodě, ze které se trosečník živ jsa dostal.

Pláže:

Tak ty jsou tam pěkné. Ale nejde jenom o to, že tří až šestimetrový přiliv a odliv odhaluje království života na litorálu v celé jeho nádheře, a že když si sebou na procházku vezmete kladívko a nůž, tak můžete posvačit vlastnoručně natlučené ústřice. Pláže jsou divoké, na konci ostrova přecházejí ve velkou ptačí rezervaci. Ta nejdivočejší z nich si zahrála roli Omaha Beach ve filmu „Nejdelší den“ o vylodění v Normandii. Skoro všude jsou na plážích vidět zbytky atlantského valu a na samém konečku ostrova Ré jsou dva majáky, jeden malý, barokní, druhý vysoký jako Petřínská rozhledna (jen schodů, když na něj lezete, je o trochu méně, ale pořád se to té třístovce blíží), který od poloviny 19. století svítí na cestu lodím plujícím podél pevniny Gaskoňského zálivu.

A v neposlední řadě jsou u moře k nalezení ty báječné klacky a kameny, a vůbec kdeco, co se vejde do auta a do letadla ne. Takže nám nakonec nezbylo nic jiného nežli se drncat přes půl Evropy domů, s hřejivým pocitem, že cestou tam jsme viděli spoustu hezkých věcí, potkali dobré hospody a na cestu zpátky jsme si mohli do kufru dát ten nejkrásnější kus dřeva, co na pláži byl.

Matěj Cháb