Ohlédnutí za Janskými Lázněmi

Milé sestry, milí bratři z vinohradského evangelického sboru, sestra Jana Šarounová mě oslovila, jestli bych nenapsala o letošním sborovém pobytu v Janských Lázních. Jestli Vám to nebude vadit, ráda se s vámi podělím o pár svých zážitků a postřehů.

Začnu velmi prozaickou věcí, počasím. Hned v první polovině pobytu krásně nasněžilo, a tak jsme se mohli plně oddávat dynamice zimních sportů. Rodiče menších dětí hojně využívali služeb lyžařských škol. Není to levná záležitost, ale takovéto učení je velmi efektivní, učitelé jsou k dětem milí a trpěliví… Myslím, že je to dobré podnikání. A já se musím přiznat, že mám radost, když můžu nechat někoho vydělat si peníze. /Ale to je jenom na okraj./ Ty, co nelyžovali, jsme potkávali na procházkách a bylo moc milé prohodit alespoň pár slov s lidmi, které jsme do té doby znali jen od vidění. K večeru jsme se jako včelky vraceli do úlu. Před večeří se scházely děti a pod vedením sestry Evy Šormové /děkuji ti, Evo, že na naše děti pořád myslíš/ zpívaly, naslouchaly biblickému vyprávění, luštily hádanky, řešily Kimovku, jeden večer si modelovaly ze samotuhnoucí hlíny. Jednou Eva takhle večer vyprávěla o králi Šalomounovi a o jeho moudrém přání. Zeptala se dětí, jak by s takovým přáním naložily ony. Malinké děti si přály hračky, koníka, počítač. A tu řekl Kája: "Asi aby všem bylo dobře, né?"...

No a potom nastal večer a PROGRAM. Chtěla bych na tomto místě srdečně poděkovat všem, kdo se na jeho přípravě podíleli, předně asi bratru farářovi Martinovi Zikmundovi a Petru Slámovi. Hlavní částí večera byla pobožnost se čtením z knihy Kazatel. Po ní byli připraveny tématické večery. Dvakrát dostaly možnost trochu se představit dvě rodiny. Mladí manželé Šárka a Tomáš Osladilovi a druhým párem jsme byli my s Vítkem. My jsme mluvili o naší práci - jsme loutkoherci. Tomáš je fyzioterapeut, ale neposkytl nám masáž těla, nýbrž promasíroval trochu naše mozkové závity. Připravil si na nás psychologický test, hodnotící naši obranyschopnost vůči stresu, a dále několik hlavolamů. Ale lámejte si hlavu, když jste zmoženi krásou okolních kopců a svěžím vzduchem. Ještě že nás po svém rázném a náročném manželovi pohladila jeho žena Šárka něžným čtením o lásce. Jak se krásně doplňují.

V jiný večer nás navštívila výprava z Betléma. Byli to ředitelé, učitelé, studenti a přátelé Institutu ekumenických studií, který funguje na Evangelické teologické fakultě UK v Praze. Nejdřív milá návštěva mluvila všeobecně o vzniku a zajímavém programu studií a potom jsme mluvili osobně s některými studenty. Na nás s Vítkem zvlášť zapůsobila jedna mladá osůbka. Mluvila o své práci v bankovnictví a měla přitom obdivuhodný nadhled, bylo vidět, jak jí víra dává svobodu i ve světě obrovských peněz. Bylo hezké, jak mluvila s radostí o své práci - zdá se, že to všechno pojímá jako dobrou hru, ve které vlastně o nic moc nejde.

Další večer byl věnován povídání o Iráku a o oprávněnosti či neoprávněnosti vojenského zásahu proti režimu S. Husajna. Tohoto večera se účastnil Vítek, já jsem byla s dětmi. Názory se prý různily a různily. Je to těžká věc. Velikost a závažnost problému svádí k pocitu bezmocnosti. Ale může nás také naopak přimět k větší vroucnosti našich modliteb a k průzkumu naší víry v jejich vyslyšení. A také máme šanci odpoutat se od žabomyších válek a hledat spojence v boji proti skutečnému Nepříteli. /To je výsledek mého kuchyňského teologického přemýšlení, prosím tak jej i berte./

V poslední večer proběhl rozhovor o přečtené knize Kazatel. Já jsem opět plnila rodičovské povinnosti a přišla jsem do jídelny až k závěru. Ale i o tom bych ráda něco napsala. Petr Sláma vyzval přítomné starší sestry, aby ony samy zformulovaly "svého" Kazatele - svoje "oč v životě běží." Jedna sestra řekla "poctivost" a na chvilku se krásně rozzářila. Další sestra řekla "odpuštění, umět odpustit"... Jsem vděčná, že jsem je mohla slyšet. Potom dostal prostor další host - nehost bratr farář Mikuláš Vymětal. Připravil si povídání o islámu. Věci, o kterých mluvil, mi připadají velmi významné. Kromě porozumění stoupencům islámu se také bratr Vymětal angažuje/ doufám, že to nějak nepletu/ ve věci akceptace homosexuálních občanů většinovou společností. Společným jmenovatelem jeho úsilí je, zdá se, přijímání slabšího silnějším. Mluvil i o strachu, který je způsoben nevědomostí. Jednoduše, když něco poznáváme, strach postupně mizí a my jsme způsobilí PŘIJÍMAT. Přijímání mi připadá velmi významné v tolika rovinách. Podle evangelisty Matouše 18. kap., v. 18 říká Pán Ježíš toto: "Amen, pravím vám, cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi." Zdá se, že bratr Mikuláš chce do nebe narvat, co jen půjde. Jestli dovolíte, vyslovím svůj názor na to. Já sama jsem byla přijata, byly mi odpuštěny hříchy, takže neodpírat druhým právo na to, co jsem sama dostala darem, se mi stalo vodítkem v přístupu k lidem. A proto mě bratr Vymětal velmi potěšil.

Zdá se, že bych mohla psát a psát a psát. Ale v tuhle chvíli si sama říkám : a dost! I když jsem nenapsala ještě o tom, jak malý Prokop sochal ve sněhu, jak Irenka pomáhala paní Hradecké, také o zvláštní, smutné biblické hodině jsem se nezmínila, o tom, jak batolátka Martička, Samuelek a Elík pravidelně kontrolovala obsah odpadkového koše, o tom, co způsobil televizní pořad o Karlovu mostu, o tom, jak Honza v pravou chvíli zvolal: "Pán Bůh s námi a zlé pryč!", o tom, jak jsme zpívali kánon "Vše, co má dýchání, navěky chval Hospodina zástupů"...

Zuzana Bruknerová