Kázání při bohoslužbách na Nový rok 2003 v Praze - Vinohradech

Kázáním posloužil bratr synodní senior Pavel Smetana

1. čtení: Luk. 19, 1-10

2. čtení: 1. Sam. 16, 1-7: Hospodin řekl Samuelovi: "Jak dlouho ještě budeš nad Saulem truchlit? Já jsem ho zavrhl, aby nad Izraelem nekraloval. Naplň svůj roh olejem a jdi, posílám tě k Jišajovi Betlémskému. Vyhlédl jsem si krále mezi jeho syny." Samuel se zdráhal: "Jak mohu jít? Saul o tom uslyší a zabije mě." Hospodin řekl:" Vezmeš s sebou jalovici a řekneš: ´Přicházím obětovat Hospodinu. Na obětní hod pozveš Jišaje a já ti dám vědět, co máš dělat. Pomažeš mi toho, o němž ti povím.´ " Samuel vykonal, co řekl Hospodin. Když přišel do Betléma, vyděšení starší města mu spěchali vstříc s otázkou: "Přinášíš pokoj?" Odvětil: "Pokoj. Přišel jsem obětovat Hospodinu. Posvěťte se a půjdete se mnou k obětnímu hodu." Pak posvětil Jišaje a jeho syny a pozval je k obětnímu hodu. Když se dostavili a on spatřil Eliaba, řekl si: "Jistě tu stojí před Hospodinem jeho pomazaný." Hospodin však Samuelovi řekl: "Nehleď na jeho vzhled ani jeho vysokou postavu, neboť já jsem ho zamítl. Nejde o to, nač se dívá člověk. Člověk se dívá na to, co má před očima, Hospodin však hledí na srdce…"

Milé sestry a milí bratři,

srdečně Vás všechny zdravím. Máme za sebou vánoční svátky. Co pro nás znamenaly? Přinesly nám něco důležitého, nebo jsme si s hospodyněmi vydechli a řekli si: "Máme už opět za sebou všechnu tu práci a starosti?" Možná, že jsme nic mimořádného neprožili. Směli jsme však znovu slyšet vánoční poselství o narození Spasitele. Pokud toto poselství alespoň trochu změnilo náš pohled na svět, pokud nás upozornilo, že život je víc než práce, jídlo a pití, trocha zábavy a mnoho, mnoho starostí, že život je darem, který přijímáme z Boží ruky, a že je také úkolem a posláním, které máme naplnit, pak to není málo. Pokud nás vánoční poselství povzbudilo k tomu, abychom nemysleli sobecky jen na sebe, nýbrž také na své bližní, pokud se v nás probudila touha udělat něco dobrého pro lidi v nouzi, osamělé a postižené, pak Vánoce měly smysl. Jestliže jsme v příchodu Božího Syna na tento svět poznali alespoň v záblesku Boží lásku, jestliže jsme získali trochu víc důvěry, že se nemusíme bát, že nás nebeský Otec neopustí a nenechá v našem srabu, pak Vánoce měly smysl.

Každý rok vyhlašuje synodní rada evangelizační heslo, biblický verš, který by nás měl v našem životě víry i v naší službě posilovat a provázet. Je to už tradice, že tento biblický verš je základem mého novoročního kázání zde na Vinohradech.

Pro rok 2003 je to verš z přečteného oddílu z 1.Sam. 16. kap. v. 7:

Člověk se dívá na to, co má před očima, Hospodin však hledí na srdce.

Tato sdělení uslyšel ve svém srdci významný izraelský prorok a kněz Samuel jako poselství od Hospodina, Boha Izraele. Často o tom přemýšlím, jak asi toto slyšení Božího hlasu v životě proroka probíhalo. Jistě to byla jiná forma komunikace, než jakou známe. Prorok byl schopen přetlumočit Boží sdělení do srozumitelného jazyka. V době, o níž biblický příběh vypráví, došlo v životě Božího lidu ke zlomové situaci. První izraelský král Saul se natolik zpronevěřil svému poslání, že ho Hospodin zavrhl. Byl to krásný, urostlý muž, udatný bojovník, o hlavu vyšší než ostatní muži v Izraeli. Byl pobožný jako mnozí v církvi tehdy i dnes, avšak jeho srdce bylo svévolné. Nadřazoval vlastní zájmy Božím záměrům a Boží vůli. A tu nastala velmi smutná chvíle, kdy Pán Bůh svého vyvoleného krále zavrhl. Byl pro Boží království nepoužitelný. Ještě sice několik let kraloval, Bůh však s ním už přestal počítat pro své záměry. To je děsivá situace, jestliže dojde v Božím srdci k rozhodnutí, že už o člověka ztrácí zájem, že ho zavrhl. Většinou se to projevuje tak, že se člověk stane hluchým a necitlivým vůči Božímu slovu. Takový člověk si často ani neuvědomuje, že se tak velice Pánu Bohu vzdálil, že jeho tichý hlas přestal slyšet.

Tehdy byl Hospodinovým prorokem a nejvyšším knězem Samuel. Tento Boží muž měl krále Saule upřímně rád. Bylo pro něj nesnadným a bolestným úkolem přijmout Boží rozhodnutí, smířit se, že Saul byl zavržen, a pomazat na krále někoho docela jiného. Podřídil se však Boží vůli. Hospodin ho poslal do Betléma, do významné betlémské rodiny Jišajovy. Jišaj Betlémský měl osm synů, z nichž měl Samuel vybrat budoucího krále a pomazat ho posvátným olejem.

Sedm nádherných mladých mužů, seřazených nejspíš podle stáří, stálo před Hospodinovým služebníkem. Koho z nich si Hospodin vyvolil? Samuel je přehlížel zkušeným okem člověka, který se naučil lidi hodnotit. Biblický vypravěč nám dává nahlédnout do jeho rozhodování. Samuelovi se zalíbil hned prvorozený Eliab. Prvorozený byl podle Božích řádů zasvěcený Hospodinu. Navíc to byl vysoký, urostlý, zdatný muž v nejkrásnějším věku. Koho jiného by si mohl Hospodin vyvolit za budoucího krále, za svého pomazaného, než právě prvorozeného? V této chvíli však uslyšel Samuel ve svém srdci tichý Boží hlas: "Nehleď na jeho vzhled ... neboť já jsem ho zamítl…Člověk se dívá na to, co má před očima, Hospodin však hledí na srdce." Byla to zvláštní, bolestná lekce pro Božího služebníka, jestliže nemohl spoléhat na své smysly, na svůj vlastní odhad, na svou zkušenost s lidmi. Ani on, prorok a kněz, nevidí do lidského srdce, do jeho myšlení, do jeho minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Srdce člověka zná jenom Pán Bůh sám. A Boží hodnocení se velmi často podstatně liší od lidského hodnocení. Pán Bůh pro své plány nepotřebuje lidi krásné, fotogenické, kteří se dobře vyjímají na obrazovce, fyzicky zdatné, mladé, chytré, vzdělané. Všechny tyto vlastnosti mohou být důležité pro lidský život. Ale Boží plány naplní jen ten, kdo Pánu Bohu důvěřuje, kdo má vděčné srdce, kdo je poslušný. My víme, že se nakonec "mužem podle srdce Božího" stal chlapec David, pastýř ovcí, mládeneček libého vzhledu, hudebně nadaný, odvážný. Avšak nejkrásnější na něm bylo, že bral Pána Boha vážně, že činil upřímné pokání, když se dopustil hříchu, že dovedl nad svým selháním plakat a prosit za Boží odpuštění.

Tento verš "člověk se dívá na to, co má před očima, Hospodin však hledí na srdce" má celou církev provázet v roce 2003.

Co z něho smíme vyposlechnout pro svou práci?

Pánu Bohu záleží na lidském srdci a podle něho hodnotí člověka. V biblické době považovali lidé srdce za místo myšlení, vůle, rozhodování a svědomí. Dnes bychom nejspíš hovořili o lidském nitru, o základu a hlubině lidské existence, o lidské duši. Co se v nás skutečně odehrává, jaké jsou naše myšlenky, záměry, sny, do toho nepronikne žádný člověk. Před lidmi své nejvnitřnější myšlení dokážeme skrýt. Někdy i sami před sebou. Ale Pán Bůh nás vidí zcela odkryté. Jakoby se díval do našeho nitra za pomoci rentgenových paprsků. Co v našem srdci vidí? Co v něm vidí u mne, u nás všech? Nejen v jediném okamžiku, v této chvíli, ale po celý náš život. Myslím si, že je to často žalostný pohled. Však to Pán Ježíš velmi ostře pověděl, že" z lidského srdce vycházejí zlá myšlení, vraždy, smilstva, cizoložstva a těm podobné věci, které poskvrňují člověka před Bohem." Jako křesťané bychom měli mnohem víc pečovat o stav svého svědomí a svého myšlení. Především bychom měli svých hříchů upřímně litovat a také vést skutečný zápas proti zlu. Vy jistě víte, jak takový zápas jedinečně vyjádřil reformátor dr. Martin Luther (necituji doslovně): "Nemůžeme dravým ptákům zabránit, aby nám létali nad hlavou, ale můžeme jim zabránit, aby si udělali na naší hlavě hnízdo." A právě David nás naučil, jak může člověk se zlem ve vlastním srdci zápasit a jak může opět získat čisté srdce. V Žalmu 51. čteme jeho prosbu: "Srdce čisté stvoř mi ó Bože, a ducha přímého obnov v mém nitru!" Tak bychom se denně měli modlit i my: "Pane, který znáš každou mou myšlenku, odpusť má selhání a dej, abych se mé srdce stalo živnou půdou pro všechno krásné a ušlechtilé.

Člověk není schopen proniknout do srdce druhého člověka. My jsme schopni druhé lidi hodnotit jen podle toho, co vidí naše oči, podle svých vlastních zkušeností. Jsou lidé, kteří vyzařují laskavost, kteří jsou ochotni pomoci, kteří jsou ukáznění, pracovití, dovedou se ovládat. Kteří také chodí upraveni a dbají na svůj vzhled a zevnějšek. Kteří mluví pobožně a viditelně usilují o mravný život. Jistě i tyto vnější věci o lidech mnoho vypovídají. Nemusí to však být pravý obraz jejich nitra, srdce. Někdy se může skrývat v zanedbaném bezdomovci víc milosrdenství a zájmu o druhé lidi, než při nás, kteří jsme v církvi vyrostli a kteří známe Písmo od svého dětství. Jestliže tedy do nitra druhého člověka nepronikneme, pak bychom měli být velmi opatrní v soudech a hodnocení druhých lidí. Nemusím připomínat, jak rychle dovedeme své bližní soudit a odsoudit jen podle vnějších projevů. Snadno je zařadíme do kategorie "nenapravitelní", místo abychom jim podali pomocnou ruku. Při vynášení svých soudů bychom měli být velmi zdrženliví. Pán Ježíš bral vážně hřích, a přece se i za své katy modlil: "Odpusť jim, Otče, protože nevědí co činí" a své učedníky varoval slovy: "Nesuďte, abyste nebyli souzeni". Zde vidím jedno z nebezpečí právě naší evangelické zbožnosti.

V Kristu je naděje pro každého. On je jediný, který nejen zná lidské srdce, ale může ho proměnit a učinit tak nového člověka. Vzpomeňme si na jednoho muže z mnoha, s nimiž se setkáváme v příbězích Nového zákona. Zacheus. Bohatý státní úředník, který bez skrupulí zneužíval svého postavení a okrádal lidi. Krádeže ve velkém, vykořisťování bližních, to není ničím novým pod sluncem. Zacheus slyšel o Ježíšovi, ke kterému ho neodolatelně něco táhlo. Protože byl malé postavy, vylezl si na strom moruše, aby si Ježíše pěkně zvysoka mohl prohlédnout. Pak však došlo k osobnímu setkání. Pán Ježíš mu řekl: "Zachee, rychle slez dolů. Dnes musím zůstat v tvém domě." Došlo k neuvěřitelné události. Když kritici odsuzovali Ježíše, že vešel do domu bezbožníka, stalo se něco naprosto nečekaného. Zbohatlík Zacheus řekl Pánu Ježíši: "Polovinu svého jmění, Pane, dávám chudým, a jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně." Nový zákon se nepiplá v lidském nitru. Ukazuje však, že Boží Syn dovede lidské srdce proměnit. Tato proměna se deklaruje v lidském činu, ve svobodě vůči majetku i vůči postavení. V novém zájmu o potřebné, chudé a ošizené.

Stojíme na začátku nového roku. Jaký bude, jak se bude utvářet naše společnost? Velice bude záležet na nás, křesťanech, stane-li se evangelium prostřednictvím služby a svědectví církve opět nadějí pro naši společnost. Je to možné? Pro nás, kdo jsme uvěřili, je Kristus touto nadějí. Věříme, že má moc měnit lidské životy, proměnit srdce člověka, aby bylo plné lásky a pravdy a učinit svědomí opět citlivé vůči Božímu hlasu.