O naději nad ději

Rozhovor a Alenou Zikmundovou

Maminka (NLH) se narodila na Vinohradech, kde vyrůstala jako 3. generace v reformovaném sboru. Její dědeček, Antonín Dvořák, byl nejen stavitelem, který se zasloužil o mnoho domů na Vinohradech - včetně Korunní 60, ale byl i několikaletým kurátorem ještě v Čermákově ulici. Jeho rodina nebyla z církve, ale on byl pokřtěn a stal se členem reformované církve, pietistickým, ale velice přísným. Babička Dvořáková pocházela z katolické rodiny z Michle. Dvořákovi měli tři dcery (Boženu, Marii a Růženu), jež se v roce 1903 vdaly během půl roku; všechny tři si vzaly lékaře, kteří chodili do Jeronýmu (Josef Šimek, Josef Svoboda a Adolf Lukl). Pak bydleli na Vinohradech. Dědeček Adolf Lukl se narodil v r.1874 v Nosislavi, též do reformované rodiny, gymnázium studoval v Kolíně u Čeňka Duška. Je možné, ze se již tam seznámil se svými švagry; Josef Šimek pocházel z Prosetína a Josef Svoboda ze Starého Kolína.

Rodina byla až asketicky vedená, nekouřilo se, netančilo, nepil se alkohol, neděle se přísně dodržovala; byli přátelé s Janem Karafiátem, chodili za ním na Smetanku a pak pěšky do Bubenče. Dědeček Lukl byl gynekologem, ordinaci měl v Budečské ulici. Byl činný v mnoha spolcích a organizacích, především v Kostnické jednotě. Babička byla velice energická a schopná žena, ale dědeček nechtěl, aby byla veřejně činná, takže se věnovala převážně rodině, kde dlouho měla velení.

Dědeček Dvořák postavil velikou vilu v Senohrabech, aby celá rodina byla pohromadě i o prázdninách. Ve veliké prosklené jídelně stál klavír i harmonium. V neděli dopoledne se všichni obyvatelé vily sešli ke službám Božím - rodina i veškeré služebnictvo, kázal Adolf Lukl, Josef Svoboda, Josef Lukl Hromádka nebo Jan Amos Pellar. Luklovi měli tři děti, z nichž Naděje byla nejstarší. Druhý byl Pavel (1905 - 1995), který vystudoval medicínu a stal se profesorem vnitřního lékařství nejprve v Hradci Králové, pak v Olomouci. Třetí byla Eva (1909 - psycholožka) - která se provdala za faráře Jana Amose Pellara, s nímž byla v Přelouči a pak čtyřicet let v Hradci Králové. Nyní v 94 letech žije v domku se synem ve Vysoké n. Labem.

Maminka svého manžela velice milovala, byl pro ni skutečným garantem, takže se s jeho názory ztotožňovala. Také Luklovi si JLH velice vážili. Setkávali jsme se spolu v neděli odpoledne a večer (maminka s babičkou snad denně) a dědeček Lukl vždy debatoval, spíš provokativně, aby slyšel tatínkovy argumenty. Nikdy jsem mezi nimi v dětství nezaznamenala nějaké napětí. Snad jedině maminčin bratr Pavel byl kritičtější, tehdy i potom.

Když jsme odjeli z Čech (bylo to 22. 4. 1939), poprvé si musela poradit doma sama bez maminky a bez služebné. Dokázala to a s radostí nám všem vytvářela domov. Ne že by byla jen v domácnosti, měla množství zájmů, pěvecké sbory, Women´s College Club, War Relief a samozřejmě křesťanskou službu ve sboru. V Americe rozkvetla a získala sebevědomí. Princeton byla oáza, v semináři jsme se cítili jako jedna veliká rodina: profesoři a jejich rodiny i studenti. Byla to pro nás všechny formující léta (aspoň pro nás ženy!). S váháním a obavami se pak v r.1947 vracela zpět do Prahy. Vlastně se, maminka a sestra, ani vrátit nechtěly. Já jsem byla na tatínkově straně, že se vrátit máme.... Proto jsem si po návratu nemohla stěžovat. Nebylo to pro žádného z nás lehké. Nedávno mi má sestra řekla, že se s tím vyrovnala až v roce 1968. A já teprve po návštěvě USA v 1989. Pro maminku to bylo velice těžké po všech stránkách.

Opět mohu jen opakovat: tatínkovi a jeho moudrému úsudku jsme všichni velice věřili. Když jsme se vrátili z USA a maminka byla opět vystavena babiččině řídící úloze v rodině, ještě víc se přimkla k tatínkovi. Sdílela s ním porozumění socialistickému úsilí a možná se stala trochu fanatickou obdivovatelkou SSSR. Rozhodně víc než tatínek, který byl realističtější. Otec byl v mládí i později hodně ovlivněn Dostojevským a usiloval o pochopení ruské pravoslavné duše. Maminka byla dobrou hostitelkou a věru k tomu měla příležitost: jak v USA, tak pak v Praze přicházeli a přijížděli k tatínkovi návštěvníci, významné osobnosti i studenti. Tatínek je vždy zval na oběd, večeři nebo aspoň na čaj. Maminka to dělala ráda, s velkou noblesou a radostí, cítila k této službě povolání. A služba byla v její výchově vždy na předním místě. Když jsme přijeli do ciziny, nabádala nás, abychom se sestrou vždy volily spíš službu druhým než sebeprosazení. Také jí šlo o mravní čistotu, hlavně v lásce - to se k ní chodili radit studenti z bohosloveckého semináře. Měla ráda děti a vnoučata ji milovala. Všichni jsme rádi jezdili “na domeček” do Janských Lázní. Otiskla tam svou vstřícnou a milující stopu. Po tatínkově smrti maminka zůstala nasměrovaná levicově a po roce 1989 se již moc neorientovala. Ale to bylo těžké pro všechny.

Maminka byla na Vinohradech pokřtěná i konfirmovaná. Zde měla i duchovní zakotvení. V Princetonu sice aktivně pracovala v 1.st Presbyterian Church, ale zdejší sbor se jí po návratu stal druhým domovem. Nejenže se účastnila pravidelně nedělních bohoslužeb. Ráda navštěvovala biblické hodiny, za faráře Jerieho, Moravce, Otřísala a stihla i Duse. Když byla u nás na návštěvě, snažívala se přijet do Prahy včas, aby stihla biblickou. Byla též členkou křesťanské služby a zpívala v pěveckém sboru, který vedl Zdenek Coufal. Měla radost z toho, ze se učili nové písně. Jelikož byla velmi hudebně nadaná a měla vynikající sluch i techniku, suverénně zpívala alt a často doprovázela shromáždění na klavír. Hrávala na klavír čtyřručně, s Annou Máchovou Heryánovou, s JUDr. Jaroskem ve Vsetíně. Se svým bratrem Pavlem se několikrát v roce sešli jen proto, aby spolu hráli na cello a klavír. Hrála také na kytaru, v mládí byla skautka a její oddíl Vretenušek se scházel až do smrti posledních. Pěkně navíc kreslila a moc jí bavilo zařizovat byt. My jsme se s Vojtou často stěhovali a já jsem samozřejmě měla své názory na zařízení bytu a umístění nábytku. Časem - ne hned - jsem většinou musela dát za pravdu mamince.

Ptal se Petr Sláma, listopad 2003