Děti Abrahamovy

Kázání Miloše Rejchrta při závěrečných bohoslužbách synodu

Čtení: Iz 51,4-8

Text: Jan 8,47 a 51-59

„Otec náš je Abraham,“ volají Ježíšovi protivníci. Jsou to zvláštní protivníci, nám hodně blízcí: nikoli nevěrci, nýbrž věřící, doslova židé, kteří uvěřili Ježíši. Co může být lepšího než tato kombinace víry v Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova a víry v Ježíše, jenž je vtělený Logos? A přece, Ježíš se dostává do sporu s těmi, kdo mu uvěřili.

Ti, kdo v něj uvěřili, jsou zároveň hrdí na svého praotce Abrahama. Mají být na koho hrdí, však je to opravdu jedinečná výbava, mít za zády tak bohaté dějiny Hospodinova lidu a jejich vynikající postavy. Být dědicem tak skvělých duchovních tradic je však i svazující. Ti, kdo Ježíšovi uvěřili, si totiž možná abrahamovské tradice víry považovali tak silně, že se jim už nedostávalo sil na to, aby sami jako Abraham věřili a jednali. Jim stačila abrahamovská úcta a předávání této úcty dalším pokolením vyznavačů praotce Abrahama.

„Jest sláva otců krásný šperk pro syny, kdo však chceš ctěn být, dobuď cti si sám,“ pravil jeden český básník a vystihl tím cosi velmi hlubokého, co se může týkat i víry. Víra otců, též i Husa, Komenského, Adolfa Novotného nebo Boženy Komárkové je krásným šperkem pro české evangelíky, ale úcta k našim skvělým předkům a dovolávání se jejich odkazu nestačí. Kdo chceš být ospravedlněn z víry, nepochybuj a věř, věř směle, promyšleně a pilně, věř ty a kdo jiný než ty a kdy jindy než teď.

Když Ježíš svým věřícím protivníkům či svým protivným věřícím zvěstuje radostnou novinu, že poznají pravdu a pravda je vysvobodí, rozčilí je tím. Když jim pak připomene, že víra Abrahamova je krásný šperk, ale „kdo chceš být Abrahamův dědic, jednej jako on“, rozčilí je ještě víc. I vytáhnou obvyklý mazácký argument: „Ještě ti není padesát, a viděl jsi Abrahama?“

Dosažená padesátka byla v biblickém světě, alespoň podle 4. Mojžíšovy (4,3 a 8,24), pro levity věkem, kdy odcházeli do důchodu. Tedy věkem, kdy člověk už nabral všechny zkušenosti, všechno důležité prožil, hlouposti zapomněl a to důležité si vštípil, stal se moudrým starcem. Ježíšovi protivníci tedy jinými slovy říkají: Co ty nám budeš povídat! Když jsme my, staří mazáci víry, chodili do synagogy, tys ještě někde plácal ušima. Za námi stojí zkušenost, moudrost prověřená časem. Co my už prožili, čím jsme prošli, to se všechno ani zapsat nedá, ale román by to byl. A teď nám nějaký třicátník bude vykládat, co a jak. Tak nějak mohli mluvit Ježíšovi protivníci a nám to nějak povědomě zní. V nás všech je skryta jistá ješitnost na to, co jsme už prožili, a když jsme věřící, tedy i na všelijaké etapy vlastního duchovního růstu: už tu vojnu Kristovu přece táhneme nějaký ten pátek. A že by nám do toho mohlo mluvit nějaké telátko neupřahané, nějaký mladík, nějaká mladice? Která dokonce ani nevyrostla v církvi?

Takové otázky nás generačně náchylné k církevnímu mazáctví možná občas napadnou a nějaké takové otázky z nás i vypadnou. Vás mladé prosím, odpusťte nám, pokud se k vám chováme mazácky. A my, co už tu padesátku máme za sebou, si znovu připomeňme, že i nováček ve víře může vyslovit velikou pravdu a vykonat veliký čin víry. Někdy právě těm zkušeným, ostříleným a v Písmu kovaným Otec nebeský skrývá svou moudrost a zjevuje ji nemluvňátkům. A v plnosti ji vždycky zjevuje jen svému Pomazanému, a tím nejsme my. Pozor na mazáctví ve víře, ono nakonec může skončit i hodně zlou šikanou. Četli jsme, že uražení Ježíšovi protivníci se chopili kamenů a chtěli je po něm házet. Ježíš se skryl v zástupu zřejmě nevěřících a unikl svým věřícím, takže tentokrát to dobře skončilo.

Poselství o dobrém skončení a veliké povzbuzení slyším však z celé té Ježíšovy polemiky o Abrahamovi. Janovský Ježíš říká, že Abraham byl celý natěšený, že spatří jeho den, jeho budoucnost: když se dočkal, spatřil ten den a zajásal. Přitom praotec Abraham to podle biblických rodokmenů měl k Ježíšovi dál než praotec Čech k nám. Ježíš se však do usazování archeologických vrstev a lineárního plynutí času nevejde. Jde na věky a skrze věky. Nechme si od tohoto Ježíše říci, že on je ještě víc než učitel životní moudrosti, prorok Božích nároků a vzor nezkorumpovaného lidství. „Pán života, hlava vesmíru a církve“, tak to o Pánu Ježíši napsal ve své závěti kněz a přítel, jeden z mých otců Abrahamů, u něhož jsem se vyučil praxi radostného slavení Večeře Páně u jednoho stolu s katolíky a evangelíky dohromady. Pán života a hlava vesmíru! Jen si to párkrát přeříkejme a snad se nám hlava zatočí z té závratnosti. Kristus, hlava církve, na to jsme si už zvykli, ale Kristus, pán života? Nejen mého života, ale života vůbec? Dosaďme si do pojmu život vše, co o něm tušíme a víme, čemu nás o něm učí věda, všechna jeho tajemství a dobrodružství včetně nukleových kyselin, fotosyntézy, genů, vývoje druhů, struktury mozku. Hlava vesmíru, ten hlavní v celém vesmíru – a dosaďme si do toho slova vše, co o vesmíru víme, co nám o něm vypráví Jiří Grygar, všechna tajemství hmoty a antihmoty, mikrokosmu atomových částic a makrokosmu časoprostoru a černých děr. V tomhle všem je Kristus tím hlavním, o něj tu jde, jemu to všechno patří, kolem něj to všechno krouží, k němu se to rozpíná a konverguje. Ne, to je snad příliš, to je nad kapacitu naší představivosti, to je nad naše pomyšlení. Ano, Kristus nad naše pomyšlení, nad naše kategorie prostoru a času. Kristus, úběžník veškerenstva, průsečík jeho nadějí, Kristus, motiv všeho, co bylo, a završení všeho, co bude. Kristus, Alfa i Omega vší skutečnosti. Ano, i tato úchvatnost a propastnost patří k rozměrům víry. Sotva ji můžeme intenzívně prožívat pořád, ona víra je totiž především poslušností v následování pozemského Ježíše. Potřebujeme si však občas připomenout, že „on je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření, v němž bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi, svět viditelný i neviditelný“. Potřebujeme občas před tímto Kristem pocítit závrať, oddat se jeho chvále, nechat na sebe působit Kristovu nezměrnost, jež je nad naše pomyšlení, abychom k další etapě následování pozemského Ježíše nabrali dech.

Povzbuzení slyším i z toho tvrdého Ježíšova slova, které sotva mohli jeho protivníci snést: „Kdo je z Boha, slyší Boží řeč. Vy proto neslyšíte, že z Boha nejste.“ Jen na první, nepozorný poslech je to slovo o tom, že karty jsou už rozdány, kostky vrženy, předurčení vyhotoveno. Kristus přece nepřišel, aby lidstvu sdělil, že neposlušnost a všelijaká jiná špatnost jsou tu proto, že někteří se špatně narodili, totiž ne z Boha, a že s tím se prostě nedá nic dělat, jen počkat, až umřou, případně jim k tomu trochu napomoci. Celé Janovo evangelium přece zve k tomu, abychom v Ježíši rozeznali vtělené Boží slovo a přes všechna nedorozumění, která Ježíš vyvolává, přes všechna poloporozumění, kterých se nám dostává, vyznali nakonec s Tomášem „Můj Pán a můj Bůh“. Nic není rozhodnuto předem, naopak: jestliže nejste z Boha, musí se to změnit, musíte se znovuzrodit! Vždyť pokud nejste z Boha, pak neslyšíte. Tedy slyšte, naslouchejte, poslouchejte, a pak budete z Boha! „Kdybyste byli dětmi Abrahamovými, jednali byste jako on,“ říká Ježíš ve verši 39. Tady už slyšíme zřetelně výzvu: jednejte jako Abraham, a pak budete jeho dětmi, budete mu moci říci či zazpívat „otče Abrahame, my se přece známe“. Pak vstoupíte do abrahamovského rodokmenu, stanete se jeho potomstvem se všemi zaslíbeními, neboť pravé abrahamovství se nepřenáší geny ani nějakou tradicí, ale abrahamovskou vírou, která jde i do neznáma a jde poslušně, protože Bůh řekl jdi. Anebo řečeno slovy z 1. Janovy epištoly (4,7): „Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná.“ Amen.