Výsun a odehnání

V neděli 9. května vpodvečer se sborový sál v prvním patře zaplnil až k prasknutí. Převaha Pražáků nezakryla přespolní, z Lysé nad Labem, z Brna i odjinud. Kostnická jednota a akademická YMCA se panelovou diskusí vrátily k rozhovoru, který v minulém a letošním roce proběhl v Kostnických jiskrách. Týkal se tzv. poválečného odsunu Němců z Československa. Odsunu? Vyhnání? Už tím označením člověk prozrazuje, kde v diskusi stojí. Prvé („odsun“) zdůrazňuje, že šlo o počin regulovaný státními i mezistátními smlouvami, druhý („vyhnání“) v něm naopak vidí akt násilného bezpráví. Do diskuse na stránkách evangelického týdeníku se zapojili Petr Sláma, Jakub S. Trojan, profesor teologické etiky na UK ETF, Marek Zikmund, farář z Boskovic, Tomáš Růžička, přírodovědec a někdejší vršovický kurátor, náš vinohradský farář Martin T. Zikmund a historik a publicista Emanuel Mandler. Všichni (až na boskovického faráře, jenž se pro nemoc nemohl účastnit a svůj příspěvek poslal e-mailem) přijali pozvání k diskusi. Každý nejprve zopakoval, oč mu v článku šlo. Následoval rozhovor –  nejprve jen mezi členy „panelu“, v druhé části pak otevřený i všem přítomným. Plné shody bylo dosaženo v tom, že tzv. divoký odsun, surové a svémocné vyhánění Němců, kterého se dopouštěli Češi bezprostředně po válce s cílem pomstít se a obohatit, byl hanebností. Různice zůstává v hodnocení tzv. organizovaného odsunu, který provedl v letech 1946-7 československý stát. Těch, kteří jej vidí jako špatnost, se moderátor večera, radotínský farář a redaktor Českého bratra Jan Mamula, ptá logicky: „Umíte si tedy představit, že by zde většina Němců, kterým by nebyly přímo prokázány nacistické zločiny, zůstala?“ „Kdo nezažil, nepochopí,“ ozve se, „vyhnat jsme je museli – a chtěli.“ Protiotázka zní: Je byť i sebesilnější emoce, podepřená zkušeností, argumentem posledním? Sporným bodem bylo také, nakolik lze odpouštět a prosit za odpuštění toho, co jsem sám nespáchal. Není lepší napřít úsilí směrem do budoucnosti? Anebo je národ společenstvím napříč časem, kde synové nesou viny svých otců a řeč o odpovědnosti a odpuštění má smysl i u generací následujících?

Několikahodinový rozhovor neskončil usnesením. Rozdíly zůstávají. V takto citlivé a pro některé z přítomných bolestné otázce se názory nemění během odpoledne. Jde o jemné zvažování špatných a horších řešení důsledků toho nejhoršího: války. Hovor má rovinu věcnou, argumentační, a rovinu citovou, založenou na zkušenostech. Má smysl spolu mluvit právě tehdy, když se názory rozcházejí. Mluvit a poslouchat.