Výlet na Křivoklát

V sobotu 16. října jsme v počtu 17 účastníků podnikli sborový výlet na jeden z nejstarších českých hradů — do samé hloubi křivoklátských hvozdů. Až do podhradí nás dovezl motoráček z Berouna, kam jsme se dostali zase pantografem ze smíchovského nádraží.

Počasí bylo zamračené, občas sprchlo, ale vcelku panovalo bezvětří a teplota vzduchu se jevila až překvapivě vlídná. O to více jsme byli přimrazeni při výkladu průvodkyně v přízemních prostorách hradu: v mučírně, vězení a hladomorně. Dokonce se nám zželelo i šarlatána Edwarda Kellyho, který si po hromádce nezdařených pokusů o útěk nakonec sám ukrátil život. Více nás však zajímal osud biskupa Jednoty bratrské Jana Augusty, který zde pobýval 16 let jako prominentní vězeň habsburského krále Ferdinanda. Ten jej tímto trestal za špatný vliv na české stavy, jež se zdráhaly pomoci jeho bratru císaři Karlu V. v boji proti německým evangelickým knížatům. Dochovaná olejomalba Alfréda Seiferta připomíná návštěvu Filipiny Welserové — nechtěné, neurozené, leč ušlechtilé snachy Ferdinandovy — u Jana Augusty na Křivoklátě. Paní Filipína se zasloužila o zmírnění vězeňského strádání bratrského vůdce. Jeho pobyt v místním žaláři nesl známky těžkého utrpení, ale toto strádání nezůstalo neplodné. Augusta za léta nuceného pobytu na Křivoklátě složil přes 20 tisíc veršů. Ostatně i v dnešním Evangelickém zpěvníku máme celou řadu jeho písní. Mnohé z nich rádi zpíváme, aniž bychom si možná byli vědomi, že pocházejí právě od něho.

Křivoklát se však nezapsal do dějin jen jako státní vězení. Daleko raději než pozdější trestanci zde pobýval Václav IV., známý též jako náruživý lovec. Právě o této nejslavnější éře v dějinách hradu vypovídá první část Jiráskovy trilogie Mezi proudy. Do této doby spadá i čas líbánek, který zde strávil jeho otec Karel IV. se svou první ženou Blankou z Valois, a romantické pověsti vážící se k této jejich životní etapě. Z prohlídky hradu nás víc než žalář upoutala hradní kaple s oltářem z  r. 1490. Mimořádným dojmem na návštěvníka hradu působí obzvláště královský sál, druhý největší gotický prostor po Vladislavském sále. Nemluvě o útulné fürstenberské knihovně, která na místě čítá cca 20 tisíc svazků. Děti z naší skupiny zaujala kolekce starých sání, od těch nejhonosnějších až po ty nejjednodušší. Areál však stojí za vidění nejen zevnitř, ale i zvenku. Snad nejhezčí pohled na Křivoklát se nabízí ze sousedního svahu, kde se nachází pomník Karla Egona II. z Fürstenbergu. Hrad získává své kouzlo také díky nápadně hustým (a v tuto dobu krásně zbarveným) lesům, pnoucích se po okolních kopcích. Proto jsme se po osvěžení v místním hotelu vydali alespoň na kratší procházku lesy do sousedních Roztok, kde jsme pak nastoupili na zpáteční vlak. Vraceli jsme se povzbuzeni společnými rozhovory i společnými dojmy — navzdory tomu, že slunce nám tentokrát zůstalo skryto. A zároveň jsme se těšili na „den Slunce“ (Sonntag, Sunday), den Páně, který měl další den nastat. Snad jsme i víc porozuměli touze vyjádřené v jedné Augustově písni, v níž píše o sboru, církvi a bohoslužbě: „Já po tom toužím, můj jediný Bože, i žalostím a mám nad tím hoře, když jsem od těch věcí vzdálen. Ó blaze všechněm, kdo je již teď mají, blaze je těm, kdo jich užívají vděčně, děkujíc srdečně.“

Martin T. Zikmund