S Lýdiemi v Srbsku

Reportáž z ekumenického setkání žen v Subotici

Ve dnech 21.–27. září jsem se zúčastnila ekumenického setkání žen v Subotici, což je město v Srbsku a Černé Hoře.

Subotica, etnicky rozmanité město v Srbsku a Černé Hoře, kde probíhalo setkání v rámci projektu Lydia.

Počátkem devadesátých let se rozpadla komunistická Jugoslávie na samostatné státy Slovinsko, Chorvatsko, Bosna a Makedonie. Ve svazku zůstalo pouze Srbsko a Černá Hora, kde je však nejednota i nadále. Na tuto akci jsem mohla jet díky organizaci YWCA (Mezinárodní asociace křesťanských žen) a našemu staršovstvu, které mě uvolnilo. Jednalo se vlastně o pokračující program Lydia projektu, což je úžasný nápad, který pomohl mnoha ženám v postkomunistických zemích v oblasti vzdělání a ženského práva. Dvě ze spoluzakladatelek Lydia projektu byly i v Subotici, nesmírně milá Fiona ze Skotska a Janina z Litvy.

Z Prahy hlavního nádraží jsem odjížděla o půlnoci s malou dušičkou, neboť jsem nevěděla, co mě všechno čeká. Následující den odpoledne jsem šťastně dorazila do Subotice. Je to přibližně stotisícové město, kousek od maďarských hranic, v provincii Vojvodina na severu Srbska. Ve Vojvodině žije přes 2 miliony lidí, 27 různých etnických skupin, hovořících 10 jazyky. Nejvíce členů má zde Srbská pravoslavná církev, potom římští katolíci, reformovaná církev a evangelíci. Muslimů je v celé zemi přes 20%, zde na severu jich však moc není. Tato oblast je tedy multikulturní a nábožensky velmi rozmanitá. Kam vedla náboženská nesnášenlivost, všichni víme: celá země se špatně vyrovnává s následky války. Ve státní kase chybějí peníze na věci, které se u nás považují za naprostou samozřejmost. Právě proto zde vzniklo a vzniká mnoho neziskových organizací, které pomáhají, kde je třeba. Některé jsou finančně podporovány západními státy, ale letos má tato pomoc skončit. Vláda sice vypisuje granty na různé sociální projekty, ale to je velmi málo.

V penzionu, ve kterém jsme byly ubytovány, se nás večer sjelo15 žen z různých zemí. Byly tu zástupkyně z Gruzie, Běloruska, Litvy, Ukrajiny, Rumunska, Srbska a České republiky. Ženy a dívky, které se zde sešly, pracují v nevládních organizacích, psychologickém poradenství, školství a sociálních službách nebo poradnách pro uprchlíky — jde o různé činnosti, ale tím společným je pomoc druhým a potřebným. Vyslechly jsme přednášku o genderovém studiu na univerzitě v Novém Sadu a o historii a současnosti Ženského centra pro demokracii a lidská práva v Subotici. Toto centrum kromě poradenství vydává knihy, publikace a pořádá přednášky. Poté jsme jely mikrobusem na návštěvu k františkánům. Za městem vlastní poměrně velký pozemek, kde je postavena kruhová kaple, ubytovací část a jídelna s přednáškovým sálem. Jednotlivé budovy jsou spojeny kamennými cestičkami, mezi nimi na návštěvníka harmonicky působí rostliny a stromy s malým jezírkem. Člověk si zde připadá jako v ráji. Kaple je skromně zařízena, ale pobyt v ní je velkým zážitkem. Společně jsme si četly Bibli, zpívaly a zapálily svíčky s přáním míru na Zemi. Večer v penzionu probíhala diskuse u „kulatého stolu“, kde jsme mluvily o tom, co nás ten den zaujalo.

Další den jsme navštívily v Subotici pravoslavný kostel a židovskou synagogu, která se v současnosti opravuje a bude sloužit ke koncertům. Byly jsme též pozvány na radnici, k panu primátorovi. Radnice tvoří střed města, pochází z roku 1910 a je vystavěna ve stylu maďarské secese. V obřadní síni jsou vitráže s portréty dřívějších panovníků, mezi nimi i Marie Terezie a Josefa II. V expozici muzea jsme se seznámili s dějinami Subotice od pravěku až po dnešní dobu. Jediná věc, která zkalila mou radost z tohoto architektonického skvostu, byla restaurace Mac Donald´s, vybudovaná v přízemí radnice…

V pátek jsme jeli do Nového Sadu, který je vzdálen odtud asi 80 kilometrů. Zde jsme vyslechly přednášku v Ženském centru. Poznaly jsme, jakým způsobem pracuje EHO — Ekumenická humanitární organizace, která má desítky projektů pro chudé, staré, nemocné a nezaměstnané lidi, také pro uprchlíky z různých částí bývalé Jugoslávie, žijících v provizorních příbytcích. V nedávno otevřeném centru Krizové AIDS linky jsme diskutovaly s dobrovolníky — studenty zde pracujícími. Následující dva dny jsme mluvily o potížích, které jsou v našich zemích, a o projektech, na kterých chce každá z nás pracovat. I přes shodné problémy, mezi které patří mezi jiným domácí násilí, nezaměstnanost a otázka výchovy dětí, je však situace v porovnání s těmito zeměmi v ČR natolik příznivá, že jsme nyní v pozici, kdy bychom měli těmto zemím pomáhat.

Setkání bylo pro mě velkým přínosem, protože je něco jiného, když člověk slyší nějakou informaci zprostředkovaně, anebo má možnost ji slyšet od přímých svědků. Uvědomila jsem si, jaké malichernosti někdy ve srovnání s těmito ženami řešíme. Znovu se mi potvrdilo, že s vírou v Boha lze překonat všechny strasti lépe. Zaznělo zde mnoho silných a hlubokých myšlenek. Navázala jsem nová přátelství a kontakty a při loučení došlo i na slzy. Byla jsem velmi překvapena tím, že Fiona, duchovní matka tohoto setkání, zná velmi mnoho lidí v Praze. Jde zvláště o evangelíky, dokonce i z našeho sboru, o sestry, s kterými jsem se ještě nesetkala. Věřím, že se tak brzy stane! Děkuji Bohu, že jsem se setkání mohla zúčastnit a že žiji v zemi, kde mohu v klidu a v bezpečí vychovávat své děti.

Jarmila Raisová