Limská liturgie trvalka sedmiletá

Koncem měsíce zazní vždy v nedělních ohláškách stručná zmínka o bohoslužbách podle limské liturgie. Je to už sedm let od chvíle, kdy jsme s touto liturgií spolu se sousedním sborem ČSCH začali, rád bych proto v několika odstavcích připomněl, co to vlastně „Lima“ je.

V roce 1982 se v peruánské Limě konalo zasedání Světové rady církví. Jeho účastníci tehdy na závěr jednání slavili společně Večeři Páně. Použili přitom formuláře, které k tomu přichystalo několik teologů vedených Maxem Thurianem z Taizé. Snažili se o takovou podobu bohoslužeb, která by nikoho z účastníků nepohoršila, ale ani nezanechala s pocitem, že při nich něco podstatného chybí. Zasedání v Limě se jako delegát z tehdejšího Československa zúčastnil také prof. Josef Smolík z našeho sboru (a zavzpomínal na to v Hroznu č.17 v r. 2001). Formulář je jakýmsi liturgickým „esperantem“, jazykem, kterým se v žádné zemi nemluví, který samozřejmě má k určité tradici blíž než k jiným — a který je nástrojem hrstky nadšenců, kteří chtějí „komunikovat“ napříč dosavadním hranicím.

Jak vypadá koncem roku 2005 „Lima“ na Vinohradech? Scházíme se střídavě ve Farského sále husitského sboru (vchod je z Dykovy ulice) a v našem sborovém sále v 1. patře, vždy první čtvrtek v měsíci v sedm večer. Domácí farář vede bohoslužby s vysluhováním Večeře Páně, host poslouží kázáním. Přísně vzato, slavíme limskou liturgii jen v polovině případů. Když jsme u husitů, používíme formulář Večeře Páně, který vznikl v prostředí Skotské (reformované) církve. U husitů většinou zpíváme písně z Taizé, u nás z evangelického zpěvníku.

Setkání jsou dvanáctkrát do roka. V létě nás někdy bývá méně než deset. Během roku o něco víc, málokdy ale přes třicet. Za ty roky se již zčásti známe, těch několik našich, pár od husitů. Pravidelně se objevují nové tváře, které „se doslechly“. A pak zvláštní okruh 5–10 lidí, převážně katolíků, evangelíků, hledačů, kteří se jednou zastaví, dvakrát ne.

Já osobně považuji čtvrteční večerní bohoslužby za klidný přístav uprostřed perného týdne. Tiše čekají, až se přehoupne nový měsíc. Kolem bouří vlny povinností, termínů. Tady čtení z Bible, krátké kázání. Modlitby předtištěné i kostrbatě vyslovené, vyprovozené společným zpěvem Kyrie eleison (Pane smiluj se). Rozpomínání se na Kristův příběh. Stále stejnými slovy, která už leckdo zná zpaměti. Přicházíme do nich pokaždé s jiným nákladem strachů, starostí nebo radostí a nadějí. Takže slyšíme vždy něco jiného. Slyšíme, jíme a pijeme. Jsou setkání, která se „zajedí“, po čase ztratí na síle. U Limy jako by to bylo naopak. Z mnoha stran na nás dorážejí definice, které se nás jako líté šelmy chtějí zmocnit. Většina z nich nám chce vnutit: „Jsi úplně nemožný, když si nekoupíš…když nemáš… když neděláš… když jsi nestihl…“ Jiné nám nalhávají: „jsi bezvadný a svělý, protože jsi zvládnul…“ Večeře Páně nás nově definuje jako hříšníky, které přesto Pán zve ke své radostné hostině. Už teď jako k závdavku toho, co teprve chystá. Není marné vnést si trochu pravidelnosti do tohoto rozpomínání se, kým že to vlastně jsme.

Petr Sláma