Jako se sváží požaté obilí ve svůj čas…

Rozloučení s bratrem Ladislavem Rumlem

Je to krásný obrázek, který si vybavíme nad veršem z Jóba 5, 26, zvoleným pro dnešní rozloučení. Palčivý srpnový den, požaté pšeničné pole a ženci, kteří se snaží rychle svézt úrodu do stodoly, než přijde podvečerní bouřka. Obilí bylo vyzrálé, dá svůj užitek hospodáři a mnohým lidem. Zralost, vyzrání tedy znamená být se svým úkolem hotov, být připraven předat výsledky své práce a složit účty ze svého konání; je to vlastně konec jedné etapy, ale taky začátek té druhé. Vždyť i pšeničné zrno nepřináší užitek, dokud je na poli, ani při žni, ale začne plnit svůj úkol až teprve po sklizni.

Zralost, sama o sobě je pojem, který v Bibli nenajdeme. Zato nám však Písmo přesně a úplně vykresluje cestu, po níž člověk k osobnostní a duchovní zralosti dospívá. Je to cesta pokorného hledání, důvěřivého zájmu o vše, co nám předali rodiče a dobří učitelé — cesta, která vede k poznání a přijetí toho úžasného tajemství, jež nám přináší ve svém evangeliu Beránek Boží. Je to cesta, kterou člověk nikdy nejde sám, ale vždy obklopen sborem těch, kteří ho podporují a které on podporuje. Cesta, po níž lze bezpečně jít jen ve stálé modlitbě, v naději upřené k zítřkům a v trvalém pokání. Pohonnou silou při tomto putování je láska. Vděčná láska ke Stvořiteli, který nám dal život a naučil nás milovat své bližní. Láska tvůrčí, vynalézavá, obětavá.

Ladislav Ruml, s nímž se dnes loučíme, je a zůstává poutníkem na této cestě. Protože tělesná smrt cestu nezakončuje, ale naopak otevírá poutníkovi výhled na něco dočista nového, na Boží království, které si my, pozemští červi, neumíme ani představit. Poutníkovi se stává jasným to, co my zde na zemi nechápeme, na co je i naše víra slabá. Přesto toužíme dobrat se té víry, že jednou budeme zase všichni spolu, tam, u Pána! Jedno je nám však jisté — že Ježíš Kristus byl vzkříšen z mrtvých mocí svého Otce, a tím odebral smrti konečné slovo, konečný ortel nad lidskými životy. Ladislav Ruml tedy vstoupil do onoho města, o němž praví kniha Zjevení, že v něm není chrámu, září nad ním sláva Boží a jeho světlem je Beránek.

Ladislav Ruml se narodil v Poděbradech z věřících rodičů, z nichž jeden byl z tehdejší luterské církve a druhý z reformované. Rodiče se však uměli shodnout na podstatném a plně si porozuměli, své děti proto svěřili poděbradskému sboru, výbornému faráři J.B.Jeschkemu, sestře katechetce Antonii Slámové i občasnému vlivu kazatele Vančury, pozdějšího biskupa Jednoty bratrské. Vyrůstal tedy mladý Láďa ve svém duchovním životě z Bible Kralické, veden heidelberským katechismem. Slovo Boží se mu stalo nejvyšší autoritou a pod jeho pravdu a moc se rozhodl položit každý krok svého života.

Kladu zvláštní důraz na tuto přísně reformovanou školu mladého Ládi, aby nám ve vinohradském sboru bylo jasno, proč reagoval tak záporně na nástěnné obrazy v našem kostele, když jsme je zde před sedmi lety odhalili. Jevily se mu být prohřeškem, hrubým porušením druhého přikázání. Přesto však, že věci přikládal zásadní význam, zůstal členem našeho sboru, zůstal věrným společenství sboru v pevné důvěře, že bude, i přes ty obrazy, slyšet z kazatelny jasnou zvěst evangelia Kristova.         

Vrátím se však do jeho mladých let, kdy došlo k velkému zbohacení a vyplnění jeho života , když našel životní družku v paní Drahomíře a když bylo jejich manželství požehnáno narozením syna i dcery.

Kdekoli pak Rumlovi bydleli, byl jim vždy evangelický sbor druhým domovem. Jejich přátelská otevřenost a zájem o druhé lidi je učinila středem skupiny, která se s velkou vděčností u nich scházela. Vzpruhou a radostí byla Láďovi i chata u Jílového, kde byl při zahrádkaření v živém styku s přírodou. Když pak paní Dášu postihlo znehybňující onemocnění, stal se Láďa jejím věrným pomocníkem a průvodcem.

Odešel tedy Ladislav Ruml v plné zralosti svých let, povolán tím, v něhož uvěřil. V našich myslích zůstane vryta vzpomínka na jeho nekončící laskavost, náruč otevřenou k pomoci. Především však buďme vděčni našemu Pánu, že nám v Ladislavu Rumlovi dal poznat svědka pevné víry a upřímné lásky.

Samému Bohu buď sláva, na věky věků!  

Vojtěch Zikmund