Sobotní výlet

aneb „máš něco, co bys nebyl dostal?“ (1K 4,7)

Podle internetu měl autobus jet z nové stanice metra na kraji Prahy. Cestou tam se stavíme ve volební místnosti. S nově oprášeným občanským uvědoměním (kdyby tak vše ostatní šlo stejně hladce) spěcháme na autobus. Jenomže chybička se vloudila. Autobus odjel před deseti minutami. Tento nejede do Struhařova, ale do Mukařova. Dva kilometry od sebe? To bereme. „S kolem vás ale nevezmu, máme to zakázané,“ tváří se řidič nesmlouvavě. Marta němě natahuje moldánky. „Tak si nastupte, ale zadními dveřmi — a pořádně se držte,“ smilovává se řidič nezměněným tónem. Vystupujeme po půl hodině. Mukařovskou ulicí na Struhařov hvízdají auta. Marta strachy několikrát padá z kola a brečí. Po minutě stopování zastavuje podnikatelská dvojice v dodávce. „Jasně že jsem,“ opáčí řidička na naše „To jste hodná.“ Martu dopředu, nás s jejím kolem posadí na smotané dráty v nákladovém prostoru. Vezou nás asi pět kilometrů. Tohle že je Struhařov? Už jsme zde byli dříve, teď ale ne a ne najít ten správný úhel pohledu. „Kulturák? Ten tu přece nemáme,“ diví se místní. Jsme v jiném Struhařově. „Musíte do Mnichovic, asi čtyři kilometry, pak vlakem do Stránčic, no a tam už to je.“ Klikatou silnicí opouštíme pěšky vesnici. Kolo na ramenou, protože zatáčky jsou nepřehledné. Zastavuje další dvojice v malém osobním autě. Přeskládají kufr, něco si berou na klín, aby se tam vešlo kolo. Lucka líčí náš omyl. „U Štiřína? Tak vás tam hodíme.“ Odklánějí se od původní trasy a za chvíli vjíždíme do Struhařova, toho správného. Zastavují před ulicí jménem Slámová. Bílý dům a v něm Herzovi, však je mnozí znáte ještě z doby, kdy bydleli na Vinohradech. Tři kluci a malá sestra, dnes právě roční. Po báječném obědě s dortem pro oslavenkyni vyrážíme na výlet. Jonáš vede výpravu, projdeme Kostelcem u Křížku a vracíme se lesem. Je hezky, povídáme si. Marta se konečně může trochu projet. Začala jezdit na kole před několika týdny, už se udrží a učí se brzdit. Jen správně našlápnout při rozjezdu zatím neumí. Na lesní cestě svažující se skopce se na chvíli ztrácí z dohledu. Po té chvíli ale slyšíme jekot, jako když na nože bere. Jonáš zostra vyráží, já dobíhám za ním. Marta zkroucená vedle kola, zkrvavené koleno, místo oka monokl. Má sice helmu, ale brečí, že jí bolí hlava. Na helmě je hluboký vryp. Nesu ji dál v náručí, po několika minutách usíná. Kolo upevňuje Zuzka k Bětce na kočár. Spěcháme, abychom stihli autobus. Jenže chybička se opět vloudila. Ještě jeden blok a jedna křižovatka ... a od zastávky v dálce mizí zadní světla linky do Prahy. Čekat hodinu a půl na další? Kde se vzala, tu se vzala Zuzčina kamarádka. Po několika větách rozhoduje, že to chce dětskou ambulanci v Krči. Loučíme se s Herzovými, nasedáme do jejího auta a za dvacet minut projíždíme bránou Thomayerovy nemocnice. Pod dojmem ztišeného nemocničního prostředí a nezvyklých vůní Marta ožije. Syčí, když jí sestra buničnou s dezinfekcí čistí rány. Líbí se jí pozornost, které je nyní středem: několik rentgenových snímků, prohmatání páteře, neurologická zkouška. Zdá se, že uvnitř je vše v pořádku. V metru cestou domů si Marta spokojeně rekapituluje, komu všemu bude moci ukázat svou bouli a rány: paní učitelce ve školce, dětem. A zítra kostel, no to je super (čti: supel)!

A to je celé. Kdybych to vzal odzadu, zažili jsme odbornou, rychlou a přátelskou nemocniční péči, což není samozřejmost. K ní vedl řetěz dobré vůle, dlouhodobého přátelství i nenadálé pomoci. Z naší strany drobné i větší chyby. V protisměru lidská vlídnost v takové hustotě, jaké bych se v jednom dni nenadál.

Petr Sláma