Na nic nebyl nárok

Rozhovor s Boženou Coufalovou

Sedíme u sestry Coufalové, 18. ledna 2007 na Korunní 60, setkáváme se k několikrát odloženému rozhovoru. Na úvod zcela obligátní otázka: Odkud pocházíte a kde jste strávila dětství?

Celý život v Praze na Vinohradech. Jsem ročník 1929. Rodiče bydleli v Lublaňské, pak krátce na Žižkově. Nakonec se odstěhovali do bytu na Varšavské, kde teď žije můj starší syn Zdenda s rodinou. Takže pořád na jednom místě.

Zde jste se poznali s vaším manželem?

Byl o tři roky starší a chodil do mládeže, později tam dokonce byl jako předseda. Já jsem tam také chodila. Scházeli jsme se vždy v neděli u vodárny, ve dvě hodiny. Pak jsme šli někam na výlet. Když bylo špatné počasí, šli jsme na faru. To bývalo výborné.

Mládež v době války?

Ano. Vlastně spíše dorost. Mládež byla rozdělená na dorost a sdružení. V dorostu po konfirmaci nás ale bylo málo, tak nás bratr farář Jerie pozval, abychom už chodili do mládeže, od 13 let. Výletů se účastnila mládež i dorost společně. Někdy nás bylo přes dvacet. Z lidí, které byste mohl znát, tam chodila například Dagmar Bružová. Mnozí se pak z Prahy ztratili, dnes z nich nevím o nikom.

Odkud byl váš manžel?

Také z Prahy. Studoval konzervatoř. Jeho rodiče ale nechtěli jenom konzervatoř, proto dělal ještě matematiku. Krátce učil, ale pak ho vzali v roce 1951 na vojnu, k PTP. Tam si dost užil. Byl tam přes dva roky, také v uranových dolech. O tom by mohl vyprávět i Jiří Kadlec. Říkám si, jestli ten manželův „parkinson“ neměl původ právě tam. Zdravé to tam rozhodně nebylo. Brali jsme se v roce 1952, manžel byl tehdy ještě na vojně, protože by nás jinak zaměstnali každého jinde. Společně jsme zažádali a měli jsme jít do České Lípy, ale nakonec jsme skončili v Praze, manžel šel jako pomocný dělník do stavebnictví.

 A potom?

Já jsem až do důchodu pracovala na poště Prahy 2 v hlavní pokladně. Mě nikde jinde nechtěli. Do důchodu jsem šla v třiapadesáti letech.

Vnímám vás jako aktivní pracovnici křesťanské služby.

No, to už dávno ne. S tím jsem začala až v důchodu. Na poště jsem mívala službu do devíti, desíti, někdy i jedenácti večer. To když někomu z děvčat chybělo tisíc korun. Teprve když potom odvezli peníze, mohli jsme zavřít a jít domů. Já jsem ani nemohla být ve staršovstvu.

Jak jste to zvládala doma, když jste s prací skončila až v devět? S kluky se učil váš manžel?

Buď on, nebo moji rodiče. Byli jsme s manželem sice rodina, ale bydleli jsme pořád s rodiči na Varšavské, celých dvacet let. Manžel už byl z vojny dávno doma. Ale na nic jsme neměli nárok. Starší syn Zdenda se v tom bytě narodil. Měli jsme dva pokoje a kuchyň, tam jsme bydleli jako mladá rodina s dětmi a s mými rodiči. Alespoň jsem nemusela mít starosti, když jsem večer měla služby. Věděla jsem, že rodiče kluky uloží. Tatínek Josef Lukš byl malíř pokojů, pro režim byl ale prostě vykořisťovatel. Do konce života dělal v družstvu, protože mu s maminkou vyměřili dohromady 330 korun důchodu. Myslím, že pracoval rád. Doma nás ale bylo moc. Později (asi v roce 1982) se mladší syn Pavel odstěhoval na Slezskou ulici k manželovým rodičům a zde jim dosloužil. V tomto bytě bydlí stále.

Zpívalo se u vás doma?

V dětství hodně s maminkou, ale v dospělosti již méně. Zdeněk sice jako malý hrál na klavír, ale kam bychom my dali klavír? Po dvaceti letech jsme pak získali družstevní panelový byt ve Strašnicích. Museli jsme hned při podání žádosti složit 30 tisíc a až po letech jsme ho dostali, až když měl manžel TBC. Pamatuji si dost přesně, jak jsme se 1. listopadu přistěhovali a 24. listopadu bylo staršímu Zdendovi 19 let. Myslela jsem, že se stěhujeme celá rodina. Po týdnu Zdenda povídá: „Mami, jdu zpátky k dědečkovi a babičce. Tam mám celý pokoj pro sebe — a velký.“ Měli jsme to opravdu dost malé. Zdenda pak v bytě zůstal, když naši zemřeli.

Manžel se živil hudbou?

Ne. Šel do Našeho vojska jako přidavač na stavbu. To bylo takhle nařízené. Na stavbě byl hodně roků, ani nedovedu říct kolik. Jeden čas ale učil hudbu na bohoslovecké fakultě. Pak šel do Národního divadla, pracoval ve skladu.

Na které sborové období vzpomínáte nejraději?

Na období mládeže, to bylo nejvolnější. A farář Jerie byl úžasný člověk. Pak přišel farář Moravec a po něm Otřísal a Dus. To, že ve sboru pracuje syn Pavel, má na svědomí farář Mirek Dus. Stejně jako plán na výstavní síň. Pořád vymýšlel, co nového by se mohlo dělat, co vylepšit.

Zajímavé je, že nejvíce vzpomínáte na léta války. Z dějepisu je mám zafixovány jako temné roky. Pro vás to bylo „nejvolnější období“.

Já si to tak nespojuji. Ačkoliv když byl 14. února 1945 nálet na Vinohrady, byla zrovna večer mládež. Když se šlo Korunní ulicí, bylo vše osvětlené, protože hořelo. Tehdy mě vůbec nenapadlo bát se. Dnes bych nevyšla, to se přiznám. Na mládeži jsme se sešli jako obvykle, nahoře v sále, mohli jsme rozsvítit, ale museli jsme mít zatemněná okna. Za války se v sále konala mládež i biblická, staršovstvo, zpěv a další.

Kdo tehdy mládež 14. února 1945 vedl? Nebo jste byli sami?

Měli jsme tehdy vikáře. Už nevím, jestli to byl Zdeněk Jokl nebo Mirek Heryán, musel to být jeden z nich. Mívali hlavní program. Ostatní připravovala mládež a po programu jsme si vždy hráli, i ve sdružení. Sestra Pivoňková, maminka faráře Bohdana Pivoňky, byla tehdy u nás na Vinohradech několik let sborovou sestrou. Bydleli tady v přízemí, tehdy již byla vdova.

Jaké máte vzpomínky na svou konfirmaci?

Víte, kolik nás bylo u konfirmace? Ty dlouhé lavice, kde sedává staršovstvo, byly plné - a ještě byly přidané židle. Tehdy to bylo automatické, že když je někdo evangelík, má být konfirmovaný.

Jak vás k víře vedli vaši rodiče?

Maminka byla evangelička, tatínek katolík, který sice nepřestoupil, ale chodil s námi. Když jsem byla malá, o těch rozdílech jsem nic nevěděla. Maminka mi vyprávěla příběhy a zpívala se mnou. Tatínek býval v práci. Ráda jsem ale chodila do nedělní školy. Učila nás jedna z dcer pana faráře Jerieho. Bývali jsme v té sakristii, kde je teď topení, tam jsme si chodili sednout. Když skončila, každý dostal bonbón. Tak si to pamatuji. Nedělní škola byla od devíti, bohoslužby bývaly potom, v 10 hodin. Pro rodiče to asi byl trochu problém, co s námi, my jsme končili a oni přicházeli.

Ještě vám ale povím k té mládeži. Program jsme si dělávali sami, buď jsme si téma vybrali, nebo nám je zadal některý z vikářů. Dnes o mládeži moc nevím. Po mládeži jsme pak společně hráli, „Na mrkanou“ a podobně, i když jsme už byli starší. A můj největší trest byl, že v neděli odpoledne nepůjdu na výlet. Jednou se to stalo a všechna ta mládež přišla k nám domů, zazvonili a orodovali za mě. Maminka pak nakonec svolila, abych šla. Byly to moc hezké doby, takže ani nedovedu říci, která doba byla nejlepší. Neexistovaly hádky. Někdo tuhle mluvil o hádání a já jsem si uvědomila, že si nevzpomínám, že bychom se s manželem hádali. Dohady byly, hlavně kolem dětí, to ještě poznáte. A že by muž uhodil manželku, to si vůbec nedovedu představit. Anebo ve sboru, když jsme hovořili o budoucím faráři nebo farářce, zaslechla jsem v zadní řadě hlasy, že když to nebude po jejich, ze sboru odejdou. To mě opravdu zarazilo. Nevědí vůbec, jaké to bude, ale už by odcházeli.

No a ještě k výchově dětí: běda, když rodiče poslechnou spíše děti, které si doma stěžují, aniž by si zjistili, jak to vlastně je. Rodiče jistě mají sklon brát své děti v ochranu. Ale aby hned byli s tím hotovi a říkali, že je učitel blbec… Já přijít domů a stěžovat si na učitelku, to bych ze všeho nejprve dostala výprask já. Já jsem nebyla žádné hodné dítě, byla jsem strašlivě živá. Maminka měla se mnou starost, ale vzala to vždy krátce: když jsem něco udělala, dostala jsem, a bylo. Tohle myslím trošinku chybí.

A co byste na závěr popřála našemu sboru?

Našemu sboru bych přála, aby bratři i sestry přicházeli v hojném počtu, aby sbor milovali. Dojde-li k nějakému nedorozumění, aby si vše v klidu dokázali vysvětlit a odpustit si. A abychom si uvědomili, jak by to bylo, kdyby mezi nás přišel Pán Ježíš. Abychom se modlili jeden za druhého a měli se rádi. Neměli bychom také zapomínat na obětavost. A aby sbor byl společenstvím postaveným skutečně na bibli.

Ptal se Petr Sláma, přepsala Lucie Slámová