Víra v Boha není jednoduchá záležitost

Příspěvek Aleše Laichtera k tématu Biblické hodiny

V čem vidím význam konání biblických hodin? Proč se ještě jinak, jaksi navíc v týdnu, scházet nad Biblí, když v neděli při bohoslužbách vyslechneme trojí čtení z Písma svatého a kázání? Bohoslužby i biblické hodiny jsou si jistě v něčem velmi podobné. Zpíváme písně z evangelického zpěvníku, své místo má modlitba, někdy celá modlitební chvíle. V ústřední části biblických hodin, věnované četbě Písma sv. a jeho výkladu, často nacházíme příležitost k přímému zapojení účastníků schůzky. Pro mne — teologického laika — jde o příležitost k otázkám. Víra v Boha není jednoduchá záležitost. Za sebe se musím přiznat, že mne pronásledují mnohé otázky a že často pochybuji. Katolíci, alespoň mi to tak připadá, to mají jednodušší, že pro ně podstatou křesťanství je instituce a neomylná autorita církve. Protestanté neodpovědí jednotně. Jednou takovou odpovědí je věta, že křesťanské učení nemá vedle Písma sv. žádné druhé kritérium, nýbrž je na ně cele a výhradně odkázáno. Jinou z dalších možných protestantských odpovědí nám připomíná jméno evangelického střediska v Jánských Lázních Sola fide, totiž od Luthera pocházející dogma o ospravedlnění pouhou vírou. V tomto příspěvku mi ale jde o studium Bible. Proto si kladu otázku — je slovo dogma biblické? Když jsem hledal v jednodílné konkordanci L. B. Kašpara z r. 1933 a ve velké trojdílné z let 1954-67, heslo „dogma“ jsem nenašel. Pikantní mi pak bylo objevit, že toto slovo je v původním řeckém textu v Lk 2,1, který jsem se učil zpaměti v NŠ k vánočním slavnostem v době, kdy mi nebylo 10 let (prvních 20 veršů). To slovíčko „poručení“ podle kralických (Jana Blahoslava) je řecké δογμα, které lze podle Řecko-českého slovníku k NZ prof. J. B. Součka (1973) moderně překládat „rozhodnutí, nařízení, výnos, ustanovení“. Jiná věc je nutnost si uvědomit, že každý překlad je hned též interpretací originálního textu. Plně důvěřovat přeloženému je ošidné. Slovní rozbor, kritika, je proto trvalým úkolem teologů. Ještě jedno překvapení jsem se letos dověděl na ETF, totiž že NZ vlastně nebyl nikdy nikým kanonizován a že se prostě musíme smířit se stavem, jak jsme jej zdědili. V závěru bych chtěl všechny vyzvat k účasti na biblických hodinách. Jistě, schází se nás více než dva neb tři, ale dosažení „minjan(u)“ (tedy 10 mužů, nutných v tradičním židovském pojetí k tomu, aby mohla začít bohoslužba) není obvyklé. Bible není pouhá kniha, ale hned celá knihovna. Ani naši bratři teologové vyučující na ETF neřeknou, že již její studium skončili. Nepochybuji, že i vy byste měli přínos z účasti.

Již jsem zmínil slovo „dogma“, nyní ho zmíním ve významu, jak se mu dnes obvykle rozumí. Tj. poučka, tvrzení, teze nepřipouštějící pochybnosti, námitky nebo kritiku. S ním souvisí celá nauka – dogmatika. Přemýšlím, jestli probírání dogmatiky ve sborovém životě též patří do biblických hodin. Základním jejím obsahem je Vyznání víry, pro nás evangelíky především jde o Apostolikum. V den poslední konfirmace na Vinohradech mne br. f. Jaromír Strádal pozval, abych odpoledne přišel za nimi do žižkovského 2. sboru, kde bude přednášet br. Petr Pokorný na téma: Co vyznáváme? Je možné moderní vyznání víry? Závěry bratra profesora byly, že v historické době vyznání víry nepůjde nahradit, resp. nové vyznání by muselo mít formu výkladů starých vyznání víry. A to i při konstatování skutečnosti, že stará vyznání nejsou vhodná pro současnou misii. Pro mne bylo deprimující poznání, že bych vlastně sám potřeboval Apostolikum rozebrat a vyložit. Při bohoslužbách, při přípravě k Večeři Páně projevuji ve skutečnosti jakýsi globální souhlas s Vyznáním víry, ale cítím se být osvobozen soudit o něm v podrobnostech. Jistě, nějaké knížky o tom mám (Viktor Hájek: Co vyznáváme —15 kázání; J. M. Lochman: Krédo), ale od konce listopadu jsem nenašel čas. Měl bych tedy námět pro staršovstvo, aby zjistilo, je-li tato moje potřeba ojedinělá, či nikoli. Vím, že br. f. Zikmund jistě má již plán, co bude probírat do doby, než se s námi rozloučí. Staršovstvo by námět mohlo uplatnit u nové kazatelky, aby jednou měsíčně po dobu roku a půl či dvou let vyznání víry probírala při biblických hodinách.

Poslední „biblické“ téma, které chci zmínit, se již netýká biblických hodin, ale nedělních bohoslužeb. Od zavedení nového zpěvníku v r. 1979 přestalo být zvykem nosit si vlastní zpěvníky. Před tímto datem nosit si do shromáždění navíc bibli nebyl jev hromadný, na stranu druhou ne výjimečný. Zjevně jsem zůstal posledním, kdo si ji nosí dosud. Stále doufám, že nejsem sám, a navíc doufám i v to, že příklad může vést k inspiraci dalších bratří a sester, aby si přinášeli vlastní bible do bohoslužebných shromáždění. Prosím presbytery, kteří mají službu 1. čtení, aby jeho ohlášení říkali úplné (katolíci nechť nejsou vzorem), tj. včetně názvu knihy, kapitoly a veršů, aby je říkali pomalu a nejlépe je i zopakovali, aby bylo možno v tomto čase text vyhledat. Nemám na biblový papír prsty již tak šikovné, zejména v koncových detailech.