Konec všech věcí je blízko

Kázání br. faráře Petra Špirka na Vinohradech 17.8.2008

Sestry a bratři,

Konec všech věcí je blízko… Neleká nás to? Asi příliš ne…

Na počátku církev měřila zbývající čas v hodinách. O tisíc let později odpočítávala církev na sklonku roku 1000 čas nejprve v měsících, pak v týdnech, ve dnech a nakonec i v minutách.

Dnes církev čas přestala vůbec. Ukázalo se, že poslední dny trvají nějak dlouho. A tak má smysl počítat s tím, že Pán může přijít v kterýkoliv okamžik, nicméně je zároveň smysluplné plánovat na dlouhé roky dopředu, dokonce na dlouhá staletí dopředu.

Jisté je jedno: Konec věcí je nyní blíž než za časů apoštola Petra!

A dále je jisté i to, že konec našich vlastních věcí je také dnes o den blíž, než tomu bylo včera. Všechno spěje ke svému konci. Nejrychleji spějí ke svému konci lidské životy. Sám Petr v témže listě píše v první kapitole:

Neboť 'všichni lidé jako tráva a všechna jejich krása jako květ trávy. Uschne tráva, květ opadne, ale slovo Hospodinovo zůstává na věky' -

Je jisté, že konec všech zdejších věcí je blízko, blíže než dříve a nejblížeji je konec našich vlastních věcí.

Konec všech věcí je blízko… při přílišném soustředění na slovo všechno (panta) nám hrozí nebezpečí, že si přestaneme uvědomovat konec svých vlastních věcí. Žít s vědomím konce, to je v moderní společnosti nově vznikající tabu. Prodlužujeme život, zachraňujeme dříve nezachranitelné, endoprotézy, by-passy, transplantace kmenových buněk… Výsledky nejsou špatné. A přece náš život má své meze, má své meze, má své meze. A žít s vědomím konce je jiné v křesťanské perspektivě, kdy konec časnosti znamená začátek věčnosti. Vím, že nemusíme spěchat a že je lepší zemřít „sytý dnů“, nežli tragicky mladý. Ač nás přece konce věcí (tedy úmrtí, rozpady, kolize a ztráty všeho druhu) kolem nás rmoutí, nesmějí nás urmoutit k předčasnému konci. Žít s vědomím konce věcí, to nás má vést k pokoře, k rozvaze, k vyšším rozměrům a dimenzím, než je momentální zážitek a požitek. Ono latinské „carpe diem“, tedy užij si dne, jde ruku v ruce s tísnivým nutkáním vyřadit z vědomí i podvědomí konec. Konec všech věcí, ale především konec mých věcí. A den si užívám o to intenzivněji, oč intenzivněji chci zapomenout na to, že může být můj poslední…

Apoštol dále říká: žijte rozumně a střízlivě. Tedy především ŽIJTE! Je to výzva k životu, k životu žitém naplno, hluboce, opravdově, s vědomím určitého úkolu, spoluúčasti na Kristem započatém díle. Máme být pohotoví k modlitbám. Nepochybně k modlitbám všeho druhu, délky a obsahu. K modlitbám, které nejsou jen prosbami, nejsou jen vzýváním, ale které jsou svou formou rozhovorem, kontaktem, doptáváním se, dotýkáním se…

8 Především mějte vytrvalou lásku jedni k druhým; vždyť láska přikryje množství hříchů.

O lásce slyšíme často, až nám to jde ušima dovnitř a ven. Zde ovšem slyšíme o vytrvalé lásce. Od Petra podruhé ve stejné epištole. Není mu zatěžko to zdůrazňovat (1,22). Agapé ekténé – vytrvalá láska (vytrvalá modlitba). To není citové vzplanutí na jeden okamžik, na jednu sezónu, na jeden rok, na jedno volební období, to je trvalá, trvající láska, kterou máme být uchváceni, ponořeni v ní. Je to jeden z mnoha a mnoha dokladů, že křesťanské společenství má v sobě silnější momenty, než je sousedská nebo národní sounáležitost. Vytrvalá láska… V okamžiku, kdy se z bratrství stává titul, podobně jako „soudružství“, přichází zpět vhod jiné slovo, a tím je přátelství. Přátelství, ve kterém není obsaženo žádné „z“, tedy zášť, zloba, závist, zavilost, zlotřilost, zlomyslnost, zlostnost… O takových vztazích, kdy dáváme druhým více prostoru než sobě, kdy druhým důvěřujeme a přinejmenším nezpochybňujeme jejich motivy, kdy druhé nepomlouváme. Máme slova povzbuzení i činy povzbuzení. Láska tohoto druhu nevyvolává skandály, sváry, nehází špínu (pohlédni každý…), láska tohoto druhu jedná delikátně, jemně, přátelsky, hříchy tají a přikrývá, jako maminka, jako tatínek, jako milující přítel.

Určitá delikátnost a noblesa, zakrývání opilého Noeho, to nám celkem v naší církvi schází. To je třeba se učit, a dryáčnictví tlumit. Pomalu, postupně. Je to jako s hlasitě puštěnou nepříjemnou hudbou. Každé menší utlumení působí úlevně…

9 Buďte jedni k druhým pohostinní a nestěžujte si na to!

…A to je přesně jeden z drobných dokladů vzájemné lásky. Líbí se mi, jak je apoštol praktický a pragmatický. Pohostinnost! Buďte pohostinní. Praktikovaná střízlivá náklonnost k druhým lidem. Žádné dlouhé řeči o lásce. Pohostinnost, otevřené srdce, to je otevřená domácnost a upečené buchty.

10 Každý ať slouží druhým tím darem milosti, který přijal; tak budete dobrými správci milosti Boží v její rozmanitosti.

Dar milosti. Charisma. Které dary jsme to přijali, abychom je užili, aniž bychom je zneužili nebo odložili k ledu, nechali zakrnět. Opět jsme ohroženi nečinností, že své dary nevyužijeme, že podinvestujeme, že „nepůjdeme s kůží na trh“, že neposloužíme. Máme být jedni druhým „diakonií“ s tzv. malým „d“. Podinvestování je jeden problém. Na druhé straně jsme naopak v ohrožení, že svá obdarování zneužijeme, nasměrujeme je jinam než ke službě druhým, především ke službě sobě. Je to jako s mocí. Dary (charismata) nám dávají určitou moc. A co s ní? Užití versus zneužití… Potřebujeme poznat své dary a tvůrčím způsobem s nimi žít.

11 Kdo káže, ať zvěstuje slovo Boží. Kdo slouží, ať to činí ze síly, kterou dává Bůh - tak aby se všecko dělo k oslavě Boží skrze Ježíše Krista. Jemu buď sláva i moc na věky věků. Amen.

Zde náš dnešní text končí. Petr hovoří o tom, kdo mluví a kdo slouží, tedy kdo diakonuje. Ať tak oba činí ze síly Boží (jistě že člověku dávají sílu vzory, ideje, ale také Bůh!) Nenechme se od Boží pomoci odříznout! Je to on, kdo dává sílu, kdo povzbuzuje, kdo posiluje. Mluvme a pracujme, ale nečerpejme sílu z vlastních zdrojů, připojme se na nevyčerpatelný zdroj energie. Budeme to všichni ještě potřebovat! Amen