Co to čtete, princi? Slova, slova, slova (Hamlet)

Jak se Církev Kristova, k jejímž řadám se hlásíme, prodírá časem od dob apoštolských podnes, naráží čím dál tím více na problém sdělnosti. Slova druhdy používaná ve všedním životě časem přeznačuje a dává jim nový význam nebo se drží archaismů tak pevně, že dnes promlouvá výrazy, které se v běžné slovní zásobě už pár set let nevyskytují. Dává jim novou náplň, srozumitelnou mnohdy stěží i těm, kdo Bibli studují celý život. Jako by si vytvářela tou cestou od helénismu po dnešek tajný jazyk, tak aby mu nerozuměli ti, kdo jsou vně církve (a ejhle – tajný jazyk, kterým se domlouvá určitá skupina lidí a který je utvářen tak, aby mu ostatní nerozuměli – vždyť tu máme jednu z definic argotu). Tak doufám, že se čtenář neurazí, když občas zazní spojení „církevní argot“.

Jenže se zdá, že tenhle vývoj nejde dohromady s tím, že bychom měli být schopni vysvětlit jednoduše, o co nám křesťanům jde. Když se dostaneme do hovoru, ve kterém máme mluvit o tom, co znamená křesťanství, máme najednou potíže vyslovit třeba prostou větu: „Hříchy jsou odpuštěny“ tak, aby tomu bylo rozumět. A protože se v našich sborech velmi drží na tradici písmáctví, tedy na tradici, ve které ona slova a jejich význam hrají velkou roli, měli bychom jít i v těchto věcech ke kořenům. Ptát se, proč evangelisté, Cyril a Metoděj nebo překladatelé Biblí Kralické zvolili zrovna určité slovo a co v jejich době v  „necírkevním“ prostředí označovalo.

V předmluvě k slovanskému překladu evangelijáře píše Konstantin – Cyril toto: Proto jsme se někde vzdali [slova] přesného, a dosadili jsme tam smysl [přesný], který má tutéž platnost. Neboť překládáme kvůli srozumitelnosti (evangelního) výkladu, a ne kvůli přesnosti výrazů …Neskromným cílem je přiblížit smysl výrazů tak, jak mu rozuměli ti, kdo Písmo překládali, a tak se třeba i někde dobrali větší srozumitelnosti dnes. Těchto pár řádek by mělo být úvodem k občasnému sloupku, věnujícímu se cestám ke kořeni slov, dnes už spíše patřících do okruhu církevního.

Hřích

Výraz sám je dnes přímo nabitý „teologií“, a pokud bychom měli vysvětlit někomu církevních věcí neznalému, o co vlastně jde, myslím, že by to nebylo vůbec jednoduché. Slovo samotné je jedním z mála výrazů, které do církevního „argotu“ přešlo z jazyka, jímž praotec Čech stojíc na Řípu opěvoval Čechy. Cyril a Metoděj si jej do staroslověnštiny vzali z řeči svých současníků Slovanů. Tehdy ještě neměl onen křesťanský náboj, slovo grěchъ (do češtiny přišedší jako „hřích“) tehdy znamenalo chybu, omyl, opomenutí, nedopatření, tedy něco ne úplně dobrého, přesto však neúmyslného. Z toho praslovanského slova grěchъ nám dodnes zbyl hezký výraz „pohříchu“. Řekneme-li dnes, že jsme pohříchu nepřinesli brambory, neznamená to, že nám v přinesení brambor zabránilo to, že jsme někde kradli, brali jméno Boží nadarmo, ale pouze a jenom to, že jsem na ony brambory zapomněli.

Když tedy Cyril a Metoděj překládali do staroslověnštiny evangelium, říkali svému slovanskému okolí, že by se nemělo na cestě Páně chybovat a že by se na Pána Boha nemělo zapomínat. A zvěst o odpuštění hříchů v tehdejším podání říkala, že když člověk nějakou tu chybu udělá nebo zapomene, tak mu to Pán Bůh odpustí a že důležité je se snažit nechybovat a nezapomínat.

mch