Za sestrou Květou Střelbovou

Jako vzpomínku na sestru Květu, jejíž náhlý skon byl pro členy našeho sboru velmi nečekaný, uvádíme kázání bratra faráře Emanuela Vejnara, proslovené při pohřebním shromáždění. Vyjádřil v něm mnohé, co bychom rádi řekli i my, a asi bychom to tak hezky neuměli.

„Bůh pokynul, já za ním jdu.“ Tak to čteme na smutečním oznámení o skonu ses. Květy Střelbové. Vzhledem k situaci, v níž tuto výpověď slyšíme, si ji dáváme automaticky do souvislosti s její smrtí. Ta se určitě neodehrála Bohu utajena. Přesto však ten klíčový Boží pokyn, na který ses. Květa zareagovala, nezazněl až teprve letos, ve středu 17. září. Stalo se tak o mnoho let, o mnoho desetiletí dříve. Nejspíš ještě tehdy, když bydlela se svými rodiči a sourozenci v Sojovicích a jezdila s nimi odtud do Lysé na bohoslužby. A nejen na bohoslužby. Jako dítě i na náboženství, jako dívka na konfirmační cvičení a schůzky mládeže. Zrod víry je většinou obtížně datovatelný. S vírou je to totiž jako s klíčícím semínkem. Ty nejpodstatnější procesy se v ní dějí skrytě. Když se nad zemí objeví první viditelný zelený lísteček, je už všechno rozhodující dávno hotové.

Bůh pokynul ses. Květě Střelbové už kdysi dávno. A ona na ten pokyn kladně zareagovala a vydala se za ním. Většinu svého života strávila ve společenství sboru na Vinohradech. Tam měla nejvíce přátel, tam ráda zajížděla i po tom, co se přestěhovala do Milovic. Ona vůbec ráda cestovala. Jako bývalá nádražačka to měla v krvi. Nebyl pro ni problém vyrazit si třeba na Moravu. Ne proto, aby si prohlédla nějaký hrad nebo zámek, ale aby tam navštívila někoho známého. Její komunikativnost byla obdivuhodná. Po bohoslužbách jí bývalo před kostelem vždycky plno. Úderem jedenácté ovšem vyrazila s batůžkem na zádech, ve kterém nesla připravený oběd, na sídliště, za svou slepou sestrou. A nebylo jí zatěžko zajet do Sojovic ke své druhé sestře a přiložit zde ruku k dílu. Cesta, na níž člověk na Boží pokyn vstupuje, nevede jenom do kostela. Pokračuje odtud vždycky k těm, kteří ho potřebují.

Bůh pokynul a ona šla za ním. Všichni lidé na Boží pokynutí nereagují. Staví se tak sami proti sobě. Námahy a břemen se nezbaví, ale zaslíbení odpočinutí se od nich vzdaluje. Je to jako kdyby chodili do práce, ale pro mzdu si nešli. Život ses. Květy byl proto tak vyvážený, že o Božím odpočinutí nikdy nepochybovala: Bůh pokynul, já za ním jdu. Proto nemohu zabloudit. Proto nemohu skončit jinde než v Božím náručí! Možná nám to zní až příliš jednoduše. Ano, je to jednoduché. Ale jednoduchost neznamená nefunkčnost. V jednoduchosti je dokonalost! Jednoduchá víra je pro život požehnáním. Komplikovaná víra člověka snadno odvede k nepodstatným věcem. Jednoduchá víra ho nese. Dává mu svobodu – a to i od sebe sama. Dovoluje mu smát se – a to i tehdy, když je situace vážná. Zvedá ho vzhůru – a to i tehdy, když ho všechno tlačí dolů. Jednoduchá víra v milujícího Boha je tou největší životní výhrou.

Při loučení s našimi milými, je nám vždycky smutno. Vybavujeme si, co jsme s nimi prožili a je pozoruhodné, jak přitom naše mysl preferuje hezké věci. Ten smutek je zcela přirozený. Pohřeb nemá za úkol zbavit nás vzpomínek. Pohřeb – alespoň ten křesťanský – nás má zbavit beznaděje. Klidně se můžeme vyplakat. Některé věci se prostě nevrátí a to je škoda. Když však jdeme z pohřbu domů, měli bychom si být jisti, že to dobré, co náš milý nebo milá tomuto světu předal, neumřelo spolu s ním, ale nepřestává v tomto světě působit. Vynořuje se to na nejroztodivnějších místech. Vždycky však platí, že je do světa vnáší někdo, kdo jím byl zaujat a podmaněn. I na nás záleží, kolik z toho dobrého, co kolem sebe ses. Květa šířila, bude v tomto světě dál živé. Její klidné spaní neruší náš pláč, ale obava, zda se najdou takoví, kteří se chopí jejího duchovního dědictví. Každý, kdo tak činí potvrzuje, že život, který žila, měl smysl. Amen