Vinohradský sbor ČCE

O naději nad ději

Rozhovor a Alenou Zikmundovou

V těchto dnech si připomínáme nedožitých 100. narozenin paní Naděje Hromádkové, rozené Luklové. Povězte, prosím, něco o její vinohradské rodině.

Maminka (NLH) se narodila na Vinohradech, kde vyrůstala jako 3. generace v reformovaném sboru. Její dědeček, Antonín Dvořák, byl nejen stavitelem, který se zasloužil o mnoho domů na Vinohradech - včetně Korunní 60, ale byl i několikaletým kurátorem ještě v Čermákově ulici. Jeho rodina nebyla z církve, ale on byl pokřtěn a stal se členem reformované církve, pietistickým, ale velice přísným. Babička Dvořáková pocházela z katolické rodiny z Michle. Dvořákovi měli tři dcery (Boženu, Marii a Růženu), jež se v roce 1903 vdaly během půl roku; všechny tři si vzaly lékaře, kteří chodili do Jeronýmu (Josef Šimek, Josef Svoboda a Adolf Lukl). Pak bydleli na Vinohradech. Dědeček Adolf Lukl se narodil v r.1874 v Nosislavi, též do reformované rodiny, gymnázium studoval v Kolíně u Čeňka Duška. Je možné, ze se již tam seznámil se svými švagry; Josef Šimek pocházel z Prosetína a Josef Svoboda ze Starého Kolína.

Rodina byla až asketicky vedená, nekouřilo se, netančilo, nepil se alkohol, neděle se přísně dodržovala; byli přátelé s Janem Karafiátem, chodili za ním na Smetanku a pak pěšky do Bubenče. Dědeček Lukl byl gynekologem, ordinaci měl v Budečské ulici. Byl činný v mnoha spolcích a organizacích, především v Kostnické jednotě. Babička byla velice energická a schopná žena, ale dědeček nechtěl, aby byla veřejně činná, takže se věnovala převážně rodině, kde dlouho měla velení.

Dědeček Dvořák postavil velikou vilu v Senohrabech, aby celá rodina byla pohromadě i o prázdninách. Ve veliké prosklené jídelně stál klavír i harmonium. V neděli dopoledne se všichni obyvatelé vily sešli ke službám Božím - rodina i veškeré služebnictvo, kázal Adolf Lukl, Josef Svoboda, Josef Lukl Hromádka nebo Jan Amos Pellar. Luklovi měli tři děti, z nichž Naděje byla nejstarší. Druhý byl Pavel (1905 - 1995), který vystudoval medicínu a stal se profesorem vnitřního lékařství nejprve v Hradci Králové, pak v Olomouci. Třetí byla Eva (1909 - psycholožka) - která se provdala za faráře Jana Amose Pellara, s nímž byla v Přelouči a pak čtyřicet let v Hradci Králové. Nyní v 94 letech žije v domku se synem ve Vysoké n. Labem.

Jak se patricijská rodina Luklových - a jak vaše maminka - tvářila ve 30. letech na levicové důrazy mladého Josefa Hromádky?

Maminka svého manžela velice milovala, byl pro ni skutečným garantem, takže se s jeho názory ztotožňovala. Také Luklovi si JLH velice vážili. Setkávali jsme se spolu v neděli odpoledne a večer (maminka s babičkou snad denně) a dědeček Lukl vždy debatoval, spíš provokativně, aby slyšel tatínkovy argumenty. Nikdy jsem mezi nimi v dětství nezaznamenala nějaké napětí. Snad jedině maminčin bratr Pavel byl kritičtější, tehdy i potom.

Jak prožila vaše maminka americká léta? Neměla / neměli jste obavy z návratu? Jaký pak byl pro vás návrat do Československa?

Když jsme odjeli z Čech (bylo to 22. 4. 1939), poprvé si musela poradit doma sama bez maminky a bez služebné. Dokázala to a s radostí nám všem vytvářela domov. Ne že by byla jen v domácnosti, měla množství zájmů, pěvecké sbory, Women´s College Club, War Relief a samozřejmě křesťanskou službu ve sboru. V Americe rozkvetla a získala sebevědomí. Princeton byla oáza, v semináři jsme se cítili jako jedna veliká rodina: profesoři a jejich rodiny i studenti. Byla to pro nás všechny formující léta (aspoň pro nás ženy!). S váháním a obavami se pak v r.1947 vracela zpět do Prahy. Vlastně se, maminka a sestra, ani vrátit nechtěly. Já jsem byla na tatínkově straně, že se vrátit máme.... Proto jsem si po návratu nemohla stěžovat. Nebylo to pro žádného z nás lehké. Nedávno mi má sestra řekla, že se s tím vyrovnala až v roce 1968. A já teprve po návštěvě USA v 1989. Pro maminku to bylo velice těžké po všech stránkách.

50. léta dnes vnímáme jako léta útlaku. JLH se jimi pokusil projít s pozitivním vztahem k režimu, který považoval za naplnění dějinné nutnosti. Jak se toto jeho úsilí projevilo doma, jak se k němu stavěla vaše maminka?

Opět mohu jen opakovat: tatínkovi a jeho moudrému úsudku jsme všichni velice věřili. Když jsme se vrátili z USA a maminka byla opět vystavena babiččině řídící úloze v rodině, ještě víc se přimkla k tatínkovi. Sdílela s ním porozumění socialistickému úsilí a možná se stala trochu fanatickou obdivovatelkou SSSR. Rozhodně víc než tatínek, který byl realističtější. Otec byl v mládí i později hodně ovlivněn Dostojevským a usiloval o pochopení ruské pravoslavné duše. Maminka byla dobrou hostitelkou a věru k tomu měla příležitost: jak v USA, tak pak v Praze přicházeli a přijížděli k tatínkovi návštěvníci, významné osobnosti i studenti. Tatínek je vždy zval na oběd, večeři nebo aspoň na čaj. Maminka to dělala ráda, s velkou noblesou a radostí, cítila k této službě povolání. A služba byla v její výchově vždy na předním místě. Když jsme přijeli do ciziny, nabádala nás, abychom se sestrou vždy volily spíš službu druhým než sebeprosazení. Také jí šlo o mravní čistotu, hlavně v lásce - to se k ní chodili radit studenti z bohosloveckého semináře. Měla ráda děti a vnoučata ji milovala. Všichni jsme rádi jezdili “na domeček” do Janských Lázní. Otiskla tam svou vstřícnou a milující stopu. Po tatínkově smrti maminka zůstala nasměrovaná levicově a po roce 1989 se již moc neorientovala. Ale to bylo těžké pro všechny.

Co pro ni znamenal vinohradský sbor?

Maminka byla na Vinohradech pokřtěná i konfirmovaná. Zde měla i duchovní zakotvení. V Princetonu sice aktivně pracovala v 1.st Presbyterian Church, ale zdejší sbor se jí po návratu stal druhým domovem. Nejenže se účastnila pravidelně nedělních bohoslužeb. Ráda navštěvovala biblické hodiny, za faráře Jerieho, Moravce, Otřísala a stihla i Duse. Když byla u nás na návštěvě, snažívala se přijet do Prahy včas, aby stihla biblickou. Byla též členkou křesťanské služby a zpívala v pěveckém sboru, který vedl Zdenek Coufal. Měla radost z toho, ze se učili nové písně. Jelikož byla velmi hudebně nadaná a měla vynikající sluch i techniku, suverénně zpívala alt a často doprovázela shromáždění na klavír. Hrávala na klavír čtyřručně, s Annou Máchovou Heryánovou, s JUDr. Jaroskem ve Vsetíně. Se svým bratrem Pavlem se několikrát v roce sešli jen proto, aby spolu hráli na cello a klavír. Hrála také na kytaru, v mládí byla skautka a její oddíl Vretenušek se scházel až do smrti posledních. Pěkně navíc kreslila a moc jí bavilo zařizovat byt. My jsme se s Vojtou často stěhovali a já jsem samozřejmě měla své názory na zařízení bytu a umístění nábytku. Časem - ne hned - jsem většinou musela dát za pravdu mamince.

Ptal se Petr Sláma, listopad 2003

číslo 37, listopad 2003
předchozí   další

Obsah

Marie a Marta
Konvent
Je Bůh milosrdný?
Bobule, jablka, ...
O naději nad ději
Rozměr křesťanské služby
Historie vinohradského sboru XI
Štědrý večer ve sboru
Informace ze staršovstva
Velký předvánoční úklid
Program sborových akcí

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2020
ročník 2019
ročník 2018
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redaktory jsou a , Tiskovou sazbu připravuje , internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).