Vinohradský sbor ČCE

Mé domácí brouzdání

O různých procházkách

Byl jsem redakcí požádán o článek do sborového časopisu. Rád jej píšu. Tentokrát volím relaxační téma. Chci napsat několik vět o svých oblíbených procházkách. Když jsme bydleli v Pržně, rád jsem chodil na „paseky“. Naše fara se nacházela takřka na konci vesnice. Na svou procházku jsem vyrážel směrem na „Palesko“, podél potoka, kde převažoval listnatý porost. Úzká asfaltová cesta se klikatila a ostře zvedala do kopce. Po přejití pásu smrkového lesa jsem se ocitl na vyvýšenině, z níž již bylo možno pozorovat okolní vršky. Po dalším půlkilometru stoupání podél osamocených chalup se již nebylo možno ubránit dojetí: před člověkem se tu otevřelo úchvatné panoráma vsetínských vrchů. V dálce bylo možno zahlédnout na jednom kopci roztroušené domky obyvatel Malé Lhoty, od níž je jen kilometr vzdálena a v jakémsi kotlíku uzavřena Karafiátova Hrubá Lhota. Na druhé straně se lesknou střechy příbytků, v nichž žijí a hospodaří usedlíci na vršku zvaném Čarabovská. Ten patří do obce Mikulůvka, o kterou jsem se také pastoračně staral. Na Čarabovské jsme měli dvě věrné rodiny, u nichž se také čas od času konaly pobožnosti. Obě rodiny dosud chovají krávy i koně. Hlavní výdělek jim však obvykle plyne z práce v lese. Na prženských „horních pasekách“, jak se tomuto místo čnícímu na samém hřebeni říká, žije též několik členů sboru. Převážně však jen starší lidé nebo staří mládenci. Místní rodiny si ponejvíce v 70. letech nastavěly domy dole ve vesnici. Přesto paseky k Pržnu patří. Chodí sem rádi nejen myslivci. Já jsem si při této procházce vždy uvědomoval svůj domov, za který jsem byl vděčný.

Jinou procházku jsem si našel v opatství sv. Jana Křtitele v Minnesotě. Zde dominují vodní plochy. Zvláště jezero Sagatagan má až tajemný ráz. Cesta kolem něj je lemována náboženskými symboly i pestrou směsí zeleně. Kamenná kaple na jeho konci bývala destinací těchto procházek. Po cestě člověk mohl spatřit třeba strom ohryzaný bobry, pobíhající veverky a zvláště všudypřítomné divoké husy. Ty člověku létaly nad hlavou i čeřily vodu jezer či přidružených močálů. Na tomto území jsem se učil znovu modlit Otče náš — povzbuzen Calvinovým výkladem. V atmosféře určované benediktinskou modlitbou a otevřeností ke Kristu jsem pociťoval domov. Nedokázal bych si představit vhodnější prostředí pro studium reformace.

Další trasu jsem pro sebe a své blízké objevil zde v Praze. Pro vás to nebude vůbec nic nového. Jednotlivé parky jsou pro tento účel krátké, proto jsem se rozhodl spojit několik vinohradských parků dohromady. Jde o cestu z Korunní ulice na Vyšehrad. Nejprve projdu Kladskou ulicí — pod okny Jirky a Evky Svobodových a mých rodičů. Přejdu Moravskou ulici, v níž žije sestra Langrová, a pak také Lužickou ulici, v níž bydlí sestra Frantíková a Šarounovi.

Vedle jazykové školy seběhnu po schodech dolů, projdu zbytkem Bezručových sadů a překřížím ulici Francouzskou, přičemž si vzpomenu na Krupičkovy a Bruknerovy. Pak mne gravitace táhne dolů směrem ke Grébovce. Tam nemůžu než obdivovat Mořice Gröbeho za to, že nechal zbudovat toto nádherné letovisko. Pod italskou vilou se rozprostírají vinice, které mi připomínají, odkud Vinohrady dostaly svůj název. Grébovkou procházím napříč — nad umnými terasami směrem k Západu. Poté mne čeká asi 150 metrů po ulici Perucká, kde najdu skrytou stezku pro pěší, která mne propojí s Nuselskými schody. Jen 2-3 minuty chůze po Bělehradské směrem do kopce mne přivedou do krásné Folimanky. Zde kráčeje pod městskými hradbami kochám se svěží vůní rozkvetlého parku, přejdu ulici Na Slupi (nedaleko odtud bydlí Lenka Wijnhorstová s Honzíkem a maminkou) a podchodem pod železnicí se dostanu do Lumírových sadů. Pak už je Vyšehrad vzdálen jen co by kamenem dohodil. Za impozantní Leopoldovou branou naleznu rotundu sv. Martina, starou více než 900 let. Tato rotunda jako by předznamenávala památnost celého Vyšehradu. Vyšehradský Slavín s hroby Dvořáka, Smetany, Nerudy, atd., chrám sv. Petra a Pavla, Myslbekovy sochy, ale i Vyšehradská skála opředená pověstmi, nemluvě o pohledu do stejnojmenné městské čtvrti — to vše navozuje vděčnost za české duchovní a kulturní dědictví. Až se mi zdá, že Vyšehrad v sobě kondenzuje význam Prahy z určitého hlediska silněji než Hrad a Staré Město. Možná také proto, že se nachází poněkud stranou hlavního turistického ruchu. Na Vyšehradu si těžko nevybavit slova naší hymny: „Země česká, domov můj“.

Věřím, milí čtenáři, že jste učinili podobné zkušenosti, ať už zde nebo na jiném místě naší vlasti. Ať Vás léto přimkne blíže k domovu, třebaže budete cestovat do zahraničí! My křesťané si můžeme navíc kdykoli a kdekoli s vděčností připomínat úvodní slova žalmu 90: „Panovníku, u tebe jsme měli domov v každém pokolení! Než se hory zrodily, než vznikl svět a země, od věků na věky jsi ty, Bože.“

Martin T. Zikmund

číslo 66, červenec-srpen 2006
předchozí   další

Obsah

Hospodin a lidská spravedlnost
Autorem odpuštění je Bůh (rozhvor)
Mé domácí brouzdání
Jako se sváží požaté obilí ve svúj čas…
Flossenbürg–Řezno
Sobotní výlet
Knihy k užitku i potěšení (7)
O mateřském centru
Ze staršovstva
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2020
ročník 2019
ročník 2018
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redaktory jsou a , Tiskovou sazbu připravuje , internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).